V Čechách se máme naprosto zlatě, říká Petr Kosek, který prošel tři nejznámější dálkové tratě v USA

Narodil se v Orlických horách a od dětství makal, jak sám říkal. Cestu měl ale jasnou a věděl, že cesta není cíl. Pochopil to dost brzy na to, aby žádného kroku, který dosud udělal, nelitoval. I díky tomu má za sebou úctyhodný výkon, celý Triple Crown, tedy Pacifickou hřebenovku, Kontinentální hřebenovku a Appalačskou stezku a v nohách jen v rámci Triple Crown celkem 12 000 km. Cest jinak prošel mnohem více, jednu dokonce i se svou ženou.

Vy chodíte. Chodíte moc :) Není to o rekordech nebo cílech, ne? Je to i o cestě jako procesu… Anebo proč to děláte? Určitě je za tím nějaký příběh...

Jasně, že je za tím příběh. Hodně jsem lezl a po pár extrémně intenzivních letech lezení v Yosemitech na mě přišlo poznání, že už nechci každý den bojovat ve stěně o život. Že chci být v horách, ale v poklidu. Tak jsem začal zase víc chodit. Být venku a hýbat se bytostně potřebuji. Cíl mi pomáhá plánovat a vyrazit. Potom už je důležitá cesta. I proto mám rád dlouhé treky. Je to jako pouť – cesta a vše, co cestou zažijete, co musíte překonat a koho poznáte je mnohem důležitější než cíl.

Jste první Čech, který prošel všechny tři nejdelší trasy v USA. Proč ty? Kde jinde chodíte, co camino v jeho pravé podstatě – z domova do Santiaga (Fistery)? Co Praha-Prčice? Nebo to jsou jen procházky kolem domu? :)

Samozřejmě že mám za sebou i dálkovky v Evropě a v Jižní Americe. Ale kdo zažil americkou divočinu, tak chápe. Nikde jinde na světě neexistuje tahle kombinace obrovských neobydlených prostor a přitom bezpečného režimu bez vojenských kontrol a s průchozími trasami. Jsou na světě divoká místa, ale nejsou průchozí. Ta divočina a přitom obrovská volnost jsou pro Ameriku unikátní.

Reklama

Který okamžik z těch 12 000 kilometrů vás změnil natolik, že už jste se nikdy nevrátil jako ten samý člověk?

Hned začátek Pacifické hřebenovky. Moment, kdy svůj civilní život necháte za sebou. Myšlení se zpomalí, vnímání zrychlí a zostří a žijete přítomností. Máte cíl a máte cestu. A to je krásné a návykové.

Co jste si v sobě musel „odchodit“, než jste se vydal na tyto nejobtížnější treky?

Od mala makám, fakt makám. Jsem zvyklý zabrat a dělat věci správně a pořádně. Cestování mi potom dalo sebevědomí, že se o sebe dokážu postarat, že si umím poradit a problémy vyřešit. Člověk postupně po krůčcích posouval hranice, takže to přišlo vlastně přirozeně – dalším krokem po nejdelších trecích v Peru a Patagonii prostě byla 4250 km dlouhá Pacifická hřebenovka.

V čem je Triple Crown jiný? Co ho charakterizuje? Kdybyste ho měl shrnout jen pěti slovy, která by to byla?

Dlouhý, rozmanitý, komplexní zkouška schopností.

Když jste v pustině a sám, obklopen jen tichem, o čem přemýšlíte? Musel jste někdy bojovat i s něčím sám v sobě?

Výhodou je, že když jste dýl v divočině, tak právě přemýšlet moc nemusíte. Život se děje tak nějak sám a správně. Mám rád přírodu jako takovou (od mala jsem obrážel myslivecké a biologické soutěže), takže hodně poslouchám a pozoruju, co se děje okolo. Mám rád mapy, papírové mapy, takže pořád koukám na krajinu kolem sebe a centruju se v mapě.

Abych se nenudil, tak si sám sobě vymýšlím různé výzvy na otestování fyzických schopností – tělo a hlava pak jsou v „ostřejším“ módu, všechno líp vnímám a cesta mi rychleji ubíhá.

Občas vás přepadne „trudomyslnost“ nebo v několik dní trvajících hnusných podmínkách chuť se na všechno vykašlat a pak je to dost těžkej vnitřní boj. Ale zase, od mala jsem zvyklej makat a nic nevzdávat. Takže výsledek stejně vím předem a jdu dál😊, jen je to v hlavě občas nepříjemné, ta potřeba si vyargumentovat, proč jít dál…

Říkáte, že ultralight výbava je o tom, co s sebou netahat. Platí to i pro emoce? Co jste si musel odlehčit v hlavě?

Tohle by asi byla víc otázka pro ženy. Mně stačí mít srovnanou racionální část toho všeho a ty emoce se potom připojí tak, že to ladí. Ale nejtěžší asi je vystoupit z toho civilizačního kolotoče, dost věcí ukončit, odložit a nechat to na půl roku za sebou a vykročit na novou stezku.

Na svatební cestu jste vyrazili se ženou 4 500 km pěšky. Proč? Bylo to i o testování se vzájemně? Myslíte, že tyhle treky jsou lepší ve dvou, nebo o samotě?

Určitě nebylo cílem se otestovat. Já měl za sebou Pacifickou hřebenovku, žili jsme v USA, hodně cestovali a moje žena neustále poslouchala moje zážitky z hřebenovky. Až dospěla do stádia, že by to chtěla taky zažít.

Já zase chtěl projít něco ještě delšího a těžšího, tak dávalo smysl vyrazit na Continental Divide Trail (CDT). Byl to teda vlastně nápad mojí ženy. A strašně se mi líbilo, že začala seriózně trénovat a cvičit a tak nějak všeobecně se připravovat, aby si potom mohla užít a ne jen trpět. Každopádně všechno, co zažijete, vás spojuje, v dobrém i zlém.

No právě, myslím, že je strašně těžké být pořád spolu, 24/7...

Bohužel, všeobecná zkušenost z těchto nejdelších treků je opravdu taková, že valná většina párů i skupin se cestou rozpadne. Jste spolu 24/7 a musíte dělat velké množství kompromisů. To málokdo ustojí. Takže rozhodně je jednodušší jít sám a různě se setkávat, trávit čas s tím, kdo vám vyhovuje, anebo zase být sám, když je to potřeba.

Máte dcery. Co byste jim chtěl jednou říct o svobodě? A bude to něco jiného, než co jste si myslel před cestami?

Lidi si u nás pletou svobodu a blahobyt! Teprve na cestách nebo životem v cizí zemi poznáte různé formy svobody a nesvobody. Plus se mi líbí, že většina zemí, kde je svoboda, tak je opravdu vydřená a není zadarmo. Chci, aby moje holky viděly, jak to chodí jinde, a dokázaly si vážit toho, co máme u nás v ČR.

Měl jste někdy pocit, že jste v přírodě příliš malý? Nejen jako člověk, ale jako otec nebo manžel, který utekl do divočiny?

Fyzickou malost a pokoru jsme zažívali poměrně často a je to tak dobře. A malost jako otec nebo manžel? Myslím, že to je přesně ta civilizační, zbytečná komplikovanost… takhle vůbec není potřeba život vnímat. Jestliže jsem člověk, osobnost, která má nějaké morální zásady a životní hodnoty, tak všechny ostatní dodatečné role z toho přirozeně vyplynou. Takže ta divočina mě donutí se zamyslet nad sebou, pokorně se někde zacentrovat a pak podle toho jednoduše fungovat. Mám pocit, že život je ve svý podstatě docela jednoduchej, než ho začneme ohýbat, zesložiťovat, škatulkovat a překopávat…

Kdybyste měl svému dvacetiletému já napsat vzkaz z nějakého konkrétního místa na trailu, odkud a co byste mu napsal?

Jdeš dobře, neboj😊 (jsem totiž rád, že všechno, co jsem od dvaceti let udělal, mě dovedlo na Pacifickou hřebenovku).

Jistě velmi často pokládaná otázka: Ale co nejnebezpečnějšího, nejdojemnějšího a nejhloupějšího se vám na cestách stalo?

Nejnebezpečnějšího – brodění rozvodněné řeky vysoko ve Skalistých horách.

Nejdojemnějšího – když nás s manželkou na stopu do města pro zásoby nabral chlapík, a přišlo mu to, co děláme (CDT), tak super, že nás vzal místo do obchodu k sobě domů – tam jsme si mohli vyprat, vysprchovat se a při večeři nám dál klíče od baráku i od auta, protože brzy ráno odjížděl, a chtěl, ať se v klidu vyspíme a pak si v klidu zajedeme nakoupit a nemusíme vstávat s ním! Absolutní důvěra k někomu, koho znal 4 hodiny…

V batohu musí vždycky být nepromokavá bunda a kalhoty, abych byl za všech okolností v suchu a teple. A pak na spaní nafukovací karimatka, teplý péřový spacák a lehoučký tarp. Když mám každý den šlapat v těžkých podmínkách 30–50 km, tak potřebuju dobře odpočívat.

A nejhloupějšího? Na CDT jsme v Montaně pro manželku nutně potřebovali nové boty. Chvíli jsme v horách chytili signál a objednali osvědčený pár na Amazonu s doručením za dva dny na poštu v dalším malém městečku, kam jsme museli pro zásoby na další týden. Když jsme tam dorazili, byla v mailu zpráva, že na danou poštu Amazon nedoručuje a že balík je na depu asi 300 km daleko. Po celodenním telefonování a mailování a s pomocí majitelky místního motorestu se nám podařilo domluvit, že balík přiveze další den kurýr k ní. Zaplatili jsme si tam pokoj a čekali do dalšího dne (každý den zdržení je průšvih, protože může začít kdykoliv chumelit, a nebude možné trail dokončit…). Když kurýr dorazil, boty sice měl, ale byly malé…

Tak to je úsměvná historka. Co vás bolí víc: Neúspěšná pouť, nebo trek (A stalo se vám to někdy?), nemožnost na něj vůbec odjet (Existuje i tato možnost?), nebo když vás bolí nohy a víte, že vás to čeká ještě týdny?

Nejvíc mě bolí, když mám naplánováno, a nemůže vyrazit (jako za covidu). To je utrpení. Fyzická bolest má nějakou úroveň a můžete se s ní většinou smířit.

Mě osobně po caminu a 1378 km bolely nohy půl roku. Špatně zvolená obuv, nakonec jsem šla v žabkách. Jak moc jsou důležité boty? A které součásti vybavení jsou pro vás naprosto nepostradatelné?

Přesně, jak říkáte, po PCT mě taky chodidla bolela dlouho a šetřil jsem je a chodil v prošlapaných botách… Boty musí být pohodlné a hlavně o kus větší, než jste zvyklí. Noha se rozšlápne a tou námahou trochu opuchne. Mám rád lehké, prodyšné běžecké boty, aby se noha nepařila a nedělaly se puchýře. Nebavilo by mě chodit takové kilometry a trpět. Používám takové boty a ponožky a chovám se tak, abych neměl vůbec žádné puchýře nebo otlaky.

Jsem děsnej hubeňour a potřebuji teplo a dobrý odpočinek, takže rozhodně vždycky musí být v batohu nepromokavá bunda a kalhoty, abych byl za všech okolností v suchu a teple. A pak na spaní nafukovací karimatka, teplý péřový spacák a lehoučký tarp. Když mám každý den šlapat v těžkých podmínkách 30–50 km, tak potřebuju dobře odpočívat.

Já začala s 20 kily a skončila s pěti – musela jsem s sebou mít foťák, byla to pro mě nutnost. Teď už bych to neudělala… Co je pro vás osobně nezbytností?

Základ pro mě je to, co jsem už řekl, že na všech cestách potřebuji být dlouhodobě soběstačný za všech možných podmínek. K tomu už je potřeba víc kousků vybavení. Ale rozhodně papírové mapy, nabitý mobil, lékárnička, filtr na vodu.

Kdy jste se naposledy rozplakal na cestě – a nebylo to z vyčerpání?

Docela dost dojemných momentů nastalo během posledního velkého projektu – Hayduke trailu. Poprvé jsem šel něco s kámošema. Byli jsme tři a všechno si naprosto skvěle sedlo. Bylo to dobrodružství a sounáležitost, jako když jsem ve dvanácti četl foglarovky… Ale ze zoufalství jsem jednou plakal na jednom běžeckém ultra závodě. Fyzické tělo už bylo úplně prázdné a vyčerpané. Stálo obrovské úsilí ho udržet v chodu. Poplakal jsem si, smířil se s tím a silou vůle pokračoval do cíle.

Opravdové dno potkávám na ultra závodech jako dno fyzického těla. Ale dokážete si představit tu radost, když se po pár hodinách z krize dostanete? A jak potom chutná odpočinek a jídlo a další obyčejné věci?

Ultralight je teď trend. Jak poznáte, kdo to myslí vážně, a kdo si jen koupil drahou výbavu, aby vypadal „drsně“?

To poznáte hned po pár větách, kdo má zkušenosti a ví, co dělá, a kdo jen tak nakupuje trendy věci.

Zažil jste v USA někdy předsudky, že jste „jen“ Čech? Nebo že by nevěděli, kde Česko je? Potkáváte na cestě lidi, z nichž jsou pak přátelé?

Američani mimo velká města (ta nepočítám, to je svět sám pro sebe) jsou naprosto super. Když se snažíte ze sebe vymámit aspoň trochu angličtiny, tak vám fandí a snaží se pomoct. Většinou si uvědomují, že na rozdíl od nás umí jen jeden jazyk a nikdy necestovali mimo USA. Takže nás spíš obdivují, že umíme jazyky a máme odvahu vyrazit do neznáma. Nikdy jsem neměl jako Čech problém. A že nevědí, kde je Česko? To mě vůbec netrápí. Kdo z nás by dokázal do slepé mapy USA doplnit Arkansas, Delaware atd…

Určitě máme ze Států několik přátel, se kterými se opakovaně vídáme. Jen přes ten oceán to není tak často…

Může být dálková trasa i duchovní cesta, jako je právě camino, i když nejste věřící? V co věříte po těch všech kilometrech teď?

Pro mě byly všechny ty cesty svým způsobem poutě a ten „duchovní“ rozměr dost vnímám, i když nejsem věřící a zrovna nejdu po církevní cestě. To s tím podle mě nesouvisí. Souvisí to s tím, co se během dlouhé poutě děje uvnitř vás.

Vaše žena Olga šla stovky kilometrů s vámi. Co jste si o sobě navzájem řekli, co byste si u stolu doma nikdy neřekli?

To, co si řeknete, není zdaleka tak zásadní jako to, co spolu zažijete a o sobě zjistíte, když jste spolu 24/7 150 dní v kuse!!! To je nekompromisní😊.

Co se stane s mužským egem, když nemáte signál, zrcadlo a vlastně ani žádný cíl kromě dalšího dne?

Jak to říct – mám dvě děti, docela náročnou firmu a snažím se trochu na úrovni běhat. Ani v normálním životě nemám na zrcadlo čas. Člověk musí dobře vypadat, jen když nic neumí😊. A na trailu právě ty povrchní aspekty sebe sama vůbec nemusíte řešit. Nebo aspoň my jsme to tak měli. Snažíte se jít, spát a jíst a přitom se každým dnem posouvat k cíli.

Kdy jste si naposledy sáhl na dno – a bylo to dno těla, hlavy, nebo ega?

Dlouhodobě se hromadí spíš psychická únava, ale tam to nevnímám jako dno, spíš to prostě patří k chodu života a snaze balancovat tolik věcí dohromady. Takže opravdové dno potkávám spíš na ultra závodech jako dno fyzického těla. Ale dokážete si představit tu radost, když se po pár hodinách z krize dostanete? A jak potom chutná odpočinek a jídlo a další obyčejné věci?

Když běžíte 160 km s převýšením Mount Everestu, na co myslíte? Co je ta mantra, co vás drží?

Vybírám si závody v krásných horách a v místech, která chci vidět. Fakt mě baví koukat kolem sebe a většinu času to dělám opravdu pro zábavu. Krize bolí, jsou náročné na hlavu, připadají mi nekonečně dlouhé. Ale vzdát se, to pro mě není varianta. Mantra je „jít dál“.

Co jste si z cest přinesl, obecně? Naučil jste se jistě kopec pokory, nebo i třeba víc drzosti žít podle svého?

Kromě těchhle jasně viditelných věcí spojených s cestováním nejvíc vnímám důvěru v sebe sama – že si dokážu poradit v různých situacích, překonat problémy. A naprosto jasný poznatek je, že se tady v Čechách máme naprosto zlatě, jako opravdu zlatě. Kombinace svobody, vzdělání, zdravotní péče, blahobytu, kamarádství atd. prostě nikde jinde není.

Kdybyste měl dát lidem tři věci, co mají před víkendem kempování v lese okamžitě vyhodit z batohu, co to bude – a proč?

Tím, že se pohybuju v ultralight komunitě, kde nosíme jen to, co opravdu potřebujeme a nic navíc, tak určitě nemůžu žádné tři věci vyhodit. To už by byl hazard. Ale dost by se mi líbilo, kdyby si lidi cestu naplánovali, vzali si papírovou mapu, vypnuli mobil a strčili ho do batohu. A pak by spolu o víkendu mluvili, dívali se okolo, o něco víc se hýbali a to, co zažili, si pamatovali tak, jak se to stalo, a ne tak, jak to postovali na sítích… Asi jsem starej 😊

Jaký je ten největší mýtus o cestování nalehko, který vás pořád dokola rozčiluje – a proč je to blbost?

Že jenom honíme kilometry, ale přitom nemůžeme nic vnímat v té rychlosti… Ano, chodíme rychle, ale protože nás nic netíží, tak máme chuť a energii se dívat okolo a vnímat okolí. Myslím, že toho vidíme víc než lidi ohnutý pod těžkým batohem, který většinu času vidí jen špičky svých bot a místo vnímání okolí se těší na to, až ten sakra těžkej batoh večer shodí z ramen😊.

Moc děkuji za rozhovor a přeju spoustu poklidných a pozorovacích kilometrů.