„Naučit se opět vidět nejenom data, fakta a grafy, ale taky obrazy, podoby, příběhy. Myslíme v příbězích,“ říkal v dokumentu České televize filozof Zdeněk Neubauer. Vánoce jsou krásný příběh, který nám navíc nabízí další paralelní storýčka, jak bychom dnes řekli. Pro milovníky jinotajů a mystiky jsou zde tajemní mudrcové, kteří nacházejí cestu a cíl podle hvězdy. Političtí cynikové zase více vnímají zlovolného vládce, který se strachuje o svoji moc. Praktici každodennosti se zkušeně pousmějou nad obsazeným hotelem, který evidentně nebyl včas „zabookovaný“. A nad tím vším je narození dítěte, což je zázrak sám o sobě srozumitelný každému. Zde navíc s příslibem boží přítomnosti.

Kdo z nás by nepotřeboval zázrak nebo alespoň zázraček? Kdo se nikdy neobrátil kamsi nahoru s prosbou a slibem? Bezbrannost jako síla, ten nejmenší v roli budoucího vítěze. Dlouhé noci končí a naděje trvá.

Noc básníků

Zabalili jsme si ten příběh do kýče a dojímání se. Jsme povinně hodní, když už takoví nechceme být ve všední dny. Tak alespoň těch pár chvil, ten jeden večer. Ale neposmívejme se tomu. Ta pokojná noc opravdu patří básníkům bláhovým.

Ta noc není tajemná proto, že nám to někdo řekl, ale že si ji v sobě neseme již pěkně dlouho.

 

Všechny iluze o světě a člověku se stávají několik hodin realitou a my cítíme, že by to šlo. Být jiní, lepší, ohleduplnější. I v jiné dny se nám podaří být laskaví ke svému okolí. Ale společná dobrá vůle přes všechny naplaveniny komerce a zbytečných nákupů na nás působí a my víme, že se máme chovat slušně. Nebo vstřícnost alespoň předstírat. Protože agresivita a sobectví jsou v ten večer nevhodné. Což vědí i darebáci.

Nebuďme na sebe zbytečně přísní. I naši dávní předkové slavili zimní slunovrat přejídáním. A třeba také celí vystresovaní honili po lesích na poslední chvíli medvěda kvůli dárku z nejhebčejší kožešiny a u kupců z dalekých zemí sháněli nejlesklejší šperky. Ta noc není tajemná proto, že nám to někdo řekl, ale že si ji v sobě neseme již pěkně dlouho. Příběhy se mění. Vědomí konečnosti temnoty a začátku světla přetrvává.

Tajné časy na lásku

Mám rád první hodiny po štědrovečerní půlnoci ve staré Praze. Sem tam otevřené kavárny, vinárny a hospody jsou plné většinou dvojic mladých lidí, kteří tam zapadli, když doma řekli, že jdou na půlnoční, ale tu vynechají, protože času na lásku je málo, i když to ještě nevědí. Matně do tmy svítící okna kostelů, ze kterých tak zvláštně probrumlává hudba či zpěv, jako by kryly jejich počínání, a já děkuji, že Praha je stověžatá, protože díky tomu je toho světla a zvuků dost, aby člověk věděl, že není sám. I když sám třeba je. A lidé do vás nestrkají a nejsou zamračení, jako bychom ani nebyli v Čechách. Snad nechceme zaplašit ten zázrak. Protože, co když se opravdu stal.

Celé týdny to vypadá, že Vánoce jsou jen veletrhem marnivosti a nákupních orgií. Jejich pravý význam dávno zničila komerce, říkají mnozí. A pak přijde ten večer nebo jen jeho několik okamžiků a my víme, že nic není vzdálenějšího pravdě. Obaly od dárků jsou roztrhány a poházeny po pokojích či úhledně narovnány, dle nátury domácností, svetry vyzkoušeny, nové hry zapnuty a všechno se tak zvláštně ztiší. Protože hlukem se vítají radosti pozemské, ale zázrak přichází z ticha a klidu. Víme, že druhý den nebudeme jiní, ani lepší, ani horší. Stejně jako náš svět. Krása příběhu té noci je v tom, že to opravdu tak nemusí být. Začínáme znova od začátku. Budeme-li chtít.

Související…

Pátek Karla Křivana: Kterak lenost a sobectví vítězí nad svobodou
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek