„Nejdřív jsem si neuvědomovala, co se děje. Seděla pohodlně na židli, žádné chvění nebo záškuby. Ale pak jsem si všimla mírné změny v tom, jak držela tělo. Její tvář téměř neznatelně změkla. A také jsem slyšela, že její hlas zněl jinak, o malinko výš než obvykle. Když to pokračovalo, cítila jsem rostoucí znepokojení. Na základě své předtuchy jsem se jí tedy zeptala, kolik je jí let. 'Je mi sedm,' řekla. Elle ale bylo devatenáct.“

Rozpolcená

Takto Rebecca J. Lesterová popisuje chvíli, kdy si poprvé uvědomila, jak obtížná bude celá situace s její pacientkou Ellou. Ella si k ní přišla pro pomoc s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou, způsobenou dlouhodobým a těžkým sexuálním zneužíváním v dětství. Měla noční můry, drásající vzpomínky a úzkostné stavy. Mimo jiné se dopouštěla i různých forem sebepoškozování. Děly se ale i další věci. Ella si pravidelně nepamatovala některé časové úseky z jejího každodenního života. Nečekaně se třeba probouzela v jiném oblečení, než v jakém šla spát. Prožívala intenzivní myšlenky, emoce a nutkání, které jako by pocházely od někoho jiného než od ní samotné.

Asi rok poté, co začala Ella na terapii docházet, začaly věci nabírat neočekávaný směr. Jednoho dne přišla na sezení a v rukách svírala několik útržků papíru, pokrytých roztřeseným dětským písmem s pravopisnými chybami. Některé poznámky byly dokonce napsány pozpátku. Znepokojená Ella je prý neustále nacházela rozházené po svém pokoji. Krom těchto papírků našla i kresby postaviček, zvířátek a duhy, některé s nálepkami smějících se smajlíků. Navzdory nevinnému tónu těchto materiálů Elle připadaly děsivé a ani v nejmenším netušila, odkud se vzaly. Že by je vytvářela ona sama, si nepamatovala.

Cílem Lesterové proto nebyla integrace jednotlivých osobností, ale budování komunity, ve které spolu všechny osobnosti mohou bez konfliktů vycházet. 

Měsíc na to Ella s terapeutkou poprvé promluvila ne jako 19letá, ale jako 7letá. Pak se začala postupně rozdělovat do více svých mladších „já“. Některé se projevovaly jako flashbacky, ze kterých se cítila naprosto vyděšená a Lesterová ji často musela uklidňovat. Jiné byly tiché, nebo naopak hlasité a rozzlobené. Aby Ella mohla rozlišovat mezi svými četnými identitami, požádala je, aby při psaní nebo kreslení používali fixy různých barev. Eliina sedmiletá část si vybrala fialovou barvu a jméno Violet (anglicky fialová).

Ella na dvanáctou

V průběhu času se u Elly projevilo 12 různých osobností ve věku od dvou do šestnácti let. Každá část měla jiné jméno, své vlastní vzpomínky a zážitky, stejně jako charakteristické způsoby řeči a rukopis. Některé z nich komunikovaly slovy, jiné mlčely a sdělovaly své myšlenky prostřednictvím kreseb. Většinou si jednotlivé osobnosti nebyly vědomy toho, co se vlastně děje, což způsobovalo roztříštěnou a zmatenou existenci.

Ella dokázala rozpoznat, že všechny osobnosti byly verzemi její vlastní osoby v různých životních obdobích. Některé se s určitými situacemi a pocity vyrovnávaly lépe než ostatní a objevovaly se ve chvílích, když byly tyto emoce obzvlášť silné a převládaly nad ostatními. A někdy byly ve vzájemném konfliktu. Část jménem Ada (16 let) se poprvé objevila po zničujícím odmítnutí ze strany výchovného poradce na střední škole poté, co se Ella svěřila se svou historií zneužívání. V důsledku toho byla Ada nedůvěřivá a podezíravá vůči všemu kolem ní. Byla také nesmírně přísná, moralistická a sama sebe považovala za ochránkyni. Violet, tedy sedmiletá osobnost, která se objevila při terapii jako první, byla úplně jiná. Violet byla důvěřivá a milující. Upřímně chtěla navázat kontakt s druhými lidmi.

Tématu rozpolcené osobnosti se věnují i filmoví tvůrci, např. v thrilleru Split s Jamesem McAvoyem v hlavní roli. (zdroj: ČSFD)


Právě kvůli těmto vlastnostem se Violet a Ada často dostávaly do rozporu, což někdy vedlo k neúprosné vnitřní válce. A v té měla obvykle navrch Ada, protože byla starší a silnější. Aby Violet potrestala, Ada jí někdy ubližovala třeba tím, že ji bila a kousala do rukou a nohou nebo jí držela polštář přes obličej, dokud neomdlela. Tyto potyčky Violet prožívala jako jakési zpětné přehrávání týrání, které ji stvořilo.

Budování komunity

„Vzhledem ke svému antropologickému vzdělání jsem k Elliným symptomům DID (disociativní porucha identity) přistupovala jinak, než by to udělalo mnoho odborníků. Ella mi připadala jako komunita lidí. V tu chvíli sice značně dysfunkční, ale stále komunita,“ popisuje Lesterová. „Nezajímal mě ani tak počet jejích ´já´, jako spíš to, jak spolu tato ´já´ spolupracují nebo nespolupracují v každodenním životě. Bylo možné tyto osobnosti uvést do harmonického soužití? Ella si myslela, že ano, a já také. Takže to byl úkol, do kterého jsme se v terapii pustily.“

Ella a všechny její osobnosti byly zcela neoblomné v tom, že integraci nechtěly. Lesterová se rozhodla na ně v tomto směru nenaléhat a netlačit. Problém pro Ellu spočíval v tom, že bariéry vědomí mezi jednotlivými osobnostmi způsobovaly existenční krize, pokud každá z nich měla odlišná přesvědčení, motivace i cíle. Například jedna z mladších osobností trvala na tom, že si do třídy vezme v Ellině batohu plyšáka. Ada s Violet jí pak musely během vyučování bránit, aby ho vytáhla a hrála si s ním. Jindy zase Ella usilovně pracovala na závěrečné práci do některého z předmětů, ale v tu chvíli se objevila Ada a smazala jí veškeré zhotovené materiály. Rozčilená Ella musela začít úplně od začátku.

Ella stále cítí přítomnost Violet, Ady a několika dalších osobností, ačkoliv už se projevují velice zřídka. Byla tedy celá terapie úspěšná, nebo ne?

Cílem Lesterové proto nebyla integrace jednotlivých osobností, ale budování komunity, ve které spolu všechny osobnosti mohou bez konfliktů vycházet. Ella a její další osobnosti mohly nakonec díky terapiím pořádat něco, co by se dalo označit za týmové schůzky. Scházely se v prostoru, který si Ella vytvořila ve své mysli, a postupně se naučily pracovat jako jakýsi tým odborníků.

Konec dobrý, všechno dobré?

Ellina terapie se začala blížit ke konci a podle standardních léčebných postupů stále nebyla vyléčená. V běžném životě ale dokázala fungovat velice obstojně, ačkoliv některé z osobností byly stále s ní a nejevily žádné známky toho, že by se to mělo v nejbližší době změnit. O několik let později Ella potkala skvělého partnera, s nímž sdílela celou svou historii, a on jí byl oporou. Nakonec se vzali a měli spolu první dítě.

I tak se ale Ella Lesterové posléze svěřila, že se stále potýká s různými následky svého traumatu. Trápí ji noční můry, ale už ne každou noc. Vzpomínky na sexuální zneužívání jsou v její mysli stále velice živé. Stále cítí přítomnost Violet, Ady a několika dalších osobností, ačkoliv už se projevují velice zřídka. Byla tedy celá terapie úspěšná, nebo ne? Odpověď ale není jednoznačná.

„Ráda bych si tedy myslela, že terapie byla úspěšná, ačkoliv Ella zůstává, alespoň částečně, symptomatická. Zdůrazňuji však, že můj přístup k Elle nemusí fungovat u každého. Různí klienti mohou mít velmi odlišné potřeby. V Ellině případě mi antropologické poznatky pomohly k tomu její situaci pochopit a pracovat tak efektivně s jejím vnitřním světem spíše než v opozici vůči němu. A představit si tak možnost zdravého já, které se nezobrazuje ve standardních modelech,“ hodnotí na závěr Lesterová čas strávený s Ellou.

Související…

„Jsem jako excelová tabulka.“ Jaké to je být ženou – psychopatkou?
Tereza Hermochová

foto: Shutterstock , zdroj: Scientific American