Lucie v mládí pracovala jako modelka. Pak při práci v Athénách poznala muže, za kterého se provdala a v Řecku s ním strávila 14 let. Manželství ale nevydrželo a Lucie se po rozvodu rozhodla vrátit do Česka. Dnes žije v maringotce, které říká Zelená Lady, uprostřed přírody Jeseníků bez vody a elektřiny a je spokojená. „Žiju si svůj sen,“ říká. Zároveň ovšem varuje, že ne každý to zvládne. „Znám lidi, kteří si to zkusili a po pár týdnech nebo měsících odešli zase zpátky do velkoměsta. Není to život pro každého, ale pro mě ano, protože mám ráda výzvy.“
Než se přestěhovala na jesenickou louku, žila s kamarádkou v domku u Zlína, kde provozovala pobyty ve tmě. „Byl to pro mě ideální život – potok, vesnice a lidé, kteří tam za mnou jezdili. Nicméně po čase přišla kamarádka s tím, že ji život na vesnici unavuje, a dům tedy prodá. Byla jsem z toho nešťastná. Peníze na to, abych ho koupila, jsem neměla. Nicméně už tehdy jsem z internetu znala youtubery Dominiku a Marka, kteří žijí v maringotce. Přišlo mi to jako schůdná možnost, tak jsem se k nim jela podívat a hned při první návštěvě jsem věděla, že to je varianta přesně pro mě.“
Jak dlouho už v maringotce jsi?
Už dva roky. Zatím jsem tu velmi spokojená a neměnila bych. Stále tu nemám zavedenou vodu ani elektřinu, i když to řeším. Už tu mám připravené solární panely a teď se je snažím zapojit. K nabíjení mobilu zatím používám power banku, kterou si nabíjím u kamarádky nebo v autě, když někam jedu. Nedávno jsem zjistila, že utáhne i můj šicí stroj, za což jsem moc ráda.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Tady je každý den jiný. A o tom, co se bude dělat, rozhoduje počasí, ne Lucka. Když prší, dělám něco vevnitř, například maluji obrazy nebo šiji. A když počasí dovolí, tvořím venku. Kousek tady od maringotky je bývalá stájovna pro koně a já teď vedle stavím jednoduchou dřevěnou koupelnu pro hosty. Například dneska jsem tam přidávala okno, které mi věnoval kamarád.
Dvě stě metrů odsud je výborný pramen, odkud si vodu nosím v batohu, a pak mi vydrží třeba celý týden. Vodu často používám jen na vaření. Koupu se v řece, nebo když mi naprší do nádob, které tady mám, tak se polévám hrníčkem.
Krásně se to tady střídá. Při malování zapojuji hlavu, protože obrazy vymýšlím, a pak, když je hlava unavená, vezmu kladivo a motorovou pilu. Je to hezky vyvážené. Teď také dvakrát za týden chodím tady do Velkých Losin do zahradnictví vypomáhat na pole.
Čím se kromě téhle brigády živíš?
Prodejem obrazů. Mám také youtube kanál, takže lidé už mě trochu znají a vědí, že dělám i pobyty – tady v Jeseníkách a také v Beskydech. Občas mi sem tedy přijedou návštěvníci, což je moc milé. Po návratu z Řecka díky pobytům ve tmě jsem si našla velmi zajímavé uvědomělé přátele, se kterými se navštěvujeme, takže úplně odtržená od lidí nejsem. Kontakt se světem je pro mě velmi důležitý, i když si občas určím i několik dní, kdy tady naopak nikoho nepotřebuji. Jsem velmi ráda sama, a navíc tu mám svoje kočičky.
Spousta žen by řekla, že by se sama v maringotce bála…
Ano, o tom jsem taky přemýšlela, než jsem se sem nastěhovala. Nikdy předtím jsem nežila sama, natož v maringotce. Ale už během prvních pár dní jsem si uvědomila, že se tu vůbec nebojím.
Za ty dva roky jsem se tady bála jen jednou. Bylo to po té střelbě na Filozofické fakultě UK. Tehdy jsem si všimla, že to lidé na Facebooku rozebírají, a udělala jsem chybu, že jsem se začala zajímat, co to bylo za kluka, z jaké byl rodiny a proč to udělal. Asi si pamatuješ, že kolem toho bylo hodně negativní energie, až hysterie. A jak jsem se v tom začala rýpat, začalo to na mě samozřejmě působit. Pamatuji se, že tehdy jsem se tu večer poprvé zamkla. Pořád jsem měla divný pocit, jako kdyby tu někdo byl. Když jsem se ale ráno probudila, došlo mi, že jsem si ten strach způsobila sama, že tohle není moje realita a že jsem tady v bezpečí. S velkou pokorou musím říct, že mi sem nechodí žádní lidé, se kterými bych měla konflikty nebo ze kterých bych měla strach. A znám i další ženy, které žijí podobně jako já, a jsem moc ráda, že to mají podobně.
Zároveň to není tak, že bych nechtěla partnera, objetí. Ale když tu nějaké možnosti byly, tak se po čase ukázalo, že by to stejně nefungovalo. A já už proti sobě nejdu. Teď už se mám tak ráda, že až přijde ten pravý, tak to poznám.
Říkala jsi, že máš jen powerbanku. Jak řešíš topení v zimě?
Co se týká tepla, mám tu kamínka a topím si dřevem a briketami. Se dřevem je hodně práce, vozí mi ho kamarádi traktorem. Ale kupuji i brikety. Minulý rok mi na celou zimu vystačila jedna paleta. Maringotka není zateplená, ale když se zatopí, klidně tu může být pětadvacet až třicet stupňů. Mám vyzkoušeno, že večer stačí mít tu třeba jen patnáct stupňů. Mám dvě péřové peřiny, jednu pod sebou, druhou nad sebou, takže teplo si reguluji. Pak je úplně jedno, že kamna přes noc vyhasnou a ráno tu je klidně kolem nuly. Pod peřinou mi to nevadí.
Jen asi dvakrát se mi stalo, že jsem přišla pozdě večer od přátel, a už se mi nechtělo ani na chvíli zatopit. To mi pak byla opravdu zima, celou noc jsem se klepala a vyčítala si, že jsem byla líná rozdělat.
Vodu do maringotky zavedenou nemáš. Jak řešíš hygienu a vaření?
Dvě stě metrů odsud je výborný pramen, odkud si vodu nosím v batohu, a pak mi vydrží třeba celý týden. Vodu často používám jen na vaření. Koupu se v řece, nebo když mi naprší do nádob, které tady mám, tak se polévám hrníčkem. V zimě je koupání náročnější. To se většinou sprchuji tady v maringotce, kde mám speciální koutek. Člověk si samozřejmě musí vodu ohřát. Mám tady plastovou nádobu s ruční sprchou, která je díky malinké baterce pod tlakem. Když se stiskne knoflík, voda začne stříkat.
V zimě také často chodím do bazénu do Velkých Losin, protože mi dělá dobře sauna. A taky tady mám úžasné přátele, kteří znají můj příběh a vždycky mi nabízí sprchu i vyprání prádla. Za to jsem moc vděčná a vidím, že i oni jsou vděční za to, že mi mohou vyjít vstříc.
Co se ti na tomhle způsobu života nejvíc líbí?
Všechny možnosti, které mi prostor tady nabízí, to ticho a klid. Když je člověk v samotě a tichu, do hloubky může poznávat sám sebe. Mám tady prostor zkoušet, co mě naplňuje a kam chci v životě kráčet dál, pokládám si důležité otázky.
Na druhou stranu to může být samozřejmě i náročné, protože o samotě člověk mnoho věcí nedokáže nahlédnout z jiného úhlu. Proto jsou pro mě tak důležité návštěvy mých přátel i neznámých lidí.
Jak tě život v maringotce změnil?
Mnohem víc si věřím, jsem mnohem víc sama sebou. A také si uvědomuji, že kdybych si v životě neprošla různými situacemi, tak bych takhle žít nedokázala. Bylo pro mě důležité žít čtrnáct let v Athénách, ve velkoměstě, kde jsem měla vztah, mám tam dítě a také svého tchána a tchyni, což jsou úžasní lidé. Už tehdy jsem věděla, že chci jednou žít v přírodě. A když jsem to teď konečně dokázala, naplno si užívám každou pidi vteřinu.
Když udělám nějakou chybu, ať už tady při práci, nebo něco třeba špatně řeknu, tak už se neobviňuji. Naučila jsem se říct si: Ok, dnes jsem chybovala, ale zítra už to bude lepší. Příroda mi ukazuje, buď pořád v přítomnosti a uvědomuj si, že co je kolem tebe, je v pořádku.
Co je pro tebe v maringotce největší výzva?
Nejtěžší jsou chvíle, kdy tady fouká velmi silný vítr. Člověk z města si řekne: No a co? Jenomže tenhle vítr, který sem chodí dvakrát za rok a trvá dva až tři dny, to je fakt fičák. Maringotka je na otevřené louce, není ničím chráněná, a navíc je z plechu. Takže když fičí, je to, jako kdyby mi někdo do zdí neustále bušil kladivem, a to je na zbláznění.
Reklama
V takových chvílích mi jde o život, maringotka se různě naklání, lítají tady věci, stromy padají. Po těch třech dnech je člověk rád, že to přežil, že to přežily i kočky a že maringotka stojí. Zároveň to často funguje tak, že když jsem na největším psychickém dně, dostávám ty nejlepší nápady.
Máš syna, kterému je 18 let a žije s otcem v Athénách. Co na tvůj život říká on?
Myslím, že je nadšený. Má to tady velmi rád. Odmalička byl mnou i tatínkem veden k přírodě. Když přijede, nabízím mu, že si zajedeme do bazénu, ale jemu nevadí se sprchovat tady v maringotce. Je v tomhle velmi nenáročný. Za pár dní přijede se svojí přítelkyní, se kterou je teď rok. Mám tady kadibudku, tak jsem zvědavá. A právě pro ně také dělám dole tu koupelnu.
Celkově je zajímavé, jak to místo tady na lidi působí. Když sem přijede někdo cizí na dva až tři dny, často je takový zrychlený a ve stresu, chce všechno stihnout a má zbytečné otázky. A druhý den se probudí, dá si čaj a je rád, že je kadibudka volná. Začne si uvědomovat, že ty maličkosti jsou nejvíc a že kolikrát ani není třeba slov.
Shazují se masky, protože tady není možné se přetvařovat. Člověk se tu dostává k sobě, je víc vyklidněný, autentický a přestává řešit takové ty nálepky ve smyslu co má za sebou, kdo ho učí nebo co dělá za práci. To tady stejně nikoho nezajímá. Tady je důležité kdo jsi a co v sobě neseš.
Je to silné a nádherné a dělá to to místo.