„Politika je pro skromné lidi,“ řekl Václav Havel v roce 1991 při převzetí Sonningovy ceny v roce 1991. Věta, která zní možná jako poetická metafora, je pro Joshuu Haydena klíčem k pochopení opravdového leadershipu. Hayden, jenž spolupracoval s komunitními lídry od Haiti po Kazachstán, učí studenty chápat vůdcovství jako etický vztah, ne jako titul. V rozhovoru pro Flowee mluví o tom, proč je Havel stále tak aktuálním příkladem, proč může být absurdita formou pravdy a jak jsou moderní influenceři pravým opakem skutečných lídrů. A jak si i nejlepší leadeři potřebují dopřát malé lidské radosti, třeba pivo, deku a trávník v pražském parku.
Proč uvádíte jako příklad leadera právě Václava Havla? Vždyť on byl leader tak trochu „proti své vůli“.
A právě to je na něm fascinující. Stal se morálním hlasem pro lidi, kteří žádný hlas neměli – nebo se ho teprve snažili najít. Právě zdrženlivost je přesně to, co z něj dělá dobrého lídra. Za vůdcovstvím by neměla stát touha po moci nebo kontrole – to obvykle končí špatně. Dobří lídři mají ke svému postavení respekt. Chápou, že leadership je odpovědnost, ne výsada. Havel nikdy neusiloval o moc, a přesto měl obrovský vliv. Pro mě je leadership vztahovým vlivem zakořeněným v etice a lidskosti, a to Havel zosobňoval.
Před rokem 1989 bylo v pražských parcích zakázáno šlapat na trávu. Všude visely cedule: „Nevstupujte na trávník.“ Joshua Hayden se směje: „Pro mě je to jeden z největších symbolů svobody. Možnost sednout si na trávu, dělat, co chcete, pokud tím nikomu neubližujete. To je krásné. Jen mít dovoleno dotknout se země. Tak chutná svoboda.“
Dokázal spojovat lidi – bývalé komunisty, filozofy, kněze – lidi, kteří by se jinak nikdy nesešli v jedné místnosti. A přesto se všichni dokázali shodnout, že režim nerespektuje lidská práva. Ta schopnost sjednotit lidi kolem morální pravdy, to je pravý leadership. Často se vracím k Havlovu pojetí naděje. Řekl: „Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ To je pro mě hluboce významné. Naděje není kalkulace. Není to „doufám, že dnes nebude pršet“. Je to o hledání smyslu tady a teď, i když věci vypadají temně.
Jak vaši mladí studenti reagují na tenhle „antihrdinský“ typ leadera?
Mladí lidé přirozeně odmítají autority. To je součást dospívání, hledání vlastních názorů. A právě proto je Havel přitahuje. Nebyl hrdina v hollywoodském smyslu. Pochyboval, zpochybňoval sám sebe, a přesto přijal odpovědnost. To je něco, s čím se studenti dokážou ztotožnit.
Na přednášce jste použil scénu z Havlovy hry Vyrozumění s absurdní byrokracií. Proč právě ten příklad?
Protože absurdita je zrcadlo. Když poukážete na absurditu, diagnostikujete nemoc společnosti. Byrokracie nepatří jen do totalitních režimů – je všude. Organizace, dokonce i (a především) velké korporace, se mohou proměnit v byrokratické stroje. Fungují efektivně, ale ztrácejí lidskost a pružnost. A absurdita nám to pomáhá vidět. Vrací odpovědnost lidem: „Musíš změnit své návyky, ne jen systém.“ I to je leadership. Nedávat lidem rychlá řešení, ale pomáhat jim čelit nepohodlným pravdám. A navíc, absurdita je poutavá. Přitahuje pozornost, není nudná. Můžete se smát – a přitom si uvědomit něco důležitého o sobě.
Jedna věc je být lídrem. Druhá – učit leadership. Jak vychováváte nové leadery?
Vždy rozlišuji mezi výukou o leadershipu a výukou pro leadership. Můžete studovat vůdcovství jako sociální jev – proč lidé následují někoho jako Andreje Babiše nebo Donalda Trumpa, jak funguje moc, jak vzniká konflikt. Ale můžete také učit pro leadership – tedy pomáhat lidem, aby ho skutečně praktikovali. A ty dvě věci spolu souvisejí. Když lidé porozumí vůdcovství do hloubky, často ho chtějí i sami zkusit. Leadership je zároveň téma i praxe. A bez následovníků není lídr – je jen někdo, kdo mluví do prázdna. To Havel chápal dokonale. Někdy si vás leadership prostě najde. Nemusíte ho vyhledávat. Když žijete zodpovědně, když se snažíte zlepšit svou komunitu, příležitosti k leadershipu přijdou samy.
Pracoval jste s lídry po celém světě – Haiti, Indie, Kazachstán, Uganda, Brazílie… Mají něco společného?
Ano. Všichni zůstali organickou součástí té části společnosti, ze které vzešli. Leadership je založený na vztazích a pochopení, musíte znát naděje a obavy lidí. Vzpomínám si, jak jsem pracoval s tibetskou uprchlickou komunitou v Indii. Viděli, že se mladí chlapci ztrácejí – drogy, osamělost, žádné vedení. Tak začali zakládat mentorská centra, i když vůbec netušili, jak je vést. Ale naučili se to. A společné rysy leadershipu? Vztahy, učení a smysl. Lídři musí vědět, proč něco dělají a co to znamená pro ostatní. Pomáháme dětem jen přežít – nebo žít jako plnohodnotní lidé? Právě to „proč“ dává vůdcovství smysl.
Je rok 2025 a sociální sítě všechno změnily. Každý může být „lídrem“ – někteří mají miliony sledujících. Jak to ovlivňuje pojetí leadershipu?
To je složitá otázka. Influencery si lidé často pletou s lídry, ale to jsou úplně jiné věci. Influenceři fungují na komoditním modelu – dělají lidi závislými na sobě. Skuteční lídři dělají pravý opak. Pomáhají lidem růst a stát se nezávislými. Pokud vedete lidi a oni se stávají svobodnějšími, schopnějšími, etičtějšími, pak jste lídr. Pokud z nich děláte závislé na svých názorech, produktech nebo zábavě, je to anti-leadership. Neříkám, že influenceři jsou špatní. Zábava má svou hodnotu. Ale vůdcovství vyžaduje etiku a pokoru. Není to o kliknutích, ale o svědomí.
Jak tedy poznáme dobrého lídra od špatného?
Záleží na etice. Některé vlastnosti posilují naši lidskost – naděje, odpuštění, pravda. Jiné ji oslabují – kontrola, manipulace, strach. Nemůžeme považovat vůdcovství za něco automaticky dobrého. Je to jako studovat medicínu. Nemůžete pochopit zdraví, aniž byste studovali nemoc. Vůdcovství bez etiky může být nebezpečné. Musíme se ptát: Co daný lídr probouzí v lidech? Dělá je menšími, nebo většími? To je skutečné měřítko.
Zmiňoval jste Havlovu řeč o „nástrahách moci“. Co si z ní berete?
Je to jeden z mých oblíbených textů. Havel tam mluví o tom, jak moc svádí člověka a nutí ho ztrácet vlastní identitu. Politik začne s úmyslem změnit svět k lepšímu – a skončí odtržený od obyčejného života. Popisuje, jak si už nevaří vlastní kávu, neřídí auto, krok za krokem si ospravedlňuje privilegia. A varuje, že to vede ke ztrátě lidskosti. Když tedy říkal, že „politika je pro skromné lidi“, myslel tím, že moc musí sloužit pokoře. A to je dnes vzácné. Máme mnoho mocných lidí, ale málo pokorných.
Na závěr něco lehčího. Co nejraději děláte v Praze?
To je jednoduché – jídlo, pivo a park (smích). Stejně jako Češi miluju být jen tak venku. Vezmete si deku, sednete si na trávu a prostě jste. Je to jednoduché, ale hluboké. V USA jsou lidé pořád zaneprázdnění, pořád někam spěchají. Tady zpomalíte. Užíváte si slunce, lidi kolem sebe. To mě Praha naučila, vážit si a užívat přítomnosti.
Reklama