Bytová krize v České republice je v posledních letech prohlubována kombinací faktorů: rostoucími cenami nájmů, omezenou dostupností bytů, slabou nabídkou studentských kolejí a rostoucí inflací. V Praze už pokoj ve sdíleném bytě stojí běžně přes 11 000 Kč měsíčně. Bydlet do 30 let u rodičů nebo denně dojíždět do práce či do školy přes polovinu republiky není pro každého. Ale sehnat bydlení nebo spolubydlení znamená vytáhnout z kapsy pořádný balík peněz, „landlordi“ si jsou toho dobře vědomi a někteří z nich nemají problém situace zneužít.

Majitelé bytů se soustředí na studentky, které jsou většinou bez prostředků. Některé inzeráty dokonce zacházejí o krok dál a požadují nájemnici, která bude nejen mladá, ale také přitažlivá. A není ani problém najít inzeráty, kde dotyční bez obalu požadují sex za snížený nájem. „Nájem dohodou, jak ti to bude vyhovovat. Preferuji orální hrátky (nemusí být sex),“ i takové inzeráty se objevily v Praze. Ne všichni jsou tak bezskrupulózní, někteří nabídku zaobalí do eufemismu „bydlení za vstřícnost a musíš umět dobře vařit,“ takže kromě sexuální otrokyně shánějí i služku. Jiní vyžadují jako protislužbu „masáž“. Někteří si dokonce explicitně zadávají věkovou preferenci pro spolubydlící, ta je u jednoho z inzerátů nastavena dokonce od 15 let, bydlení pak muž nabízí za 1000 korun měsíčně, ale s podmínkou, že se spí společně v manželské posteli.

Nabídky tohoto typu padají v Praze na úrodnou půdu: na straně trhu je živí finanční spekulace s nemovitostmi a rozmach Airbnb v prostorech. Situaci přikrmuje neochota investovat do sociálního bydlení a více podpořit výstavbu dostupných bytů. Zákon nabídky a poptávky se už postará o zbytek – volných bytů ubývá a ceny stoupají tak vysoko, že Praha je dnes vzhledem k místním platům jedním z nejdražších měst pro bydlení v Evropě.

Neměla jsem na nájem, tak jsem souhlasila se sexem

Krize bydlení se netýká jen Česka, ale obecně celého západního světa a stejně jako u nás i v dalších městech bují zneužívání žen podle vzoru „nemáš na nájem, můžu si s tebou dělat, co chci“. O tom, jak snadno se člověk může do takové situace dostat, svědčí i následující příběh.

„Během covidu jsem byla bez práce… a já neměla žádný způsob, jak zaplatit nájem. Majitel bytu řekl, že se mnou chce uzavřít dohodu, a tak jsme se rozhodli sejít na kávě,“ popisuje začátek problémů dívka pod pseudonymem Katty Kitty. „Když jsme si oba sedli a dostali kávu, otevřeně řekl, že chce sex každý víkend a že mi nebude účtovat ani korunu za nájem. Samozřejmě jsem souhlasila, protože jsem nechtěla skončit na ulici,“ pokračuje dívka, ale žádný happy end jako ve filmu Pretty woman se nekonal. Majitel bytu si nechal platit sexem a dívka raději prodala své tělo, než aby skončila bez střechy nad hlavou.

Samotná transakce není zpravidla konec příběhu. Výzkumy uvádějí, že „deprese, úzkost a posttraumatický stresový syndrom (PTSD) jsou běžné u obětí sexuálního vykořisťování“. Psychické dopady z takového zneužití bývají komplexní a dlouhodobé. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o oboustrannou dohodu, skutečnost je však odlišná. Pronajímatel vystupuje z pozice predátora, zatímco oběť se ocitá v mimořádně zranitelném postavení, na „dohodu“ přistupuje pod tlakem a s obavami, že jinak přijde o střechu nad hlavou. Někteří mají to štěstí, že je v těžké chvíli podrží silná sociální síť přátel a blízkých. Ne každý však takové zázemí má.

Obchod s chudobou a šedá zóna

Socioložka Eva Nováková, která píše pro deník Alarm, má podobnou zkušenost jako řada dalších žen. Při hledání bydlení se prokousávala nabídkami, které v podstatě vyzývají k prostituci. „Bydlení za sex není nic jiného než zneužívání nejisté životní situace žen a vytváří ideální prostředí pro znásilnění. Jen proto, že mohou existovat případy na pomezí nájemního a mileneckého vztahu, které jsou oboustranně dobrovolné, nesmíme přehlížet sociální a trestněprávní rozměr, který v sobě bydlení za sex nese,“ uvádí Nováková a upozorňuje na nezájem a nečinnost policie ČR.

V Česku samotná prostituce trestná není. Pokud se žena nebo muž rozhodne poskytovat sexuální služby dobrovolně a samostatně, zákon to nezakazuje. Zakázané je organizování, zprostředkování a kořistění z prostituce. To už trestní zákoník označuje za kuplířství podle § 189.

Na papíře by tedy pronajímatel, který „obchoduje chudobou“ a nabízí bydlení výměnou za sex, mohl spadat právě pod kuplířství nebo i pod obchod s lidmi, pokud by šlo o zneužití nouze. Problém je ale v dokazování. „Oběti se často stydí, bojí se ztráty bydlení a nic nenahlásí. Zůstávají jen traumatické výpovědi,“ uvádí Petra Kutálková z organizace La Strada ve zprávě o obchodování s lidmi. V praxi se většina podobných případů nikdy nedostane před soud. Chybí svědci, písemné smlouvy i jasné důkazy, že nabídka bydlení byla přímo podmíněná sexem. Dokázat, že šlo o zneužití, je extrémně složité. Proto se mluví o „šedé zóně“, kde se střetává nedostupné bydlení, ekonomická nouze a mocenský tlak. Ačkoliv zákon nástroje má, realita je jiná: většina obětí zůstává sama, protože dokazování je těžké a stigma obrovské.