Maladaptivní snílci v některých případech prožívají živé a komplexní sny i několik hodin každý den. Dříve neškodné denní snění se tak změní v zákeřnou závislost, která má negativní vliv na psychiku, produktivitu a celkovou pohodu.

Tajný život Waltera Mittyho

Poměrně přesnou představu o tom, co maladaptivní snění představuje, si můžeme udělat přečtením povídky Tajný život Waltera Mittyho od amerického humoristy Jamese Thurbera. Jeho dílo bylo v roce 2013 dokonce zfilmováno v hlavní roli s Benem Stillerem a mezi kritiky i filmovými fanoušky sklidilo velký úspěch.

Mitty je v povídce obyčejný chlapík, který si svou nadprůměrně průměrnou existenci zpestřuje fantazií a denním sněním. Co se jeví jako naprosto běžné události každodenního života, je v Mittyho hlavě něčím úplně jiným. Během několika málo okamžiků se stane pilotem hydroplánu, chirurgem i nájemným vrahem.

Obyčejný chlapík Walter Mitty je ve svých snech třeba i akčním hrdinou. (zdroj: ČSFD)


Thurberův hrdina se stal mezi čtenáři i filmovými diváky velice oblíbeným z jednoho prostého důvodu: kousek Waltera Mittyho v sobě má každý z nás. Jak ukázal výzkum, lidská mysl bloudí až 50 % veškerého času a my si tak i během dne představujeme různé fantastické scénáře a situace. Může se jednat o seznámení s dokonalým partnerem, získání superschopností nebo nastartování nové vysněné kariéry.

Existuje ale velmi tenká hranice mezi tím, kdy nám denní snění může poskytnout příjemný únik, a dokonce zlepšit naši náladu, kreativitu i produktivitu, a mezi tím, kdy se z denního snění stává skutečný problém, který může negativně ovlivnit náš život. Tzv. eskapismus, tedy hravý únik z reality bez vážných následků, může být ve skutečnosti silná touha odpoutat se od vlastního života, s kterým nejsme spokojeni.

Kdy je to problém?

Poruchu maladaptivního denního snění poprvé pojmenoval ve své studii z roku 2002 profesor klinické psychologie Eli Somer. Somer zkoumal šest pacientů, jejichž snění zcela nahrazovalo interakce s ostatními lidmi nebo narušovalo jejich každodenní fungování, jako je docházení do školy nebo schopnost udržet si zaměstnání. Podle studie z roku 2018  stráví maladaptivní snílci ve svých fantaziích v průměru až 4 hodiny denně.

Když jsem jako dítě zažíval bolest, začal jsem si představovat, jak by to všechno mohlo být jinak. Vytvořil jsem si příběhy, které se nikdy nestaly. Abych tu bolest potlačil, objímal jsem polštář nebo peřinu a myslel si, že mě utěšuje někdo jiný.

„Není to jako nacvičovat si konverzaci, kterou byste mohli vést se svým šéfem,“ řekl Somer v rozhovoru pro CNN. „Jedná se o fantazírování a splétání příběhů. Vyvolává to intenzivní pocit přítomnosti.“

Na Somerovu práci od té doby navázala řada případových studií, jejichž cílem bylo dát dohromady seznam možných příznaků této poruchy. Mezi ně patří:

  • živé, detailně propracované denní snění
  • nezvykle dlouhé denní snění
  • denní snění vyvolané událostmi v reálném životě
  • přerušovaný spánek v důsledku snění
  • pohyby nebo šepot během denního snění

Snění jako droga

Ačkoliv výše zmíněné příznaky jsou pro tuto poruchu běžné, některé způsoby, kterým se maladaptivní snění projevuje, jsou velice individuální a často se podobají projevům závislosti. To potvrzuje i další případová studie, v rámci které výzkumníci zkoumali deník Petera, muže trpícího tímto problémem.

Peter popisoval, že až 14 hodin denně stráví brouzdáním po internetu, přičemž zprávy, obrázky a videa, na které narazil, u něj vyvolávají navazující fantazie. Sám sebe si pak celé hodiny představoval jako multimilionářského génia, superhrdinu nebo postavu z kriminálních seriálů.

Eli Somer vytvořil čtrnáctibodovou stupnici, která má pomoci určit, zda se u jedince projevují příznaky maladaptivního snění a jestli by měl vyhledat lékařskou pomoc, žádnou formální diagnózu ale neposkytuje.

„Když jsem jako dítě zažíval bolest, začal jsem si představovat, jak by to všechno mohlo být jinak. Vytvořil jsem si příběhy, které se nikdy nestaly. Abych tu bolest potlačil, objímal jsem polštář nebo peřinu a myslel si, že mě utěšuje někdo jiný,“ píše v deníku Peter.

Podobnou zkušenost má i Cordellia Roseová, která své maladaptivní snění popisuje v rozhovoru pro CNN jako drogu: „Člověk se na tom stane závislým, protože to může být jako akční film ve vaší hlavě, který je tak poutavý, že ho nemůžete vypnout.“ Její sny se rozvíjely do extrémně složitých dějů, které mohly trvat až celé roky.

Diagnóza neexistuje

Maladaptivní snění není psychotická porucha jako například schizofrenie. Lidé jako Peter nebo Rose jsou si plně vědomi, že jejich sny a fantazie nejsou skutečné a odehrávají se pouze v jejich hlavě. Odborníci v současnosti nemají pro maladaptivní snění jasnou diagnózu ani léčbu, protože není zcela jasné, že se jedná o jedinečný psychologický stav.

Eli Somer vytvořil čtrnáctibodovou stupnici, která má pomoci určit, zda se u jedince projevují příznaky maladaptivního snění a jestli by měl vyhledat lékařskou pomoc, žádnou formální diagnózu ale neposkytuje. Vzhledem k tomu, že maladaptivní snění se vyskytuje ve spojení se stavy jako úzkostné poruchy, poruchy pozornosti nebo třeba OCD, není zcela jasné, jestli se nejedná o projev těchto nebo jiných poruch, a ne o poruchu samostatnou.

Ačkoliv oficiálně nemá maladaptivní snění žádnou diagnózu a je tak trochu záhadou, existují podpůrné skupiny, které se snaží o tomto problému informovat širší veřejnost. Pokud příznaky narušují váš společenský život, fungování v zaměstnání nebo studium na škole, díky úsilí těchto komunit a psychologům zkoumajícím tento stav už nejste odkázáni pouze sami na sebe a můžete vyhledat potřebou pomoc.

Související…

Denní snění odbourává stres a zvyšuje produktivitu. Má ale i své stinné stránky
Michal Švehla

foto: Shutterstock , zdroj: Big Think