Stezka Českem, nápad party přátel z roku 2020, který nakonec nadchl tisíce lidí. Unikátní dálková trasa, která měří přes 2000 kilometrů, propojuje celé území České republiky. Stezka má dvě hlavní varianty: severní je vedena podél severní hranice České republiky postupně přes všechna nejvyšší pohoří a jižní část se táhne od Českého lesa až po Beskydy. Dá se projít celá nebo po etapách, můžete jít pomalu nebo běžet. Jaroslav to má už všechno za sebou – Stezku Českem dokončil za pouhých 69 dní.
Když jsme si domlouvali rozhovor, tak jste mi psal, že jste zrovna ve Francii na skalách. Vy kromě chození ještě lezete?
Jsem celý život horolezec, pohybuji se ve skalách šedesát let.
To je obdivuhodné a teď se omlouvám, že to tak řeknu, ale je vám 76 let. Jak si člověk udrží takové zdraví a fyzičku, je to tím, že jste celý život aktivní?
Život není zase tak jednoduchý, měl jsem období, kdy jsem byl totálně odepsaný a nechodil jsem vůbec. Kolem padesáti let jsem měl záněty kloubů takového charakteru, že mě syn vozil po lékařích a nepřišli na to, co to je. Podle lékařů jsem se měl smířit s tím, že už nepůjdu žádnou túru.
Přesto jste dnes stále aktivní horolezec a prošel jste Stezku Českem, kdy jste denně zdolal průměrně 31 kilometrů. Jak jste se dokázal z tak závažných zdravotních problémů dostat, když nad vámi doktoři zlomili hůl?
Změnil jsem několik věcí, nasadil jsem dietní opatření a důležité je se nenechat zlomit. Člověk si musí najít něco jiného nebo dělat to, na co stačí, a postupně ty hranice pak posouvat dál.
Působíte na mne jako velmi houževnatý a vnitřně silný člověk. To vám zřejmě také pomohlo.
Život je krásný ale někdy i těžký a člověk musí překonávat řadu věcí a překážek. Nejdůležitější je to nevzdat a stále zkoušet, co ještě zvládnu.
Jak vznikl nápad Stezku Českem projít? Byl to náhlý popud nebo jste o tom uvažoval déle?
V loňském roce jsem měl delší volno a syn mi poradil, ať to zkusím. Zkusil jsem jižní část, kterou jsem ušel v kuse za měsíc a necelý týden. Pak jsem přišel domů a říkal jsem si, proč jsem to neudělal celé.
Když jste šel loni jižní trasu, tak vás srazilo auto. Měl jste tuším naražená žebra?
Bylo to myslím pátý den, v jedné zatáčce mě asi nebylo vidět přes vysokou trávu, proti mně vyjelo auto a srazilo mě. Měl jsem rozbitý obličej, horší bylo, že jsem měl vražené hůlky do žeber, vykloubené zápěstí a nohy do provazu. Dostal jsem se do nemocnice, kde se zjistilo, že nemám nic zlomeného, ale doporučili mi delší pobyt na lůžku. Akorát jsem se zeptal doktorky, jestli si můžu ublížit, když nebudu ležet, řekla, že ne, jen že mě to bude hrozně bolet. Tak jsem šel dál.
Nepřemýšlel jste, že to ukončíte?
Když se to stalo, tak moje první myšlenka byla, jak jsem nešťastný, že nebudu moct pokračovat. To jsem řešil dřív, než co mi je.
Když jste šel letos po téhle zkušenosti, neměl jste obavy, že se může stát něco podobného?
Když jsem šel po silnici, tak jsem byl velmi opatrný. Na některých úsecích se nedá vyhnout frekventovaným silnicím. Tam jsem se přímo bál.
Dá se říct, že tohle byla vaše největší obava? Ptám se, protože Stezka vede i přes Beskydy a Javorníky, kam se snadno může zatoulat medvěd ze Slovenska.
Také mě to napadlo. A sledoval jsem, jestli se někde nepohybuje. V životě jsem už medvěda dvakrát potkal v lese a není to úplně příjemné, ale že bych se přímo bál, to ne.
Medvěda jste potkal přímo u nás?
Bylo to v minulosti na Slovensku.
Najít tu hranici, kam až tělo mohu tlačit, je poměrně složité – ale dokud to jde, budu své vlastní hranice testovat.
Co jste dělal? Když člověk potká medvěda, tak asi moc možností nemá než doufat, že to dopadne dobře.
Jednou jsem ho potkal na krátkou vzdálenost, stál přede mnou asi deset metrů. Myslím, že jsme oba byli tak překvapení, že jsme ztuhli oba, jak ten medvěd, tak já. Chvíli jsme tam nehybně stáli a pak se medvěd otočil a utekl do lesa. Podruhé jsem ho viděl na větší vzdálenost přes údolí, nebýt tam ta rokle, tak by to také bylo nepříjemné, ale ani jedna situace ve mně nezanechala pocit bezprostředního ohrožení.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že vám hlavou často běžela myšlenka „Proč to dělám?“ Moje otázka je stejná – proč jste se vydal na Stezku Českem?
Na to se těžko odpovídá. Snažím se udržovat, zůstat aktivní a nesedět doma a luštit křížovky. A hlavně příroda je úžasné prostředí, ve kterém se člověk vyvíjel. Na dlouhých cestách přistupuje věc, která je velkolepá, po přibližně deseti dnech ztratíte vazbu na okolní svět. Jste jen vy a cesta jako taková a mozek začne pracovat úplně jinak. Řada věcí vás přestane zajímat a jiné naopak zanechají hluboký dojem. Měl jsem s sebou i sluchátka a nevyndal jsem je za celou cestu. Potřebuji bezprostřední kontakt s přírodou, a když se od toho odizoluji, tak se cítím ochuzen. Možná vám to zní nesrozumitelně?
Je to naopak velmi srozumitelné, zejména pro lidi, co chodí. Myslím, že člověk se právě při delších cestách dostane blíž k niternému prožívání a najde harmonii. My jsme vyčerpaní požadavky vnějšího světa a naše duše většinu času strádá.
Ano, je to tak.
Jaké jste měl na cestu vybavení, nesl jste si všechno na zádech, takže jste nejspíš zvažoval každý gram?
Měl jsem hamaku a plachtu, karimatku, letní spacák, náhradní oblečení, žádný stan. Protože jsem nevařil, neměl jsem ani vařič, ani nádobí. O hamace jsem nakonec uvažoval, že ji pošlu domů, protože jsem ji skoro nevyužil a byla nejtěžší. Boty jedny, ale v průběhu cesty jsem je měnil tak, že jsem si nechal náhradní poslat dcerou přes úložný box.
Jak jste po cestě jedl, protože jídlo a věci na vaření něco váží? Dalo se využít nějaké občerstvení cestou?
Cestou jsem nevařil a ani jsem neměl věci na vaření. Běžně jsem jedl studené jídlo, především pečivo a sýry a někdy šunku. Doplňoval sladkostmi. Sušenky, energetické tyčinky, čokolády. Průměrně jednou za dva až tři dny jsem se snažil mít teplé jídlo v restauraci atp. Ráno jsem vstal už kolem páté hodiny a při balení snědl kousek pečiva, většinou chleba, a do kapsy jsem si vzal něco sladkého. To jsem jedl během chůze. Kolem deváté jsem si přidal pečivo a sýr. Pak jsem jedl kolem jedné hodiny. V restauraci ale většinou zase pečivo a sýr nebo šunku. Když jsem šel kolem obchodu, hodně jsem jedl ovoce, zeleninu, jogurty.
Na cestě jste měl začátkem léta extrémně špatné počasí, do toho žádná možnost si na sebe vzít něco suchého nebo si přezout boty. Jak jste to snášel?
Do poloviny května bylo hezky, tak jsem patnáctého vyrazil a ten den se zkazilo počasí, padaly kroupy a i trochu sněžilo, pár dní byly i noční mrazíky. Sice se pak mírně oteplilo, ale dva týdny každý den pršelo, takže jsem byl celou dobu v mokru a vlhku. A to byla právě ta jedna noc, kdy jsem si nechal od syna zarezervovat pension, kde jsem si všechno usušil, což mi vydrželo hodinu, a pak jsem byl zase mokrý naskrz. Dvakrát jsem tak spal v Krkonoších kvůli pravidlům v NP a špatnému počasí.
Reklama
Byl jsem z toho chvílemi otrávený a to byly ty momenty, kdy jsem si říkal, proč to vlastně dělám. Ale vyloženě krizi jsem neměl. Na to obvykle říkám, člověk si musí umět někdy poručit, někdy se nám dějí hrozné věci a časem zjistíte, že je lepší to potlačit a nepřemýšlet stále nad jednou věcí.
Větší část cesty jste šel sám. Mám správnou informaci, že se k vám na pár dní přidala dcera? Jaké to bylo, je radostnější, když člověk může své putování s někým sdílet, nebo chodíte raději sám?
Dcera šla se mnou týden vloni na jižní části, letos jsem šel celou Stezku sám. Nemohu říct, že bych sám chodil raději, je to ale něco jiného. S lidmi jsem se bavil pokaždé moc rád a potkával jsem jich dost, protože jsem šel proti běžnému směru většiny stezkařů.
Co říkala rodina na vaše dobrodružství?
Co se týká mého věku a zdraví, tak hlavně ženská část mé rodiny měla obavy. Hlavně moje dcera. Ale nikdy nevyjádřily přání, abych nešel. Od synů jsem měl absolutní podporu. Ti dělají ještě bláznivější věci. Jeden z nich prošel GR20 (Náročná dálková horská stezka na Korsice v délce 180 km. Pozn. redakce), kterou prošel za tři dny, běžně se chodí dva týdny. Předtím šel přechod Pyrenejí, což je 880 kilometrů, to šel s manželkou a jedenáctiletou dcerou a vydal o tom i knihu. Druhý běhá dálkové závody. Všem bych rád poděkoval za podporu.
Máte naplánovanou už další cestu nebo nějakou výzvu? Sám jste říkal, že sezení doma a luštění křížovek není nic pro vás.
Něco zvažuji, ale zatím o tom nechci mluvit. Nějaký chodecký počin bych chtěl příští rok udělat, ale teď se soustředím na lezeckou část. Odlétám teď lézt do Řecka, pak budu jako doprovod skupiny cyklistů a pak ještě polezu v Sicílii na vápencích, takže program do listopadu mám.
Dotaz na závěr. Myslíte si, že věk je jenom číslo? Působíte, jako kdybyste to bezezbytku potvrzoval.
Nemyslím, že by věk byl jenom číslo. Člověk musí své tělo vnímat a respektovat, ale nesmí mu úplně podléhat. Každý má nějaké problémy a ty s věkem přibývají. Najít tu hranici, kam až tělo mohu tlačit, je poměrně složité – ale dokud to jde, budu své vlastní hranice testovat.