„V 1. světové válce se rozhodlo o povaze století,“ cituje filozofa Jana Patočku filozof Václav Bělohradský v dokumentu Roberta Sedláčka „Nikdo neposlouchá“. Nevím, zda nyní rozhodujeme o povaze celého století, ale desetiletí nepochybně. Cosi se mění, převrací, navrací, a přitom řítí do neznáma. A většina z nás doufá, že se to zase nějak usadí, abychom si mohli rozmyslet, co dál. Obávám se, že času na rozmyšlení jsme již dostali dost. Pokud musíme přemýšlet, tak nepochybně ne v nečinnosti.
Nejviditelněji ovlivňují naši dobu technologie. A existují spousty vědeckých studií, a další jistě přibydou, kterak technologie, jejich používání, spoléhání se na ně a předávání jim další a další části činností, které dříve vykonávali lidé se svými chybami a nedokonalostmi, ale také city a vnímavostí, mění náš způsob myšlení a chování.
Ani v našem století to nebudou technologie, které určí, jak budeme žít. Ale my, kteří je používáme.
S využíváním toho, čemu říkáme umělá inteligence, v každodenní praxi nepotřebujete ani zvláštní představivost, abyste dokázali vymýšlet světy ovládané, řekněme pro zjednodušení, počítači. Tišeji, mimo dohled běžnému člověku srozumitelných médií, probíhají vědecké posuny v možnostech ovlivnit „vybavení“ rodící se lidské bytosti způsoby, které mohou připomínat sestavovaní si své postavy v počítačové hře.
Puritánství nerůstu
Říká-li klasický židovský vtip, že Bůh se nejvíc směje, když vidí lidi plánovat, docela by mě zajímalo boží rozpoložení nad naší snahou dokázat to, co on. Pokusy stát se bohy dopadly v lidských dějinách většinou katastrofálně. Leč překračování dosud nemožného je člověku vlastní. Radost z myšlení a objevování je ten nejkrásnější požitek pro každého, kdo to dokáže.
Puritánství nerůstu v jakékoliv podobě nemůže mít úspěch a nikdy se žádná určená hranice omezování lidského snažení nestala nepřekročitelnou. Lidská aktivita se nakonec prosadila. Nemá smysl omezovat naše bádání a vytváření nových skutečností. Už proto, že v technologiích nebo vědě náš problém není dnes a nebyl ani před 1. světovou válkou, ze které právě tehdejší nové technologie a vědecké objevy učinily taková jatka. Nepleťme si nástroje s viníky.
Proč to špatné nezmizí
Nebyly to první tanky, kulomety a slzný plyn, které rozhodly o charakteru dvacátého století ve válce hned na jeho počátku. Byla to omezenost těch, kteří rozhodovali, a lhostejnost dalších, kteří je mohli ovlivnit, než všechny ty hrůzy začaly.
Ani v našem století to nebudou technologie, které určí, jak budeme žít. Ale my, kteří je používáme a designujeme pro konkrétní účely. O povaze dalšího desetiletí rozhodne, zda víru v dobro v člověku nevyznáváme jen z pohodlnosti, abychom se zlu v nás a kolem nás nemuseli postavit s odpovědností a vážností, kterou okolnosti vyžadují.
Jednou mi zákulisí vlády znalý muž řekl o jistém samolibém politikovi: Nebojte se, on se porazí sám. Neporazil. Špatnost nezmizí sama o sobě. Nabízí až příliš vábivé příležitosti pro spoustu chytráků a vyznavačů předbíhání. Velmi se staráme o sebe samotné a málo o naše propojení s ostatními. To, zde se vrátíme do rovnováhy mezi zájmem osobní svobody a potřebami společnosti, rozhodne o povaze dalších desetiletí. Technologie samotné nás z toho nedostanou. Nás nezničí roboti. Ale iluze, že pohodlí a svoboda je totéž.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek