Leč stává se mi, že musím za prací na venkov. A tak jsem v nedobrém rozpoložení z daleké cesty násobeným nechutností ranního vstávání vyrazil ve čtvrtek do Brna. A pak dále na jih. Znalce jistě nepřekvapí, že jsem si někdy v pondělí vzpomněl na narozeniny kamaráda, se kterým jsem měl strávit ten čtvrteční večer. Naštěstí můj kolega v agentuře byl lépe připraven a ukázal mi nabídku jednoho brněnského e-shopu – antikvariátu, která se mi líbila.
Vybral jsem si hezkou kresbu známého českého malíře, nedoceněného jako mnoho dobrého u nás, a odklikl objednávku. Přišla mi klasická odpověď, že mi dají vědět, až zboží bude na skladě, což mi bylo divné, neboť psali, že moji kresbu mají na skladě. I zahájil jsem alibistickou mailovou korespondenci, že potřebuji ve čtvrtek dárek vyzvednout, ale v mailové poště prázdno jako v mé hlavě před zkouškou z matematiky.
Čtenářská nostalgie
I ozval jsem se znova a přišla odpověď, že samozřejmě. Na mapě jsem zjistil, že e-shop má kamenný obchod v jakési čtvrti na kraji Brna, kterou jsem neznal, protože z Brna znám jen Pisárky, kvůli té slovní hříčce od Cimrmanů. Když jsem ale otevřel banální plastové dveře obyčejné ulice s tramvajovou tratí, ocitl jsem se v ráji nostalgika.
Místo dotěrných esemesek, nervózních dotazů na deadliny a otravných zpráv o rozdělené zemi, která se nedá slepit, i když ve skutečnosti drží pohromadě tisíc let, jsem narazil na člověka, který dokáže udělat jednomu obyčejnou radost.
V nevelké místnosti leželo všechno příjemné z mého mládí. Knihy jako Na východ od ráje, Jméno růže, Hájili jsme hrad byly složené hned vedle krabic s deskami kapel, jejichž obaly byla malá grafická dílka. A pak na stěnách vitríny s angličáky Matchbox. Ti, kteří dostávali tak jedno autíčko k Vánocům a druhé při troše štěstí k narozeninám, vědí, co to bylo za poklad někdy v sedmdesátkách.
Ale kýč vzpomínek nepřestává a za pultem stojí opravdu milý postarší pán a moji kresbu měl připravenou a já byl spokojený, protože jsem si za ty peníze vybral z nabízených tu s nejvíce barvami a nyní jsem zjistil, že i s nejvíce postavami, takže dobrý. S pánem jsme si popovídali a já měl pocit, že jsem na nějakém brněnském Nástupiště devět a tři čtvrtě a já bych se rád octnul v tom světě, kam odtud odjíždí vlak, leč neznám to správné kouzlo. Asi proto, že jsem Pražák v Brně.
Na Pálavu, na sever a na jih
Slíbil jsem hodnému pánovi, že se vrátím, a on říkal, že má i jiné věci, než jsou na webu, a já odcházel s častým pocitem, který mám, když navštívím místo, kde je mi dobře, že tam určitě brzo zajedu a koupím si toho víc, což většinou už nikdy neudělám. Do Brna ale musím zase za 14 dní, tak kdo ví.
Jeli jsme pak dolů na Mikulov a sluníčko svítilo a Pálavské vrchy tvořily kulisy jak z nějaké stínohry a mně bylo dobře. Protože místo dotěrných esemesek, nervózních dotazů na deadliny a otravných zpráv o rozdělené zemi, která se nedá slepit, i když ve skutečnosti drží pohromadě tisíc let, jsem narazil na člověka, který dokáže udělat jednomu obyčejnou radost z toho, že nějaké vědomí souvislosti existuje a má smysl.
Možná to všechno dopadne špatně a ty knihy si už nikdo nekoupí a desky si nepustí a autíčka rozbijí rozjívené děti generace bůhví jakého písmena v abecedě utvořené umělou inteligencí, ale mně se chce věřit, že to bude obráceně, a příjemnost chvil, které jsem pocítil v tom obchodě, se nějak přenese i do budoucího digitálního světa a ovládne ho alespoň tak, že roboti budou vypadat jako hodní majitelé antikvariátů, a na pracovních linkách, u kterých pro ně budeme pracovat, budou jezdit sice součásti strojů, ale v podobě knih, aby nás to uklidňovalo vytvářením, že děláme něco hlubšího.
Takže se jako otroci budoucích umělých inteligencí budeme cítit nakonec příjemně. Což neplatilo včera o mně, v Brně jsem ve skutečnosti s hlavou ve slunečních snách zabloudil, a tak místo na jih jsme chvíli jeli na sever k Ostravě. Ale to nevadí, tam mají Pražáky taky rádi.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek