Termín „canisterapie“ vznikl v České republice díky paní doktorce Jiřině Lacinové. Jako součást zooterapie má však rozsáhlou historii. První doklad o využívání zvířat k terapii pochází z 9. století z Belgie, další záznam se datuje až k roku 1792, když byla v anglickém Yorkshiru založena specializovaná klinika zaměřená na aktivizaci a zvířata zde byla součástí terapie. Po 1. světové válce se začali využívat v amerických nemocnicích psi pro rozptýlení pacientů a po 2. světové válce rozptylovala zvířata zraněné letce.

V roce 1969 zjistil dětský psycholog Boris Levinson z USA, že zvíře může fungovat jako terapeut u emocionálně narušených dětí, což si ověřil během 70. let. „Zformuloval hypotézu, podle níž zvířata nepředstavují způsob vyléčení, ale působí jako sociální katalyzátor, který zahajuje a podněcuje společenský kontakt,“ uvádí se na stránkách zaměřených na canisterapii. Dítě nejprve naváže vztah se zvířetem a přes něj si vytvoří vztah i k dalším lidem.


Komu může terapie pomoci?

Podle paní Pauly, která se zabývá canisterapií, má tato metoda skvělé využití pro tělesně postižené (dětská mozková obrna, svalová dystrofie aj.), mentálně postižené, autisty i pro klienty, kteří se rehabilitují, nebo jinak nemocné lidi. „Jejich věkové rozmezí je velmi široké od kojenců až po seniory v různých typech prostředí - sociálních, vzdělávacích i zdravotnických zařízeních, ale také v rodině klienta,“ upřesňuje psovodka Paula z Pes Partner, o. s. „Klienty mohou být také zdraví jedinci, nacházející se momentálně v nepříznivé životní situaci, jako je například evakuace mimo domov z nejrůznějších důvodů. Dále lidé pobývající v azylových domech. V těchto případech se canisterapie využívá především k odbourání stresu,“ dodává. Pro provozování cílené terapie je kromě psovoda, kterému se říká canisasistent, a jeho psa také odborník (terapeut), vedoucí klienta.

Jaký pes se hodí pro canisterapii?

„Často jsou používání retrievři, border kolie, australští ovčáci a občas také psi bull plemen. Nelze jednoznačně rozhodnout o prioritní vhodnosti konkrétního plemene pro canisterapii. Tuto vhodnost lze pouze předpokládat,“ uvádí canisasistentka Paula. Ta se posuzuje podle charakteru, povahových vlastností a také zdravotního stavu. „Pes se vybírá s ohledem k potřebám konkrétní klientely. U ležících klientů se vybírá například čivava, k dětem spíše větší a konstitučně pevnější pes. Samozřejmě není nutné, aby byl pes čistokrevný. Neměl by však mít špatné zkušenosti s člověkem. Může se to kdykoliv negativně projevit během praxe,“ doplňuje.

Dítě nejprve naváže vztah se zvířetem a přes něj si vytvoří vztah i k dalším lidem.


Výcvik od štěněte

Je důležité začít s prací s konkrétním psem co nejdříve. „Štěně do věku šest měsíců vstřebává nejvíce informací. Musí se socializovat, získat základní poslušnost a schopnost cestovat. Měl by poznat co nejvíce ze svého budoucího zaměření, jako jsou hole, vozíky, různé pachy, nekoordinované pohyby, zvuky, dále by se měl naučit dlouho ležet bez hnutí. Zkrátka je potřeba u štěněte vybudovat a podpořit psychickou odolnost,“ popisuje paní Paula. Upozorňuje také na to, že je potřeba, aby se pes připravil na zážitky typu tahání za kožich, za uši, šťárání do oka apod. „Pes se může leknout, ale nesmí zaútočit za žádných okolností. Od toho je psovod, aby jej ochránil,“ zdůrazňuje zkušená psovodka, která dochází například do pražského domova pro seniory.

Jaké jsou podmínky?

Psovod musí být minimálně 18 let starý. Může pracovat s vícero testovanými psy, ale konkrétní pes pracuje jen s jedním psovodem. Pes musí úspěšně projít testováním, aby mohl být terapeutem. Malá plemena, která mají méně než 50 cm v kohoutku, se testují od věku 12 měsíců. Větší plemena, která mají přes 50 cm v kohoutku, se testují až od 15 měsíců, protože dospívají později. „Většinou se vypisují semináře s testováním CT týmů. Vypisují je organizace, které se věnují výcviku pracovních psů, jako je například Pes partner, Help pes, Pestrá společnost, Pomocné tlapky a další. Pod nimi je možné psy nejen cvičit, ale po úspěšně složených zkouškách s nimi i pracovat,“ uvádí psovodka Paula.

Typy canisterapie

Aktivity za pomoci zvířat – Kontakt člověka a psa je zaměřen na zlepšení kvality života dotyčného člověka a na rozvíjení jeho sociálních a motorických dovedností. Terapeut se psem člověka aktivizuje k pohybu. Pomáhá odbourávat stres, uzavřenost a nečinnost klienta.

Terapie za pomoci zvířat – Kontakt člověka se psem je cílený a zaměřuje se na zlepšení psychického i fyzického stavu člověka (např. emoční uspokojení, podpora sociálního kontaktu či zvýšení sebevědomí). Bývá součástí rehabilitace, která se provádí u lidí s tělesným či duševním postižením, s kombinovanými vadami nebo v rekonvalescenci.

Vzdělávání za pomoci zvířat – Jde o cílený kontakt člověka se zvířetem, který se zaměřuje na rozšíření/zlepšení výchovy či sociálních dovedností člověka.

Canisterapie pomáhá zlepšovat pamět a zkvalitní i motoriku.


Účinky canisterapie

„Canisterapie se dá využít jen tam, kde klient souhlasí a je ochoten spolupracovat,“ říká paní Paula. Forma canisterapie se nastavuje každému klientovi na míru a vždy se jedná o aktivizaci. Canisasistent se psem může u lidí podpořit a zaktivovat myšlení, komunikaci, paměť (psychosociální vliv) nebo v průběhu rehabilitace pomáhá zkvalitnit jemnou motoriku, chůzi či pohyb paží. Psí terapeuti přispívají také k relaxaci, což má pozitivní vliv na duševní rovnováhu a psychiku klienta. „Canisterapie působí v rovině rozvoje motoriky s atributem rehabilitační práce, polohování a v relaxaci. Na druhou stranu tam, kde je potřeba, psi podněcují ke hře a pohybu a zároveň mají velký vliv na psychiku a přispívají k duševní rovnováze a motivaci,“ shrnuje Paula, která má praxi s canisterapií pro seniory. Prostřednictvím mazlení, hlazení a komunikace se psem dochází k rozvoji citových schopností. Rozumové schopnosti se rozvíjejí díky cílené hře a rozšiřování slovní zásoby. K rozvoji pohybových schopností může docházet například díky házení míčků.

Oblíbená je terapie polohováním

V čem spočívá? U lidí, kteří se nemohou pohybovat, se polohováním předchází vzniku proleženin, procvičují se a protahují svaly a přispívá se jím k dalšímu rozvoji pohybu. S pacienty, kteří mají tělo v křeči nebo absolutně nepohyblivé, se nemůže cvičit, lze je ovšem na určitou dobu uložit do konkrétní polohy, a to např. na bok, na záda, zkřížit či natáhnout jejich nohy. Polohování se využívá například u dětí, které prodělaly mozkovou obrnu. Na tuto metodu se v naší zemi specializuje např. Canisterapeutické centrum Zlín.

Související…

Až lidský mozek propojíme se zvířecím: S čichem pomůže člověku pes
Matouš Bárta

 

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek