Ležíte, hlavu máte zakrytou vypolstrovanou helmou, uši ucpané. Vaše tělo se posouvá směrem do tunelu, nad vámi se pohybují světla a začne se ozývat hlasité burácení. Velký magnet bude následující hodinu vytvářet a zachycovat detailní snímky vašeho mozku. Tuto proceduru podstupuje Cohen „Coey“ Irwin a další bývalí závislí v rámci nové výzkumné skupiny na Novém Zélandu každých několik měsíců.
Každý třetí to zkusil
Podle testů odpadních vod patří Novozélanďané mezi ty největší konzumenty pervitinu na světě. Téměř třetina tamních obyvatel středního věku někdy s touto drogou přišla do styku a i přes jistou míru izolace ostrova od zbytku světa tam není problém pervitin sehnat. To i proto, že ho lze vyrobit poměrně snadno a levně z dostupných léčiv.
Cohen Irwin strávil značnou část svého dospělého života závislý na kouření pervitinu a ve výzkumném centru Mātai se dostal do role jednoho z účastníků pilotní studie, jejímž cílem je detailně zmapovat účinky pervitinu na mozek a identifikovat známky uzdravování u těch, kteří se závislosti dokázali zbavit.
Sám Irwin poprvé pervitin vyzkoušel jako teenager, když se snažil udělat dojem na jednu z dívek při oslavách příchodu Nového roku. Ačkoliv vztah s dívkou nevydržel, objevil svou první lásku právě v zákeřné droze, které záhy propadl. „Vzpomínám si, že už vycházelo slunce, a my jsme ještě seděli u stolu a kouřili. Od toho okamžiku jsem se snažil vymyslet způsoby, jak vydělat peníze, abychom toho měli víc,“ vzpomíná Irwin. Během několika málo let už pervitin kouřil každý den.
Cesta do pekel
„Pervitin je smrt,“ říká Irwin a věří, že účast ve studii mu pomůže zůstat mimo spáry omamné látky. Zotavení se z každodenního kouření pervitinu může být skoro až nadlidský výkon. Irwin ale naštěstí nakonec získal potřebnou motivaci v rodině, kterou svým chováním spjatým s užíváním nejen zanedbával, ale i ohrožoval. „Kouřil jsem (pervitin) v komoře. Zaklepal můj osmiletý syn a zeptal se, jestli už půjdu ven. Řekl jsem mu, že ještě potřebuju dvacet minut, a kouřil jsem dál. To je sakra hnusný,“ vybavuje si nelehké okamžiky potetovaný obr.
Pokud přestanou užívat, potenciálně se mohou uzdravit. A my jsme to v našich prvních výsledcích rozhodně takto viděli.
Pervitin má navíc silné vazby na organizovaný zločin a podporuje násilí mezi těmi, kteří ho berou: podle informací, získaných na Univerzitě Otago, se pravidelní uživatelé zapojují do násilí dvakrát až pětkrát častěji než lidé, kteří drogu neužívají.
S tím má ostatně zkušenosti Irwin, který za těžké ublížení na zdraví strávil sedm let za mřížemi. „Řekl bych, že kdybych nebyl na perníku, rozhodoval bych se v tu chvíli trochu jinak,“ hodnotí situaci – člena konkurenčního gangu totiž brutálně napadl mačetou a mimo jiné mu rozštípl ruku a usekl palec.
Naděje na zlepšení
Obhájce a komunitní pracovník Tuta Ngarimu tvrdí, že pomoc závislým je vládou zásadně podfinancovaná. Program, probíhající ve výzkumném centru Mātai, je podle něj první vlaštovkou potřebné změny přístupu. Komunitě lidí, bojujících se závislostí, totiž nabízí opravdové řešení. Skutečná síla projektu dle jeho slov spočívá v přímé konfrontaci léčeného se skenem jeho mozku a se změnami, které na něm může v rámci působení drogy pozorovat.
Vypadá to zhruba takto – doktor poklepáním na počítač zobrazí na monitoru dva snímky. První z nich je sken zdravého mozku, druhý pak pochází od člověka, který několik desítek let pravidelně užívá pervitin. Mozek pod vlivem pervitinu je viditelně scvrklý a podrobnější skeny ukazují tmavé centrální oblasti mozku zamlžené a pokryté bílými skvrnami. „Všechna ta bílá mlha není normální,“ říká doktorka Samantha Holdsworthová, která tyto testy ve výzkumném centru provádí. „To je to, o čem si myslíme, že je základem neurozánětu.“
Posléze se lékař prokliká k další sadě snímků a porovnává mozek uživatele pervitinu po několika měsících úspěšné abstinence. Ačkoliv se podle Holdsworthové jedná o příliš omezený soubor dat na to, aby z něj bylo možné vyvozovat kompletní závěry nebo jej oficiálně publikovat, na snímcích je vidět, že se části bílé mlhy vyjasňují. „To je nadějná část projektu,“ říká Holdsworthová s optimismem. „Snažíme se zjistit, jak se lidé zotavují a zda se mozek skutečně dokáže tzv. odrazit ze dna.“
„Pokud se nám podaří prokázat, že existuje možnost na zlepšení, lidi, kteří se studie účastní, to může povzbudit k tomu, aby s tím skutečně přestali. Nejednalo by se už o situaci „poškodil sis zdraví a už to máš na celý život,“ doplňuje docentka Miriam Scadengová, jedna z vedoucích odbornic celého výzkumu. „Pokud přestanou užívat, potenciálně se mohou uzdravit. A my jsme to v našich prvních výsledcích rozhodně takto viděli.“
Reklama
foto: Shutterstock, Mātai, The Guardian, zdroj: The Guardian