Juraj Sutoris: Od závislosti a milionových dluhů k úspěšnému byznysu

Mnoho lidí zná Juraje Sutorise jako úspěšného podnikatele, investora, youtubera a také tátu. Už málokdo zná ale i příběh, který tomu všemu předcházel. Když měl jít do šesté třídy, zasáhla jeho rodinu tragická událost. „S tehdejším máminým přítelem jsme jeli do Prahy a cestou zpátky usnul za volantem. Já se probudil jako první, naše auto bylo na střeše, začínalo hořet a běželi k nám policajti i hasiči,“ vypráví.

Juraj se sestrou vyvázli, ale jejich matka ležela v nemocnici několik měsíců v kómatu. A to byl teprve začátek celé řady životních zkoušek. Později přišly tvrdé drogy, alkohol, dluh 2,5 milionu, život na ulici i pokus o sebevraždu. Přesto všechno se dokázal ze závislostí i dluhů dostat a vybudovat úspěšnou firmu. 

„O drogách se většinou nemluví, je to takový škraloup společnosti. Já se ale nechtěl schovávat a cítil jsem, že otevřenost mi může přinést větší přijetí,“ říká Juraj. Zároveň připouští, že reakce na jeho otevřenost vyvolaly i vlnu negativity. „Někdo mi napsal, že se mám jít zabít a podobně. Ale pozitivních reakcí bylo víc. A teď mi dokonce píší maminky, že i díky mému příběhu, který veřejně sdílím, jejich dítě začalo abstinovat, což je skvělé.“

Říká se, že spousta problémů v dospělosti má kořeny v dětství. Jak ty na tohle období vzpomínáš?

Nepřijde mi, že bych měl vyloženě náročné dětství, ale nějaké vyhrocené momenty tam byly. Když se naši rozvedli, býval jsem o víkendu u táty. Asi někdy ve třetí třídě jsem ho našel doma ožralýho, jak usnul před otevřenou plynovou troubou. Taky mě bral do hospody, hrál automaty a pil u toho panáky. 

Máti si pronajala hotel a řekla mi, že to tam budu vést. Bylo mi devatenáct. Tak jsem tam jednou v pondělí ráno nastoupil a řekl, že jsem nový majitel, a ať mi zavolají všechny zaměstnance do zasedačky. Někteří se samozřejmě smáli, někdo dal hned výpověď. Mě to ale začalo bavit.

Zároveň se ale i hodně snažil. Byl Slovák, takže jsme jezdili do Bratislavy za jeho rodiči. Děda byl rektor bratislavské univerzity a i táta byl hodně vzdělaný. Taky si pamatuji návštěvy u jeho tety na Malé Fatře na mlýně, odkud jsme vyráželi na několikadenní túry do hor, což bylo úžasný. V jednu dobu jsme ale s tátou přerušili kontakt a pak už mě nechtěl vidět. Asi před rokem a půl jsem se dozvěděl, že zemřel jako bezdomovec někde u Bratislavy. Zároveň vím, že dělal, co mohl, nějakou lásku mi dal a chci na něj vzpomínat v dobrém. 

A co tvoje matka?

Máti jsem viděl naposledy asi před patnácti lety. Bylo to v mých třiadvaceti, potom, co se pokusila o sebevraždu. Vypila žíravinu – krtka, pak strávila nějakou dobu na Karláku v nemocnici a následně asi dva nebo tři měsíce v Bohnicích na pavilonu pro sebevrahy. Tam jsem ji chodil navštěvovat. Někdy to s ní bylo hodně těžký, protože lhala, manipulovala a vymýšlela si nesmysly. Třeba jednou přišla s tím, že jsem adoptovaný, a tvrdila to i babičce a dalším lidem z rodiny. Přitom oni si mě pamatovali takřka od narození. 

Teta mi jednou řekla, že to s máti šlo z kopce hlavně po té autonehodě. Měla prý poškozený čelní lalok, což je mimo jiné centrum řešení problémů a kontroly chování. A taková byla od mých dvanácti let. 

Když ti bylo osmnáct, přestěhovali jste se s matkou do Prahy, kde jsi začal s tvrdými drogami...

Tehdy jsem měl ve Zlíně kapelu a jezdil jsem na skatu, což jsem musel opustit. V Praze jsem se pak dostal na nástavbu Podnikání a management a začal jsem se učit. Dokonce k nám domů přišel dopis, že mám průměr 1,1. Ale na to mi máti řekla: „K čemu ti to je? Tím peníze nevyděláš.“ Tehdy mě to demotivovalo, ale vlastně měla pravdu.

V tu dobu mě hodně chytla psychologie, Freud, Jung. Byl jsem schopný se látku naučit klidně na rok dopředu. Pak mi náš učitel udělal nějaké emoční a inteligenční testy a za týden si mě zavolal do kabinetu s tím, že jsem indigo, což jsou vysoce talentované děti. To mi otevřelo nové obzory a začal jsem se připravovat na studium psychologie. 

Tam jsi ale nakonec nenastoupil. Proč?

Máti si pronajala hotel a řekla mi, že to tam budu vést. Bylo mi devatenáct. Tak jsem tam jednou v pondělí ráno nastoupil a řekl, že jsem nový majitel, a ať mi zavolají všechny zaměstnance do zasedačky. Někteří se samozřejmě smáli, někdo dal hned výpověď. Mě to ale začalo bavit. Domlouvali jsme firmy, které si u nás mohly udělat školení. Nakonec se nám podařilo hotel obsadit na čtyři měsíce dopředu. Problém byl, že jsem tehdy neměl žádnou finanční gramotnost, takže jsem měl na sebe různý spotřebitelský půjčky a Cetelemy, spousty splátek. A do toho začaly party – extáze, kokain.

Někdy v té době ses dostal na dluh 2, 5 milionu korun. Jak se to stalo?

Tehdy udeřila velká finanční krize a firmy samozřejmě jako první začaly škrtat školení a kalby, takže během měsíce se všechny objednávky zrušily. Ale jen náklady na provoz hotelu byly 350 tisíc měsíčně a my jsme najednou neměli ani jednu rezervaci. Úspory pochopitelně žádný. Takže po pár měsících začala hodně temná epizoda. Třeba jsem jel v autě, najednou mě zastavila kriminálka, že mi zabavují auto. Nechali mě tam sedět u silnice na patníku s hlavou v dlaních. Taky mi začali volat exekutoři, že si mě najdou, jestli nezaplatím. No šílený. A tohle byl můj svět. 

Když měla jednu dobu ségra taky problém s alkoholem, nezachraňoval jsem ji, protože bych tím ohrozil sebe a svou abstinenci. Když totiž začneš někoho zachraňovat, snadno si přestaneš dávat pozor a pak je to problém. 

Dva až tři roky jsem byl na dně, přišly levnější drogy, hlavně pervitin a heroin. Spal jsem po kamarádech, jednu dobu jsem žil i na ulici. Dělal jsem číšníka, ve skladech, taky u filmu a čas jsem se živil i prostitucí. 

Vyústilo to v to, že jsem stál na Spořilově v mezipatře v paneláku a chtěl skočit. Pak mě ale napadlo, že jsem ještě nezažil lásku, a téhle myšlenky jsem se chytil. Půl roku na to jsem potkal současnou manželku Anet. V té době jsem začal pracovat v Annonci, kde se mi celkem dařilo...

Tehdy jsi ale pořád jel v drogách...

Ano. Když Anet zjistila, že jsem závislý, šli jsme do „káčka“, kontaktního centra, kam jsem začal docházet, ale výsledky nebyly trvalý. Pro Anet to muselo být strašný, vůbec si to nedokážu představit. Vždycky mi dala další šanci, ale já se pak někde napil a zase si dal. Tak jsme každý týden nebo čtrnáct dní začínali znovu. 

I mě to ničilo. Třeba jsem si dal a pak i půl noci probrečel, protože jsem věděl, že je to špatně. Člověka to úplně vyždímá – fyzicky, emocionálně i duševně. Asi deset dní trvá, než úplně vystřízlivíš, pak se ti ale zvýší sebevědomí a zase do toho spadneš. Takhle jsme se v tom s Anet plácali asi tři čtvrtě roku, než jsem se rozhodl jít do léčebny, do Jihlavy. 

Jak to v léčebně probíhalo? 

Nejdřív jsem byl na oddělení B, kde byly mříže a hodně striktní režim. Byli tam lidé, kteří měli nařízenou ústavní léčbu potom, co si něco odseděli. Takže tak trochu grázlíci. Kvůli všem těm pravidlům jsem si tam připadal trochu jak ve vězení. Třeba jsme přes den nemohli ležet na posteli, pořád jsi musela mít nohy celou plochou na podlaze a tak podobně. Asi po týdnu nebo dvou ale primářka zjistila, že jsem celkem normální, tak mě přeřadili na oddělení A. Tam už byl volnější režim, po čase jsme měli i vycházky a tak...

Mám odtamtud jeden šílenej zážitek. Nejdřív mě dali na pokoj se třemi staršími týpky, kteří hrozně chrápali. Večer usnuli do dvaceti minut, zato já nespal celý týden. Pořád jsem chodil za sestřičkami, ať mi dají něco na spaní, ale ony si myslely, že mám absťáky a že je to kvůli fetu. Nakonec jsem tam musel asi dvakrát sestru dovést, jestli by v tom rachotu dokázala usnout. Pak mě tedy přesunuli na jiný pokoj. Ale zkrátka mě vnímali jako feťáka.

Jinak jsem ale za ten pobyt tam byl rád. Viděl jsem, že se začínám měnit. Už od prvního dne jsem klikoval a nakonec jsem skončil asi na 500 klicích denně. Byl jsem ve formě a taky to bylo asi poprvé v životě, co jsem se zastavil. 

Léčebnou ale tvoje závislost neskončila...

V léčebně nám vtloukali do hlavy, že tam to teprve všechno začíná, že je hrozně důležité doléčování, ještě potom někam docházet. No a já jsem vyšel, myslel jsem si, že mám vyhráno, a za půl roku jsem v tom byl znovu. Pak jsem bral ještě pár měsíců, naposledy jsem si dal den před naším výročím s Anet. Od 15. října 2015 už jsem čistý. 

Jak jsi ty chutě tehdy zvládal?

Na začátku to bylo hrozně těžký. Protože droga tě ovládá na několika úrovních. Nejen fyzicky, ale změní se ti i osobnost, začneš lhát. A když ti naskočí chuť, tak nevidíš jinou možnost, než si zase dát. A říkáš si, že si „dáš jen trochu, a budeš v pohodě“, nebo že si „dáš trochu, a budeš víc kreativní“. Což je mimochodem blbost.

Reklama

Musel jsem tehdy udělat hodně změn. Na nějakou dobu jsem si třeba zablokoval všechny známý, spoustu kontaktů jsem smazal, nebo jsem si místo jejich jména napsal: Nebrat, relaps. 

Taky jsem začal docházet do centra Sananim v Praze na skupinovou terapii, která byla každé úterý. Čtvrtky jsem chodil na individuální terapii, pak i do Armády spásy na Smíchově na Anonymní alkoholiky a v neděli i na Anonymní narkomany. Pak jsem chodil do takzvané růstové skupiny, která byla pro lidi, kteří déle abstinovali. A takhle jsem se doléčoval asi pět let. 

Jak to máš s drogami a alkoholem teď? Máš ještě někdy chutě?

Chutě jako takové nemám. Ale musel jsem se od základů změnit a jsem v tomhle směru hodně pokorný. Mám takové schéma životních priorit. První je abstinence, pod tím jsem já, pak rodina a pak práce. A jestliže neabstinuju, tak není nic pod tím. Je to úplně jednoduchá rovnice. Dokonce to mám nastavené tak striktně, že když měla jednu dobu ségra taky problém s alkoholem, nezachraňoval jsem ji, protože bych tím ohrozil sebe a svou abstinenci. Když totiž začneš někoho zachraňovat, snadno si přestaneš dávat pozor a pak je to problém. 

Zároveň vím, že stát se může cokoli. Umře ti někdo blízký, nebo se něco podělá, ani ne tvojí vinou, a bude to tak velký tlak, že zazmatkuješ a zase do toho spadneš. Ale ani to není konec světa. Někteří terapeuti dokonce tvrdí, že je dobré si po léčbě ty relapsy zažít a naučit se s tím pracovat. Pořád je potřeba mít na paměti, že závislost je hlavně nemoc. 

Teď mimochodem studuji Gabora Matého, což je lékař a psychiatr z Kanady, který pracuje s těmi nejtěžšími případy. Ten vysledoval, že závislosti pochází z traumatu. Má různé případy. Třeba jeden čtyřicetiletej borec se mu svěřil, že táta jeho i jeho bratra odmala řezal, a pořád jim říkal, že jsou k ničemu, jen hovna. Brácha toho chlápka spáchal v deseti letech sebevraždu a on je celý život na drogách. Jo, drogy jsou společností mega odsuzovaný a taky zlehčovaný, ale já pro to mám pochopení. 

Díky za rozhovor.