Jako kluka mě knihy Julese Verna moc nebavily. S výjimkou Patnáctiletého kapitána. Vyrůstal jsem na Eduardu Štorchovi a jiných spíš do historie zahleděných příběhů, a když jsem objevil onu „druhou řadu knih“, která v sedmdesátých letech byla v mnoha rodinných knihovnách, což byly knížky schované vzadu za těmi vystavenými, aby nebyly na očích návštěvě, pro kterou by tehdy zakázaní autoři byli příliš, našel jsem tam dobrodružství z divokého západu a hlavně foglarovky a vůbec celou tu literaturu, která vyšla v oněch několika letech na konci bájných šedesátých. Jules Verne byl pro mě technikou posedlý autor a ta všechna moderní udělátka jakoby nedala vyniknout, alespoň tak jsem to cítil, romantické duši a odvážné povaze hrdinů. Mýlil jsem se jako Zeman v politice.

Když jsem si v týdnu zkoušel, co dovede umělá inteligence, tak jsem si na tohoto slavného francouzského vizionáře se záviděníhodnou představivostí vzpomněl. Ale protože se v jeho knihách moc nevyznám, vybavil se mi spíš film Tajemný hrad v Karpatech, který je jím inspirovaný, ale současně vše kouzelně česky parodující a ironizující, tak jak to dovedeme, což nás často odvádí od věcí důležitých, ale to není nyní důležité. Napadlo mě, jak je to film aktuální.

Když nás věda strašá

Zatímco my si tady v naší kotlince tak nějak žijeme stranou od ruchu modernity a doufáme, že k nám nedojde, vědci „ne zaspáli“ a ve svých laboratořích posunuli lidské a technologické možností dál, mimo hranice chápání mnohých. My si stále myslíme, že „na hrádě strašá“ a stačí se k němu nepřibližovat a bude stále stejně a dobře, leč to je veliký omyl.

A tak si nyní opět klademe otázky, co je vlastně člověk, a má-li člověk duši, co to vlastně znamená.

Zatímco lidé z humanitních oborů vedou mediálně fedrované kulturní války, jejich kolegové vytváří skutečně novou realitu. Velmi nyní záleží, co s ní provedou a kdo se ji naučí ovládat jako první. Mohou to být excentričtí boháči, kteří konečně změní svět podle svých představ, jež nebývají společensky citlivé, mohou to být současní vládci, kteří si to znova (pokolikáté již) rozdají mezi sebou a nebudou brát ohledy na žádné venkovany, a mohou to být i novodobí barbaři, protože vyspělé civilizace zapomínají, jak končili jejich předchůdci. Vědci se budou vymlouvat, že jim jde o vědu samotnou a ne o politiku a že oni nemohou za to, jak a kdo jejich myšlenky použil, což je vždy jen pravda poloviční a alibistická.

Střet 21. století

S jistotou nyní víme, že virtuální svět již nejsou jen sociální sítě či digitální propojení a úložiště. Vzniká cosi od člověka odděleného i s ním spojeného, o čemž nevíme přesně, co bude pro naše životy znamenat, ale je iluze si myslet, že se nás to nedotkne nebo že to můžeme zakázat. Je-li nějaká technologie možná, bude využitá. Málo se ví, že před první světovou válkou byly marné pokusy zakázat využívání letadel pro válečné účely. Jak to dopadlo, všichni víme.

A tak si nyní opět klademe otázky, co je vlastně člověk, a má-li člověk duši, co to vlastně znamená. A propojíme-li to, co umí virtuální svět, s tím lidským, vytváříme něco zcela nového a ukončujeme život tak, jak jsme ho znali. Nebo si můžeme být jisti, že člověk zůstane člověkem, i když bude napojen na síly praktičtější, rychlejší a pro mnohé, jak nyní často čtu, tudíž i užitečnější?

Možná bychom mohli začít tím, že si znova, většina poprvé, prolistujeme R. U. R. od Karla Čapka nejen proto, že robot tak byl poprvé nazván svým jménem, ale protože otázky, kterých se nyní nesmíme bát, jsou tam položeny a částečně i zodpovězeny. Střet civilizací bude možná opravdu tématem 21. století. Nebudou to ale civilizace definované staletími minulými, ale zcela nové, které někteří předpověděli, leč byli považováni za snílky a fantasty. Stejně jako hrdinům ve verneovkách nebude ani nám stačit znalost toho, co bylo a je, ba ani charakter a odvaha. Člověk jako mnohokrát dřív vede barbarské války a současně si otevírá možnosti k neuvěřitelnému dobrodružství, ve kterém čekají neznámé příležitosti pro jeho inteligenci, imaginaci a vůli. Nikdo a nic nám nebrání ani v jednom ani ve druhém. Do sytosti si nejspíš užijeme obojího.

Související…

Pátek Karla Křivana: Strach z tištěných slov? Bojme se spíš neznalosti
Karel Křivan

zdroj: Autorský článek