Pane doktore, začněme citátem básníka Jiřího Wolkera: „Smrt není špatná, jen to umírání je hrozné.“ Může být umírání i dobré?

To je těžká otázka, já tu zkušenost s doprovázením umírajících nemám. Je to individuální, umírání by mělo být bezbolestné, člověk by měl možnost utřídit si hodnoty, usmířit se s lidmi, pokud s nimi měl rozpory, a smířit se se svým stavem.

Dalo by se říct, že „dobré“ umírání je důstojné?

Pro každého znamená ´důstojná smrt´ něco jiného. Důstojnost je na konci života složitá, protože pacienti často nemusí trpět bolestí, ale už jenom to, že jsou závislí na ostatních, že neumírají doma, ale v prostředí, kde jsou další lidé, narušuje jejich důstojnost a může to přispívat k utrpení a ani sebelepší paliativní péče neumí psychické a existenciální utrpení dostatečně efektivně vyřešit. Záleží na osobnostním typu člověka, kdo měl v průběhu života rád vše pod kontrolou a byl aktivní, tak se s tím smiřuje hůř.

Náš rozhovor se týká eutanázie. Aktivní eutanazie ani asistované sebeusmrcení u nás legální není. Běžnou praxí je ukončení neúčelné léčby, mohu použít termín pasivní eutanázie?

Lékaři nemají rádi pojmy aktivní a pasivní eutanazie. Pasivní eutanazie se snadno plete s ukončením marné léčby. Často dávám příklad, kdy lékař vypne pacientovi ventilátor, ví sice, že smrt může nastat, ale nepřeje si ji, tak to není pasivní eutanazie. Ten rozdíl je velmi sofistikovaný a souvisí s úmysly lékařů.

Rozumím, takže přesněji vyjádřeno, ukončení neúčelné léčby je dnes běžnou součástí lékařské praxe. Jak to reálně funguje? Lékař se dohodne s rodinou pacienta, teď použiji Váš příklad, že se plicní ventilace vypne?

Ano. Možná jste ale zaznamenala kauzu ohledně chlapečka, který se jmenoval Charlie Gard. Měl vzácné onemocnění, jeho stav se prudce zhoršoval. Lékaři rozhodli, že nemá cenu v léčbě pokračovat, ale rodina nesouhlasila. Po soudních řízeních nakonec lékaři opravdu léčbu ukončili i proti postoji rodičů a argumentace soudů byla, že nebylo v nejlepším zájmu pacienta, aby byl v tomhle stavu udržován. Ideální je, když rodina souhlasí, ale primární je vždy zájem pacienta, nikoliv té rodiny.

V rozhovorech zmiňujete, že „většina argumentů proti eutanazii je chybných“. Mohl byste uvést konkrétní příklady a vysvětlit, proč jsou podle vás nepřesvědčivé?

Nejčastěji slyšíme argument, že usmrcení pacienta je v rozporu s lidskou důstojností, a z toho plyne zákaz usmrcení nevinné lidské bytosti. Problém je v pojmu důstojnosti, protože, jak jsem říkal na začátku našeho rozhovoru, důstojnost znamená pro každého něco jiného.

Chápu, pro řadu lidí bude důstojnější smrt než bezmocné ležení v plenách. Co argument, že eutanazie může být zneužitá, ten je také častý?

Častým argumentem je argument tzv. kluzkým svahem. (Argument kluzkého svahu tvrdí, že legalizace eutanazie by mohla vést k postupnému rozšiřování jejího použití, například i na lidi, kteří nejsou schopni dát informovaný souhlas. Pozn. redakce) Jeho zastánci říkají, podívejte se, my zavedeme eutanazii a začnou se zabíjet lidi, kteří nesplňují původní kritéria.

Jak vypadá praxe v zemích, například v Belgii nebo Nizozemí, kde je usmrcení pacienta legální? Opravdu tam dochází ke zneužití eutanazie?

Holandsko je extrémně transparentní země a každý rok vydává zprávu, kde popisují všechny případy a analyzují i ty sporné. Udělal jsem si statistiku a jediné, co můžeme konstatovat, že narůstá počet případů eutanazie, což je logické vzhledem k tomu, že populace stárne a lidi toho více využívají. To ale není kluzký svah. Ale počet sporných případů zůstává na úrovní osmi až devíti případů ročně. A ani nejde o zneužití, ale spornost spočívá v tom, že nebyl například konzultován druhý lékař.

Snažím se představit, jak by takové zneužití mohlo vypadat v praxi? Lékař asi těžko bude podléhat nátlaku rodiny, která se chce jen zbavit nepohodlného příbuzného, tak jednoduché to není.

Celý proces schvalování eutanazie je transparentní a není to otázka jednorázového rozhodnutí. To jsou jen konspirace. Víc se diskutuje umožňování eutanazie dětem nebo psychiatricky nemocným pacientům. Psychiatričtí pacienti striktně vzato neumírají a odpůrci eutanazie argumentují právě ´klouzáním po svahu´.

Ale pro člověka s těžkou depresí může být život mnohem větší peklo než pro jiného stav s nevyléčitelným typem rakoviny.

Přesně tak. Teď jsem dopsal studii o psychiatrické eutanazii, utrpení pacientů je skutečně nesmírné, nejen duševní, ale i fyzické a existenciální. Od bolesti už jim umíme pomoci, ale hluboká deprese je děsivý stav. Chystáme se o tom s kolegy vydat knihu Snadnější smrt? Jak jsem řekl, deprese se projevuje i tělesně a lidé mívají velké bolesti. O to máme větší důvod, aby eutanazie byla přístupná i pro psychiatricky nemocné pacienty.

V České republice si podle průzkumů více než 70 % obyvatel přeje legalizaci eutanázie. Přesto byly zatím všechny návrhy zákona smeteny ze stolu. Co podle Vás brání tomu, aby se téma seriózně otevřelo na politické úrovni? Zajímá mě Váš osobní názor.

Jak to sleduji, tak jsou podle mého názoru dva tábory. První tábor to opravdu nezajímá, není to pro ně téma, které by jim podle nich mohlo získat voliče. Druhá skupina je zaměřená ideologicky, aniž by reflektovala dané téma. Například si řeknou, jsme ODS a automaticky tak stojíme proti eutanazii.

Takže politikům je to buď jedno, nebo hraje roli ideologie.

Ano, doplním, že politici ze STAN tohle téma teď otevřeli.

Za současného stavu je nám ve fázi umírání dostupná paliativní péče. Je obecně známé, že je v Česku na dobré úrovni, ale je skutečně dostupná pro každého? Vím, že Vám teď něco podsouvám, ale lidé, co skončili třeba v léčebnách dlouhodobě nemocných, se k té úrovni ani nedostanou.

Úroveň paliativní péče je u nás skutečně výborná, jak říkáte, problém je dostupnost.

Na to narážím, chybí personál a je to i moje osobní zkušenost v rámci širší rodiny, kdy ošetřovatelů bylo málo a umírající leží v bolestech a s proleženinami.

Paliativní lékaři si to uvědomují a dělají, co mohou. Bohužel není moc těch, kteří vystudují medicínu a budou dělat paliatra. Mnohdy se rekrutují z věřících.

Co může člověk udělat za současného legislativního stavu a nedostatku zdravotnického personálu pro to, aby byl jeho konec, pokud možno, důstojný? Aby neležel někde dva roky mimo sebe, než zemře? Paradoxem je, že dnešní medicína opravdu umí člověka udržovat při životě až za hranici snesitelnosti.

Dobré místo na umírání je hospic, kde vnímají, že smrt je dobrá a důstojná. Byť mám zkušenost s příbuzným, který tam umíral, a jako zastánce eutanazie jsem si říkal, že ten konec byl zbytečně prodlužovaný.

Co můžeme udělat, je vyslovit přání, tzv. ´předem vyslovené přání´, to se musí napsat a podpis musí být úředně ověřený. Ideální je připravit ho ve spolupráci s lékařem. Určuje se v něm, co všechno si člověk nepřeje. Například, že po mozkové příhodě nechce resuscitaci, nebo odmítá antibiotika při zápalu plic. Čím specifičtěji se dokument napíše, tím je větší šance, že ho lékaři nebudou interpretovat jinak a konec života se nebude zbytečně prodlužovat.