Glamping se stává v dnešní době jedním z nejvyhledávanějších cílů dovolených. Nabízí dobu „out of grid“, bez signálu, v přírodě, kterou si většina z nás představuje jako noční pozorování perseid a denní labužení si v zeleni, bez zbytečných telefonátů a ruchu okolí.

Jenže byli jste někdy na glampingu, kde vám týden propršelo a teploty dosahovaly jarních? Tedy opravdu zkraje jara? To se potom ona na první pohled dovolená snů s měkkými lůžkovinami, čerstvým vzduchem v designovém stanu či posedu a tichem všobklopujících lesů změní v něco zcela jiného.

Během pracovního hovoru vám dojde elektřina, protože jste si uvařili vodu v rychlovarné konvici, a ta sežrala 10 wattů, toaletu jste ve vícečlenném týmu naplnili velmi rychle a netušili jste, jak obrovský je to problém, a mezi naservírováním jídla a umytím nádobí jste nachodili sto jarních kilometrů, protože jinak to vzhledem k velikosti a uspořádání místa prostě nešlo.

Vydala jsem se na glamping a zjistila, co opravdu potřebuju k životu – a co si jen myslím, že potřebuju. A taky od té doby děkuju, že mám i něco víc, než možná potřebuje Supertramp.

Co je vlastně glamping a proč se o něm tolik mluví?

Z dálky to vypadá jako nový výmysl instagramových bohů a bohyní, kteří už nechtějí mít bláto za nehty. Ve skutečnosti je glamping návratem ke kořenům, ale s povlečením z biobavlny, solární baterií a výhledem do tichého lesa. Slovo vzniklo z anglického „glamorous camping“, tedy luxusní kempování. Ale tady slovo „luxus“ neznamená zlaté kohoutky, spíš to, že si nemusíte vařit guláš v ešusu na otevřeném ohni. Ten je vlastně navíc i zakázaný, protože by mohlo luxusní ubytování shořet. Takže svíčky jsem přivezla zpátky a zapálila si je doma k seriálu...

Elektřina není samozřejmost, ale dar. A když zmizí, všechno zpomalí. Nejen připojení, ale i hlava.

Ačkoliv se glamping v Evropě stal fenoménem až kolem roku 2010, jeho kořeny sahají až do 16. století (některé prameny uvádějí i patnácté), kdy se skotská šlechta na loveckých výpravách obklopovala pohodlím i v divočině. Ve 20. století pak vznikaly první „safari lodges“ v Keni nebo Tanzanii, což jsou stylové stany s dřevěnou podlahou, postelí, komodou a někdy i sluhou. Dneska vám stačí solární sprcha, český Pinterest a dodávka plná palet.

Důvod, proč se glamping stal tak populárním, je prostý: Většina lidí chce v dnešní době zažít přírodu, ale nechce se vzdát svého pohodlí. Podle analýzy portálu Glamping roste počet glampingových zařízení každoročně o desítky procent. Ať už jde o skandinávský minimalismus (domky na kůlech u jezer), pouštní bubliny v Jordánsku nebo jurty v Bretani, tahle forma ubytování má jedno společné – má vás naučit „být“ jinak.

„Glamping je přechodová brána mezi městským životem a přírodou. Radost z kempování spočívá v tom, že se můžete vrátit k základům. Otevírá vám primitivnější svět bez centrálně vytápěného moderního života. Může to být výzva, ale je také osvěžující pocítit opravdovou vděčnost za teplý spací pytel. O tom to celé je – vyměnit svou komfortní zónu za méně fádní svět. Stále exotičtější luxusní kempování s polštáři, kamny na dřevo a vintage doplňky je sice hezké, ale proč se s tím obtěžovat? Chybí vám jen kolík do stanu a jste v hotelu,“ píše Ian Belcher pro portál Guardian.

Formy glampingu jsou dnes rozmanité jako víno v regálech Penny Marketu:

  • Geodomy (často v Alpách, Slovinsku nebo Slovensku)
  • Skleněné bubliny (Francie, Island, Dubaj – ideální na pozorování hvězd)
  • Stany typu safari (Česko, Itálie, Slovinsko)
  • Jurty (Mongolsko, ale i české kopie – třeba na Vysočině)
  • Stromové domy či posedy a chatičky na vodě

A v Česku? Glamping zažívá boom hlavně díky mladým párům, které hledají „něco jiného“ a nechtějí sdílet záchod s dvacetičlennou partou vodáků. Profily na sociálních sítích i nejrůznější weby pak ukazují, že i v Jizerkách nebo na Šumavě se dá spát tak, že budete mít srdce až v krku a data mimo dosah.

Sprcha, která by v zimě trčela ze stromu jako rampouch

Ráda bych vás rovnou vtáhla do stanu, kde všechno zní romantičtěji, než jak to ve skutečnosti páchne. Anebo možná ne. Protože glamping není ani luxus, ani kemping. Je to malý restart mezi dvěma světelnými body – vypínačem doma a svíčkou pod širým nebem.

Myslela jsem si, že jedu na romantický pobyt v přírodě s dekou a vínem (a synem, samozřejmě). Místo toho jsem objevila, jak to vypadá, když se život stlačí do jednoho solárního panelu, kanystrové sprchy a kompostovací toalety. Glamping není pro každého, ale pokud chcete slyšet vlastní myšlenky, rozhodně to zkuste.

„Neboj, to bude úplně jiný než stanování, tohle je glamping – máš tam postel, světýlka a všechno!“ říkala mi kamarádka, zatímco jsem si balila powerbanku, notebook, pár hadříků a hodně vína. Do batohu jsem přihodila i zubní kartáček, podprsenku a romantické očekávání, že si užiju chvilky v přírodě jen se synem a přáteli. Přesně ten mix, který vám během pěti dnů změní optiku.

Zatímco v hlavě jsem si malovala přírodní wellness s výhledem do borového lesa, realita začala ve chvíli, kdy jsem stála před nádherným dřevěným posedem ve výšce, vedle kterého se houpal černý pytel s kohoutkem. Tedy dva pytle. A dva kohoutky, abych byla přesná. „Tady máš sprchu, jen ji nech chvíli na slunci, ať se ohřeje,“ ukázal mi provozovatel. Bylo pět odpoledne a začínalo pršet. Sprcha zůstala ledová. A přesto se z toho stal jeden z mých nejčistších týdnů – ne na těle, ale uvnitř hlavy.

Tohle totiž není dovolená, kde si lebedíte. Tohle je malý experiment. Co všechno (ne)potřebujete? Co vás rozčiluje, když zmizí elektřina? Jak moc si necháváte diktovat den světlem displeje? A proč nakonec raději chodíte na záchod občurávat všechny okolní meze, abyste nedostali vynadáno, že jste záchod pře*** (omlouvám se, že to slovo opakuju, ale mám ho opravdu vryté do paměti navždy).

A teď se pojďme podívat, jak s námi glamping v pěti propršených dnech zamával.

Den 1: Moje zásuvka má 12 voltů a je vybíravá

Přijeli jsme na místo odpoledne, s optimistickým playlistem a bedýnkou zeleniny z farmářských trhů. Slunce svítilo, posed vypadal jako z katalogu „scandi dream“. Povlečení na posteli vonělo levandulí a dřevěná terasa přímo vybízela k tomu otevřít notebook, nalít si kafe a pustit se do práce s výhledem do lesa. Jenže ouha, zásuvka v rohu nebyla klasická, ale 12voltová. Stejná jako v autě. A můj notebook se na ni díval s opovržením.

„Máte nějakou redukci?“ ptám se provozovatele. Usmál se, jako by se ptal někdo, jestli se dá péct dort na ohništi. „Máme powerbanku na půjčení a jeden solární panel, ale ten se musí ladit. A večer většinou už nestačí.“ Aha. Takže práce se odkládá. A možná i ten zoom meeting, který jsem měla mít zítra. Zatímco ve mně narůstala lehká panika, kámoška vybalila deku a stan a beze slova si otevřela krabicové červené. To levné, které byste asi spíš použili na vaření. Tady ale chutnalo jinak – protože bylo poslední známkou civilizace. A protože jsme ho pili rukama zabalenýma v dekách, zatímco na nás padal podvečer.

Večer jsem vytáhla čelovku. Měla asi 20 % baterie. A tak jsem poprvé za mnoho let šla spát v devět. Ne proto, že bych chtěla, ale protože to byla jediná možnost, jak nebýt ve tmě úplně ztracená. Zjistila jsem, že elektřina není samozřejmost, ale dar. A že když zmizí, všechno zpomalí. Nejen připojení, ale i hlava.

Když slunce definitivně zmizelo za horizont a spolu s ním i moje možnost napsat článek, přesunula jsem se do kuchyňky. Tedy spíše do místa pod posedem, kde se dalo vařit, protože v posedu byste si asi ani neohřáli vodu (tedy ano, ale bez možnosti, aby vám zbyla nějaká energie). Pod posedem byl jednovařič a uvařit v něm vodu na nádobí byla ekvilibristika. Zatímco doma řeším, jestli vařím na indukci nebo klasické plotně či v horkovzdušné troubě, tady jsem se učila, jak otočit ventil u propanbutanové lahve, aniž bych odpálila polovinu lesa.

Voda měla teplotu čerstvě roztáté říční tůně. Nechám to raději na zítra, řekla jsem a šla spát „na prasáka“. A to se opakovalo další tři noci. 

Zeleninu jsem omyla první den půl litrem vody z kanystru a představovala si, že jsem někde v Provence. Realita ale byla taková, že pak už skoro nezbývala voda na pití (ano, studánka byla jen dva kilometry), do polévky popadali komáři (ostatně to by byla další samostatná kapitola) a krájení cibule s čelovkou, která visela z větve nad stolem, taky nebyla žádná hitparáda, když kolem pršelo tak, že sucho bylo největším snem. Ale fakt je, že jídlo chutnalo skvěle! Možná, protože bylo první, které jsem připravila v naprostém tichu. Nikdo nic neříkal, protože všichni byli zalezlí, nikdo nesledoval TikTok ani nehlásil počasí. Jen já, cibule a hvězdy, tedy kdesi hluboko za mraky, z nichž lilo a lilo.

Večer měla přijít první „sprcha“. Nad jedním z kmenů byl přivázaný černý plastový pytel s kohoutkem – zahradní verze luxusního wellness. Na pytli nápis SOLAR SHOWER. Jenže slunce už jsem si nepamatovala. A voda měla teplotu čerstvě roztáté říční tůně. Nechám to raději na zítra, řekla jsem a šla spát „na prasáka“. (A to se opakovalo další tři noci). Zalezli jsme do postele, zabalení ve třech dekách, protože stan neizoluje úplně nic a v posedu nebylo místo. Nad hlavou nám visela přivezená LED světla a já pochopila, že energie je luxus, který často spotřebováváme bezmyšlenkovitě. Tady si musíš vybrat. A když si vybereš správně, začnou se ti dít v hlavě docela jiné věci.

Den 2: Voda se nedoplňuje automaticky

Ráno bylo tiché. Až podezřele. Žádný zvuk mě nebudil. Žádné notifikace, žádné projíždění zpráv, žádný start rychlovarné konvice. Jen šustění listí a bombardování kapek na střechu stanu. Zase lilo. A to i připomnělo, že musíme k té studánce pro vodu. Dva kilometry, s kanystry, které plné váží desetkrát tolik.

V posedu byl ještě demižon s korkovým uzávěrem, kde měla být „zásoba vody na pět dní“. Měl deset litrů. Když jsem si odměřovala první hrnek na čištění zubů, cítila jsem se jako v dokumentu o přežití. Najednou jsem si uvědomovala každou kapku. Že zubní pasta pění víc, než jsem myslela. Že opláchnout obličej je najednou rozhodnutí, ne automat.

Přemýšlela jsem, jestli si dnes můžu dovolit sprchu, jestli ji dám. Našla jsem si ve stínu soukromé místo mezi stromy, zavěsila pytel výš a nastavila kohoutek s takovou něhou, jako bych startovala kávovar z osmdesátých let. Pomalý proud, mycí rukavice a sprchový gel s vůní borovice. Pocit luxusu mě zalil i bez teplé vody, ale jen na jednu ruku. Bylo to ledové, dítko začalo řvát a opět jsme to nedali. Přitom právě tohle vás donutí vnímat tělo jinak. Ne jako estetický objekt, ale jako nádobu, která se den za dnem čistí nejen zvenku.

Ale byla tu i druhá stránka. Kuchyňská. Voda na vaření, mytí, zalévání konvice na kávu. „Tady se naučíš, že krabicové víno je tekuté zlato, protože ho nemusíš ohřívat, filtrovat ani nosit z kopce,“ poznamenala ironicky kamarádka. Měla pravdu. Jedna sklenička vína nás stála nula kalorií energie. Zato kafe? Kávu jsem si odpustila. Ne kvůli detoxu. Ale protože ohřívat vodu v konvici znamenalo nula elektriky, a ohřívat ji na plynovém vařiči v dešti jen proto, abych dostala trochu kofeinu, se mi prostě nechtělo. Druhý den mě naučil, že ani voda není samozřejmost. Že i když jí máme doma dost, nikdy si ji tolik nevážíme jako ve chvíli, kdy je omezená. A že mít vodu na jedno opláchnutí obličeje je někdy víc než parfém z parfumerie.

Den 3: Toaleta jako zenový chrám

Když nás provozovatel vítal, ukázal nám „kompostovací WC“. „Máme tady takovou trochu eko verzi, ale je to pohodlný, jen musíte hlídat, kdy je plná,“ usmál se. V tu chvíli jsem si říkala – pohodlí je relativní pojem. Třetí den ráno jsem tam zamířila s toaletním papírem v ruce, jako bych šla na tajnou misi. Záchod vypadal na první pohled normálně, když jste si na prkénko sedli, otevřel se jeden prostor na jednu i druhou potřebu. Ale chyběl plovák. Jak tedy poznat, že je plno? No, bylo. To nám dal majitel ihned náležitě vychutnat, když vynášel pře*** obsah záchodu někam na pole, kde jej zakopal. Záchod jsme tedy raději už nepoužili a začali chodit na okolní meze, které snad pře*** nemůžeme. Nikdy v životě jsem si tak intenzivně neuvědomovala, jak hlasité je lidské tělo. A jak zranitelné. Klíšťata vlezou ledaskde...

Víš, co mě na tom nejvíc fascinuje? Že když můžeš na ten záchod, protože je prázdný, sedíš tam na díře, držíš roli hajzlpapíru jak svatý grál a najednou víš, že nic víc nepotřebuješ. Teda kromě těch pilin. Piliny jsou klíč.

„Najednou jsem pochopila, proč je v některých buddhistických klášterech meditace na toaletě samostatnou disciplínou,“ přiznávám večer nahlas kámošce. „Je to jako zpomalenej film. Nemůžeš odejít dřív, než si přiznáš, že jsi součást systému. I toho biologickýho.“

A byla tu ještě jedna zkouška. Noc. Když se vám chce čůrat ve tři ráno, vyzkoušíte hranice svých vnitřních přesvědčení. Je tma. Je zima. Jste ospalá. Ale musíte projít deštěm mokrou trávou, ne na záchod, protože se bojíte, abyste ho nenaplnila, ale s čelovkou na hlavě někam na kraj louky. Kde jsou prý navíc teď divočáci. Odpoledne jsem se rozhodla „tu svou zenovou chvilku“ proměnit v pravidelný rituál. V telefonu jsem si navolila playlist, na uši vzala sluchátka a odcházela vítězoslavně na mez. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se po vykonání potřeby cítila duchovně pozvednutá.

A taky trochu šílená, ale to k přírodě prostě patří. A kámoška to rozsekla: Večer, když jsme seděly zabalené v dece, s vínem nalitým do zavařovačky (protože sklenky jsou přece zbytečný luxus), se mě najednou zeptala: „Víš, co mě na tom nejvíc fascinuje? Že když můžeš na ten záchod, protože je prázdný, sedíš tam na díře, držíš roli hajzlpapíru jak svatý grál a najednou víš, že nic víc nepotřebuješ. Teda kromě těch pilin. Piliny jsou klíč.“ Pak se odmlčela, usrkla víno a dodala: „Ale teda, abych byla upřímná, zámek na ty dveře od hajzlu bych si asi vyrobila z klacku a šňůrky. Je to fajn, když se člověk spojí s přírodou, ale neměla bych u toho slyšet, jak vedle skáče srna.“

Den 4: Noční tmou bez wi-fi

Den čtvrtý je zlomový. Mozek se přepne. Po třech dnech bez nekonečného scrollování, bez bílého šumu internetu a bez nárazových dávek e-mailového kortizolu… začne člověk slyšet. Nejprve šustění listí. Potom své myšlenky. A nakonec i věci, které už roky odkládal.

„Kdybys chtěla signál, stačí vylézt támhle na kopec, občas tam něco chytneš,“ navrhl mi ráno provozovatel, když přišel zkontrolovat výši hladiny v záchodě a když viděl, jak zoufale mávám telefonem ve snaze najít signál. „Ale stejně to bude padat, tady si lidi většinou zvykají být offline. A navíc prší.“

A přesně to se stalo. Po čtyřech dnech jsem zjistila, že už ani nehledám signál, že mě neláká zkontrolovat čtenost našich článků, že nevím, co se děje ve světě – a že mi to nevadí. Přestala jsem odkládat pozornost na zítřek. Najednou byl čas jen na „teď“. A to „teď“ se stalo naprosto surové, ale krásně ostré jako čerstvě nasekaná borovice.

Poslední ráno začalo stejně jako všechna předchozí – deštěm a tichem. Jenže tentokrát jsem ho vnímala jinak. Ne jako prázdno, které je třeba vyplnit, ale jako plnou místnost beze slov.

A to byl moment, kdy mi začaly docházet věci. Že už měsíce neposlouchám svoje tělo. Že věci jako únava nebo podrážděnost často řeším tím, že si otevřu Instagram nebo seřvu syna. Že mě život naučil vyhýbat se nepohodlí – i tomu mentálnímu – a že ho považuju za chybu v systému, ne za přirozenou součást života. Najednou jsem nepotřebovala internet, stačili mi lidé, co tam byli se mnou. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Ne proto, že bych byla smutná. Ale proto, že v takové tmě a tichu člověk najde něco, co se nedá googlit.

Den 5: Sbohem, glampingu. Změnil jsi mě

Ráno posledního dne začalo stejně jako všechna předchozí – deštěm a tichem. Jenže tentokrát jsem ho vnímala jinak. Ne jako prázdno, které je třeba vyplnit, ale jako plnou místnost beze slov. Znáte to? Jako když sedíš s někým blízkým a nemusíte mluvit. Protože všechno důležité už padlo.

Začali jsme balit. Dříve, než jsme museli, ale všechno splnilo účel a hlavně zase pršelo a bylo 14 stupňů. Když jsme sbalili stan vedle posedu a uklidili peřiny, uvědomila jsem si, že to místo má jedinečnou vlastnost: Není tvořené věcmi, ale zkušeností. Nepamatuju si, jak vypadaly ručníky, ale pamatuju si ten okamžik, kdy jsme pili víno v dešti, zimě a mlze a smáli se, že „satelitní signál asi sežral jezevec“.

Na cestu domů jsem si zapnula telefon. Přistálo 67 notifikací. Jediná, která mi připadala důležitá, byla SMS od kamarádky: „Tak co, jaký to bylo? Vyšla ti aspoň ta pracovní věc, když počasí stálo za prd?“ Chvíli jsem váhala, co odepsat. A pak jsem jen napsala: „Ne. Nevyšla. Ale zjistila jsem, že vlastně vůbec nemusí.“

Když jsme se napojili zpět na silnici, mozek se přepnul do režimu město. Rozvrh. Práce. Kalendář. Ale někde v koutě zůstala malá paměťová stopa. Zvyk zvednout hrnek oběma rukama. Čekat, až se voda ohřeje. Vypnout světlo dřív, než odejdu z místnosti. A hlavně: nedívat se na mobil jako na kompas vlastního života.

Glamping není terapie. Ale může se stát zrcadlem. A to ne takovým tím laskavým s filtrem. Spíš upřímným – někdy tě rozesměje, jindy dožene k slzám. Ale ukáže ti, co všechno sis nechtěl připustit. A co všechno k životu doopravdy nepotřebuješ.

Vrátím se? Asi ano. Ale příště si vezmu větší ručník, menší očekávání a asi i vlastní cestovní záchod. Klidně i ten pro miminka, který si pak vždycky někde vyklopím sama. A taky víc pilin.