„Jsem gay a zrušil jsem si předplatné Netflixu, protože mě unavovalo, jak jejich pořady neustále prosazují genderovou ideologii, démonizují heterosexuály a zvlášť bílé muže,“ je jeden z mnoha komentářů od lidí, kteří už mají dost rozmanitosti ve jménu korektnosti. V každém druhém seriálu nebo filmu je gay, transgender nebo queer.

A není to jen Netflix, ani jiné platformy nezůstávají pozadu. Aktuálně běží na Apple TV lehká komedie Druhá šance na greenu. Ideální na léto, řeknete si, při sledování série není nutné zapojovat příliš mnoho mozkových buněk. A opět! Jedna z ženských postav trvá na tom, aby ji oslovovali genderově neutrálním zájmenem „jim/oni“.

Možná se považujete za člověka, který stojí za rovnými právy, není rasista, soužití gayů ve vás nevyvolává představu pekla a odpad třídíte do čtyř různých popelnic. Na sociálních sítích by vás možná pejorativně nazvali „libtardem“. Kdo to slovo ještě neslyšel, je to něco jako „liberální retard“. A přesto, když se díváte na lehkou letní komedii, kde člověk očekává trochu romantiky, humoru a možná i trochu kýče, tak se ocitne v přednášce o menšinách a to může být únavné.

Řada z nás si ještě pamatuje komunismus a ideově správnou kulturu. Ideologii, která chce diktovat kultuře, co má říkat a jaké postavy má mít. A teď, o dekády později, to vypadá, že se podobný tlak vrací. Jen pod jinou vlajkou. Není problém s tím, když je někdo gay nebo se cítí jako jednorožec, ale vypadá to, že se z woke kultury stala povinná složka, o kterou ne každý stojí.

Dosáhli jsme vrcholu, kdy je situace neudržitelná a woke hnutí začne slábnout, nebo se ocitáme na prahu éry, která už není o rovnosti, ale o neustálém hledání viníků, přestupků a správného názoru v každé reklamě, větě i barvě trička?

Woke hnutí je mrtvé, nebo ne?

Tato únava z korektnosti se neobjevuje jen u divák, jako jsem já. Kritika přichází i od vlivných osobností. Není to tak dávno, co Elon Musk na sociální síti X triumfálně prohlásil, že příliv se obrátil proti woke ideologii. Muž, který chce kolonizovat Mars, opakovaně na svém profilu tvrdí, že woke kultura není jen o spravedlnosti, ale o kontrole myšlení. Označuje ji za hrozbu, která „zabíjí humor“, dusí kreativitu a infikuje umělou inteligenci ideologickým balastem. Muskova kritika není jen akademická. Dotýká se i jeho rodiny. V roce 2022 vyšlo najevo, že jeho dcera Vivian (narozena jako Xavier) je transgender a přerušila s Muskem veškeré kontakty. „Woke zabilo mé dítě. Ztratili jsme vztah kvůli ideologii,“ řekl otevřeně pro deník Bild.

I když se občas může zdát, že jsme ve stavu „příliš korektní hysterie“, mnohé z toho, co dnes považujeme za samozřejmost – třeba právo říci „ne“ bez vysvětlování – je výsledkem právě tohoto kulturního posunu.

Na našem písečku komentátor politického a společenského dění Ondřej Tesárek poukázal na to, že woke kultuře zvoní hrana. Jako příklad si bere americkou značku American Eagle, která sázela na reklamy plné diverzity, body positivity a politické korektnosti, letos udělala ostrý obrat a slaví návrat sexy žen prostřednictvím herečky Sydney Sweeney. O společenské náladě svědčí to, že akcie firmy vystřelily o 10 procent nahoru. Oproti legendárnímu Jaguarovi, pro kterého byla reklamní kampaň ve jménu diverzity v růžové poušti s androgenními postavami naopak posledním hřebíčkem do rakve.

Mohlo by se zdát, že woke aktivistům zvoní umíráček. Některé veganské restaurace zkrachovaly, změnilo se pár reklam a ovesné mléko už není takovým hitem. Opak je pravdou. Korektní názory se pevně zakotvují ve školách, státní správě nebo v umění a plně ovládá mainstream, jak uvádí The Guardian. Podle deníku se širší veřejnost probouzí z těžké kocoviny, kdy jsou oponenti progresivistických cílů vyřazeni z debaty a ostrakizováni.

Gay, černoch a ještě někdo nebinární

Být woke znamenalo být citlivý vůči nespravedlnosti, vnímat, kde se děje útlak, rasismus, diskriminace. Byla to výzva ke všímavosti. Pojem se veřejně rozšířil až v roce 2014 v rámci hnutí Black Lives Matter, kdy se stal symbolem společenského probuzení vůči policejní brutalitě a rasové nespravedlnosti. Být woke tehdy znamenalo otevřít oči vůči světu, který přehlížel bolest druhých, a všechno se zdálo být skvělé.

Pak se začaly cenzurovat a přepisovat knihy. Chudák takový Roald Dahl a jeho dětské knihy, z kterých se odstranila slova jako „tlustý“ nebo „ošklivý“ a některé postavy se staly genderově neutrální. Jak uvádí BBC, známý režisér Steven Spielberg na otázku ohledně těchto změn odpověděl: „Pro mě je to posvátné. Je to naše historie, naše kulturní dědictví. Nevěřím v cenzuru v tomto smyslu.“ Změny kritizovala i královna Camilla. „Kdyby byl každý text zbaven všeho, co by mohlo někoho urazit, nezbylo by z něj moc,“ uvádí dále BBC.

Snad nejznámějším terčem kritiky se stala spisovatelka J. K. Rowling, když se ne úplně pozitivně vyjádřila k otázce pohlaví a transgender lidí. Přestože opakovaně zdůraznila, že transgender osoby respektuje, za nesoulad s oficiální linií byla odepsána mnoha fanoušky.

Stejně tak ve filmech a seriálech začaly přibývat postavy, které tam působily spíš jako ideologická kontrolka než živé charaktery. Je gay postava? Dobře. Ale teď ještě černošská. A nebinární. A nejlépe zároveň. Ne proto, že to příběh potřebuje, ale proto, že se to očekává. Tím vznikl nový typ tlaku, kulturní kvóty.

Únavné, ale potřebné

Je snadné vysmát se absurditám woke kultury. Ale bylo by nespravedlivé nevidět i to, co přinesla dobrého. Vždyť to byl právě jeho důraz na empatii a důstojnost, který mnohým lidem dal vůbec poprvé v životě hlas. Woke v tom původním smyslu nebylo diktátem, ale citlivým nastavením zrcadla společnosti, která dlouho nechtěla vidět celou šíři svých obyvatel.

Právě tato vlna pomohla znovu otevřít debatu o právech žen. Díky ní se začalo mluvit o tématech, která byla dříve přehlížena nebo bagatelizována: sexuální obtěžování, nerovné platy, neplacená péče o děti nebo přístup k antikoncepci a zdravotní péči. Ženy mají konečně odvahu mluvit a nad sexistickými poznámkami se už nemávne rukou. A i když se občas může zdát, že jsme ve stavu „příliš korektní hysterie“, mnohé z toho, co dnes považujeme za samozřejmost – třeba právo říci „ne“ bez vysvětlování – je výsledkem právě tohoto kulturního posunu.

Woke není čisté zlo, má nebo alespoň mělo svá pozitiva, ale bohužel se změnilo v nátlakovou ideologii, přepjaté moralizování a kulturní přetvářku, která nás nutí hledat korektnost i tam, kde by stačila slušnost a obyčejný lidský vkus. Unavuje to, ale na straně druhé nechceme vrátit do dob, kdy byly ženy jen kulisou a menšiny tichým pozadím. Woke kultura možná přehnala svá kázání, ale naučila nás dívat se kolem sebe trochu jinak. A snad jednou přestaneme bojovat o to, kdo je víc v právu.