Stížnostmi se to na sociálních sítích jen hemží, někteří z mužů sní o hodné kočičce, které řeknou, vyskoč, a ona se zeptá, jak vysoko. Ale nejsou to jen muži, kteří volají po mýtu „tradiční ženy.“

Doktorka Miroslava Skovajsová   přišla s tezí, že ženy kvůli ztrátě své ženskosti častěji onemocní rakovinou prsu, což na veřejnosti nepřekvapivě vzbudilo pobouření. „Domnívám se, že ta moderní úžasná doba, která nám poskytuje tolik úžasných věcí od automobilů přes pračku, nás zbavuje ženství,“ prohlásila Skovajsová v rozhovoru. Logikou věci jsou ženy náchylnější k onkologickým onemocněním, protože už neperou v ruce, ale mají na to stroje? Lékařka bohužel svá tvrzení neopřela o žádné relevantní studie nebo vědecké poznatky.

Každý si pod pojmem ženskost představuje něco jiného. Někdo pečovatelku, která vidí smysl v utírání prachu, jiný vidí skutečnou ženu jen s podpatky, dlouhými vlasy a make-upem a pro některé je to tichá dívenka, která nikdy nebude mít vlastní názor. Je to samozřejmě vyhnané do extrému. Nicméně „ženství“ je sociální konstrukt, naučené normy, které se v průběhu dějin mění. Nic, co by nám černobíle naservírovala příroda. O tom svědčí i slavná věta Simone de Beauvoir, která řekla: „Ženou se člověk nerodí, ženou se stává.“ Podle ní je ženskost vnucený obraz, který staví ženy do role „druhých“ – v opozici k mužům, kteří jsou bráni jako normální a výchozí.

Mýtus křehké ženy

Svoji zkušenost s tím, že není dost „ženská“, má Hannah Barronová, známá jako Catfish Girl. Když se podíváte na její fotky, jak v bikinách loví obří ryby, řada mužů se cítí v ohrožení, jejich role hrdiny, lovce a silnějšího pohlaví se kýve v základech. „Kdysi nebylo pro ženy cool lovit nebo rybařit, a jsem tak pyšná na všechny ženy, které se dnes věnují outdoorovým aktivitám a dělají je populárnějšími,“ vyjádřila svůj postoj Barronová pro deník The Sun.

Ženskost není univerzální návod ani jednotný kostým, který si žena jednou provždy oblékne. Je to fluidní, proměnlivý pojem, který každá kultura i každá generace chápe jinak, a nakonec si jej každá žena definuje sama.

Pojem ženskosti odráží hodnoty a mocenskou dynamiku společnosti, která jej vytváří. Vezměme si například představu „být něžná“. Podle webu Gender Study se v mnoha kulturách od žen očekává, že budou mluvit tiše a budou jemné – představa, která je dívkám často vštěpována prostřednictvím rodinných praktik, mediálních obrazů a školních učení. Ale tato vlastnost něžnosti není biologicky daná. Je spíše zakotvena ve společenské představě o ženskosti. Totéž lze říci o fyzickém vzhledu. Od útlého věku jsou dívky povzbuzovány, aby vypadaly určitým způsobem, s důrazem na to, aby byly „hezké“ nebo „půvabné“.

Představa o tom, co je ženské, se dramaticky mění v čase i kultuře a „tradiční ženskost“ je více mýtus než realita. „Prababička v noci porodila a ráno razila na pole. Měli svoje hospodářství a holt, pokud se měli uživit, nic lepšího ji nenapadlo. Dožila se přes 80 let. Křehkost? Vůbec, a to měla vychování od švýcarských sklářů (na jejichž hospodářství dělal praděda prve správce),“ píše na sociální síti X Jindřich Lněnička a řada dalších komentářů s ním souzní. Ve své naivitě voláme po minulých dobách, ale pro křehkost tam příliš prostoru nebylo. „Na chalupě se bojím jít večer do sklepa zapnout vodu, moje prababička veškerou vodu tahala ze studny u lesa v kýblech. K tomu se starala o celé hospodářství. Topilo se uhlím, které brala ze sklepa. Jo, a jednu nohu neměla pohyblivou,“ přispívá rodinnou historií do diskuse Radka.

Naše prabáby běhaly s oštěpem

Vypadá to, jako by „staré dobré časy“ nikdy nebyly. Kde se tedy vzala představa jemné a křehké ženy, která hodí sokům v lásce bílý kapesníček, a pak za lehkého povzdechu omdlí? Byl to viktoriánský věk, který přinesl obraz, jež mnozí dodnes považují za „tradiční“. Dívky z vyšších vrstev se učily šít, vyšívat, hrát na klavír a konverzovat francouzsky, vše proto, aby byly dobrou partií pro manželství. Byly vychovávány k tomu, aby byly jemné, tiché a krásné.

Ale pozor, tohle se týkalo jen měšťanek a aristokratek. Většina žen v továrnách a na polích makala dvanáct hodin denně, žádné „čekání na prince“ se jich netýkalo. Ženskost jako „křehkost“ byla spíš obraz elit.

Když půjdeme dál do historie, tak ještě v dobách, kdy naši předci běhali s oštěpy, ženy neseděly jen vzorně u ohně. Archeologické nálezy z Peru ukazují i hroby žen pohřbených s loveckou výbavou – důkaz, že lovu se účastnila obě pohlaví. Ženskost tehdy znamenala přežít: shánět potravu, rodit, starat se o děti a zároveň se umět bránit.

Středověk také nebyl procházkou růžovým sadem. Ideál církve mluvil o cudné, pokorné ženě, ale realita byla spíš mozoly a dřina. Městské ženy se zapojovaly do řemesel a obchodu, některé vdovy dokonce převzaly vedení cechů.

A nakonec první a druhá světová válka obrátily role dokonale naruby. Muži šli na frontu, ženy zase k soustruhům. Ženskost byla symbolem síly, práce a vlastenectví. Až po válce přišel tlak, vraťte se domů do kuchyně, buďte opět manželky a matky. V té době média, psychologové a inzerce posilovaly obraz ženy jako šťastné manželky a matky, oproti tomu kariéristky byly stigmatizovány jako „ztracené“, „psychicky postižené“, či dokonce „nenávidící muže“, což se řadě žen nelíbilo, a začala se formovat feministická hnutí.

Mnoho podob ženskosti

Stejně jako ne všichni muži touží po panence, co sedává v koutě, existuje i řada žen, které nemají ambice vstupovat do mužského světa, a své ženství si hýčkají. Sdružují se v různých skupinách včetně online prostoru, kde si vzájemně radí, jak zjemnit hlas, mluvit tišeji a elegantněji a jak se pohybovat v typicky v ženských normách.

A právě tady se dostáváme k podstatě celé diskuse: ženskost není univerzální návod ani jednotný kostým, který si žena jednou provždy oblékne. Je to fluidní, proměnlivý pojem, který každá kultura i každá generace chápe jinak, a nakonec si jej každá žena definuje sama. Pro někoho je naplněním ženskosti péče o rodinu a domov, pro jinou schopnost uživit se, dobývat vrcholy hor, nebo budovat kariéru. Obě polohy mohou existovat vedle sebe, aniž by se vzájemně popíraly.

To, co je pro část společnosti znakem „úpadku ženství“, může pro jinou představovat jeho rozkvět. A pokud dnes někdo volá po „tradiční ženě“, stojí za to se ptát, podle jaké tradice?