Jakkoliv je pro dítě prakticky od prvních měsíců života přínosné vídat se s vrstevníky, samostatné hraní, což je jen jiný název pro volnou/svobodnou/spontánní hru, má také své výhody, které rozhodně nejsou malé. Podle odborníků na vzdělávání a rozvoj dětí působících v UNICEF tvoří hra jako taková dokonce jádro dětského rozvoje, díky němuž si vytvářejí svůj vlastní svět, jehož prostřednictvím se učí vnímat a chápat svět skutečný. Během hry dítě zkoumá prostředí, které ho obklopuje, vyjadřuje své emoce, buduje si slovní zásobu a rozvíjí fantazii. Dochází k podpoře kognitivního, fyzického, sociálního a emocionálního rozvoje, stejně jako k rozvoji představivosti a kreativity.

Čas, kdy se role mění

Podstatu volné/svobodné hry krásně popisují zástupci charitativní organizace Play England nebo autoři stejnojmenné knihy Justina a Petr Danišovi, rodiče a profesionálové, věnující se pedagogice a přirozeně zdravému všestrannému rozvoji dětí. Svobodnou hru charakterizuje možnost vybrat si, co chtějí děti dělat, jak to chtějí dělat, kdy s tím chtějí přestat a začít se bavit něčím jiným.

Děti jsou v dnešní době neustále někým a něčím řízeny a organizovány. A přitom právě volná hra dětí je, nejen pro učitele, velmi cenným zdrojem informací.

Na rozdíl od strukturované hry, která umožňuje naučit se chápat pravidla, rutiny a osvojit si sociální dovednosti pod vedením dospělého, má ve volné hře význam právě její nestrukturovaný charakter a také změna role dospělého – ten je totiž podporován a veden dítětem, což je vlastně úplně naopak než ve hře strukturované. Ačkoliv tedy dospělí ve volné hře obvykle poskytují prostor a zdroje pro její praxi a mohou tedy do ní být i zapojeni, tím, kdo přebírá vedení, je dítě a na dospělých je, aby reagovali na podněty, jež od něj přicházejí.

Dítě režisér

Takové hraní dětem ráda dopřává i magistra Romana Pek, učitelka v mateřské školce Klubíčko v Ústí nad Orlicí, která vystudovala speciální pedagogiku a v oboru pracuje již 15 let. „Moje srdce zaplesá, když jsou děti schopné samy vymyslet hru, i třeba s mým zapojením jako herním partnerem, ale jsou tam oni ´kápo´. Já jsem ´pouze´ ta, která vytváří vhodné podmínky volnou hru podněcující, a dohlížející zejména na to, aby hra nebyla nějakým způsobem destruktivní,“ vysvětluje.

Děti ve školce Romana Pek vzdělává v duchu vzdělávacího programu Začít spolu, jehož metodika dětem nabízí prostor pro rozvoj samostatného myšlení, zodpovědnosti a poučení se z vlastních chyb, které tak vlastně nejsou chybami, ale prostředky k růstu.

„Nejsem klasická učitelka, která praktikuje frontální výuku, vzděláváme v rámci Center aktivit, kde děti mají svobodnou volbu toho, co se v rámci daného tématu budou učit, tvořit, zkoumat, konstruovat,“ rozvádí s tím, že i přesto by dětem přála volné hry ještě mnohem více. „Proto například venku, když nejsme na vycházce, ale na zahradě, se jim snažím nechat svobodu pro jejich fantazii a zájmy, kterých je často žalostně málo. Děti jsou v dnešní době neustále někým a něčím řízeny a organizovány. A přitom právě volná hra dětí je, nejen pro učitele, velmi cenným zdrojem informací,“ informuje.

Hrát si tak, jak chci

V rámci volné hry je dovoleno všechno (samozřejmě tak, aby nedošlo ke zranění nebo poškození těch, kteří se hry účastní, a ani prostředí, v němž hra probíhá). Děti si tedy mohou vybrat, s čím si budou hrát; oblast, které se v rámci hry budou věnovat, a dokonce i směr a děj, v jehož duchu se hra ponese a jímž se bude ubírat.

Když si dítě hraje samo, aktivně se zapojuje, není pasivním sledovatelem nebo někým, kdo vykonává, co mu druhý uloží. Hry se nejen vědomě účastní, ono je dokonce jejím autorem, tvůrcem.

Během plynutí volné hry se dětští účastníci mohou vyjadřovat způsobem, který si v závislosti na příběhu, jejž v sobě hra nese, sami zvolili. Ten může zahrnovat různé situace, dny i časy – nemusí se jednat o přítomnost, kontext může být i historický nebo může zasahovat do budoucnosti.

Respektovat jedinečnost

Důležité je odhodit očekávání a nechat dítě, aby projevilo svá specifika. Protože každé dítě je jedinečné a má jiný způsob, jímž se touží vyjádřit. Krása volné hry spočívá právě v tom, že to dítěti umožňuje, dovoluje mu se svobodně projevit a vlastně i objevit, co ho baví, zajímá, v čem je dobré.

Některé děti si chtějí kreslit, jiné si prohlíží knížky a skládají o samotě puzzle a nebudou vás chtít vůbec zapojit, další naopak budou toužit po vaší interakci a pozvou vás do svého prostředí, připomínajícího třeba obchod, ordinaci nebo hřiště, kino nebo knihovnu – cokoliv vás (ne)napadne.

Volná hra dává dobrou příležitost proniknout do způsobu, jímž dítě uvažuje, nahlíží na svět, může napovědět mnohé o jeho touhách, snech, ale i obavách. Základem je nechat se vést a nesnažit se jakkoliv plynutí děje ovlivňovat, nic nepodsouvat, jen přijímat a sledovat.

Začít můžete už u miminek

Když si dítě hraje samo, aktivně se zapojuje, není pasivním sledovatelem nebo někým, kdo vykonává, co mu druhý uloží. Hry se nejen vědomě účastní, ono je dokonce jejím autorem, tvůrcem.

Důležité je pozorovat a nechat se vést dítětem, dovolit mu, aby převzalo vaši roli a stalo se na chvíli tím, kdo momentálně řídí.

Taková forma hry dává možnost pracovat od nejútlejšího věku na zdravé nezávislosti za současného vědomí, že rodič je na blízku, kdyby bylo té nezávislosti už moc a dítě by se chtělo ujistit, že má svůj bezpečný přístav u sebe, na dosah ruky. Volná hra je také důležitá pro osvojení si dovedností řešit problémy, vyjádřit svůj způsob myšlení a přijít na řešení sám. Právě tyto dovednosti mají šanci rozvinout se pouze v případě, že si dítě hraje samostatně.

UNICEF doporučuje povzbuzovat k volné hře batolata a předškoláky, s nepřetržitým dohledem ji ale lze představit už miminkům okolo šesti měsíců věku. A nemusí to vůbec vypadat složitě – v podstatě jde o jakýkoliv druh nestrukturované činnosti, povzbuzující dítě k využití vlastní představivosti.

U nejmenších stačí čas pod hrazdičkou, kolotočem, možnost vybrat si, po které hračce miminko sáhne a bude jí věnovat svoji pozornost. Může jít o hru s kostkami, autíčky nebo panenkami, vyvarovat bychom se ovšem měli používání elektronických hraček, které mohou dítě již určitým způsobem navádět (ideální je tedy dětem je v rámci volné hry vůbec nenabízet, nedávat k dispozici). Patří sem i kreslení, vybarvování, stříhání a lepení, lezení po nábytku nebo různých prolézačkách, houpání a běhání, tancování.

Volná hra může probíhat i tak, že dítě necháme napodobovat činnosti, které vykonáváme – takto nám mohou pomáhat s vařením či úklidem, mohou napodobovat oblékání, hygienu, zkrátka to, co vidí u nás. Může jít také o prohlížení knih, obrázků, u starších dětí i čtení. Důležité je pozorovat a nechat se vést dítětem, dovolit mu, aby převzalo vaši roli a stalo se na chvíli tím, kdo momentálně řídí.

Související…

Děti, jež se zapojují do her ve školce, mívají ve škole méně problémů s psychikou
Hana Průšová

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek