Už jen neurčitá představa toho, že na maso by mohla být někdy uvalena ekologická daň, vzbuzuje na českém internetu odmítavou bouři. Přece nám nebude nikdo přikazovat, co můžeme a nemůžeme jíst, zvlášť ne nějací aktivisté! Podle ekonomů a ekologů ale nejde o výstřelek, ale o zcela reálný scénář. Ať už se nám to líbí, nebo ne, svět hledá způsoby, jak omezit emise skleníkových plynů, a živočišná výroba je jedním z jejich největších zdrojů.

Podle odhadů Mezinárodní organizace pro výživu a zemědělství (FAO) tvoří chov hospodářských zvířat 11 až 17 procent světových emisí. Výroba masa se navíc od roku 2010 do roku 2020 zvýšila o téměř 15 procent a nadále roste. Zároveň se ukazuje, že nadměrná konzumace červeného masa zvyšuje riziko srdečních onemocnění a některých typů rakoviny.

Jak by daň z masa fungovala

Základní myšlenka je jednoduchá: podobně jako u cigaret nebo alkoholu by vyšší cena měla odradit od nadměrné spotřeby. Takzvaná „meat tax“ by mohla být nastavena podle množství emisí vznikajících při produkci jednotlivých druhů masa. Čím vyšší uhlíková stopa, tím vyšší daň. Inspirací mohou být i daně na cukr. V americkém Berkeley například po zavedení daně na slazené nápoje v roce 2015 klesl jejich prodej o téměř 10 procent, zatímco v okolních městech bez daně naopak vzrostl. Pokud by podobně reagovali i konzumenti masa, ekologická i zdravotní bilance by mohla být pozoruhodná.

Odpůrci varují, že daň z masa by zdražila potraviny. Na elitářské opatření by údajně doplatili nejvíc ti nejchudší.

Podle studie z roku 2018 by globální daň z masa mohla předejít až 220 tisícům úmrtí ročně a ušetřit více než 40 miliard dolarů ve zdravotních nákladech. Z hlediska klimatu by zase mohla snížit světové emise oxidu uhličitého až o 1,1 miliardy tun ročně. Což zhruba odpovídá roční produkci celé Evropské unie.

Politické minové pole

O zavedení „masové daně“ otevřeně mluví například Dánsko, Švédsko nebo Německo. Politicky jde však o výbušné téma. Zemědělské svazy i potravinářský průmysl se staví proti a varují, že by daň zdražila potraviny, poškodila ekonomiku a dopadla především na chudší domácnosti. Podle kritiků by šlo o elitářské opatření, které trestá ty, kdo si nemohou dovolit „eko“ životní styl.

Existují ale modely, které by tento problém mohly zmírnit. Některé návrhy počítají s tím, že výnosy z daně by se vrátily nízkopříjmovým skupinám, například formou slev na ovoce a zeleninu nebo přímých kompenzací. Studie Oxfordské univerzity dokonce naznačuje, že správně nastavená daň může být sociálně spravedlivá a zároveň výrazně snížit emise.

Vysvětlovat a danit

Zastánci tvrdí, že zdanění masa není útokem na svobodu, ale investicí do budoucnosti planety. Pokud vlády dokázaly zpoplatnit tabák, aby snížily počet úmrtí na rakovinu plic, proč by nemohly podobně přistoupit i k masu, jehož produkce přispívá ke klimatické krizi a nemocem srdce?

Pokud lidem vysvětlíte ekologický dopad živočišné výroby, odpor vůči masová dani výrazně klesá.

Výzkum think-tanku Chatham House ukázal, že veřejnost ekologický dopad živočišné výroby často podceňuje. Pokud se tento vztah lidem jasně vysvětlí, odpor vůči masové dani podle nich výrazně klesá. Vedoucí autorka studie Laura Wellesley k tomu uvedla: „Lidé očekávají, že vlády převezmou odpovědnost za opatření, která jsou pro dobro celé společnosti. Jakmile pochopí jejich smysl, odpor obvykle rychle mizí.“

Maso jako luxus

Možná se blíží doba, kdy bude steak podobný luxusu jako cigarety po první tabákové dani. Neznamená to konec masa, ale návrat k jeho umírněné konzumaci. K jídlu, které si vychutnáme, místo abychom ho konzumovali automaticky.

Ať už se masová daň prosadí, nebo ne, diskuse, kterou otevírá, je zásadní. Nutí nás ptát se, jakou cenu jsme ochotni platit za vlastní pohodlí. A kdo to vlastně ve finále celé zaplatí, protože to, co zaplatíme v krámě, je jen malou částí celkového účtu.