Na zdi ve třídě visí portrét Gustáva Husáka a děti si vzorně píší plnicími pery do písanky. Ne všechny, některé se vrtí, dívají se všude kolem a nedávají pozor. Mají problém si dělat domácí úkoly, všechno nechávají na poslední chvíli. Dostanou nálepku zlobivých, kteří se málo snaží. Často slýchají, že jsou chytré, jen by to chtělo více píle a dávat pozor. Tím před desítkami let končila jakákoliv diagnostika poruchy pozornosti. Ze „zlobivých dětí“ vyrostla generace dospělých, z nichž řada desítky let netušila, s čím se celý život potýkali. Někteří dodnes marně hledají příčinu svých problémů.

ADHD v dospělosti nevypadá tak, jak si myslíte

Diagnostikovat poruchu pozornosti u dospělého je něco jiného než u dětí. Ve středním věku člověk klidně vydrží sedět celý den v kanceláři a nemusí u toho dělat kotrmelce ani vyskakovat na pracovní stůl a u toho dvanáct hodin denně mačkat antistresové míčky. V dospělosti se tato diagnóza projevuje spíše vnitřním neklidem než zjevnou hyperaktivitou. A proto člověka nenapadne, že by si měl někam zajít a nechat se klinicky otestovat.

V dospělosti se tedy příznaky hyperaktivity často zmírňují, co zůstává, nebo dokonce narůstá, jsou potíže se soustředěním a organizací věcí, protože život dospělého vyžaduje mnohem více organizace, plánování a samostatnosti než život dítěte. Pozornost se rozpadá. Věci se odkládají. Zapomínají se. Lidé se často cítí zahlcení, neorganizovaní a frustrovaní z toho, že i přes snahu nedokážou naplnit očekávání, vlastní ani těch druhých.

S placením účtů vždy čekám na poslední chvíli, nejsem schopný si organizovat věci a udržovat je v pořádku, nemůžu začít cokoli bez vnějšího tlaku, nesoustředím se na běžné rozhovory, jsem u nich téměř nepřítomný.

„U dospělých se ADHD ve skutečnosti projevuje hlavně tím, že mají problémy s pozorností, než že by byli hyperaktivní. Jsou to takové ty skryté, neviditelné věci, pořád něco odkládají, nedokážou se soustředit, všechno jim vypadává z hlavy,“ vysvětluje na kanále YouTube psychiatr Tim Billkey. Jeho příspěvek netrvá ani tři minuty, což je sympatické statisícům lidí, kteří ho zhlédli. Podle komentářů to jsou vesměs dospělí, u nichž bylo ADHD diagnostikováno pozdně.

„Diagnózu mi určili před pár lety. S placením účtů vždy čekám na poslední chvíli, nejsem schopný si organizovat věci a udržovat je v pořádku, nemůžu začít cokoli bez vnějšího tlaku, nesoustředím se na běžné rozhovory, jsem u nich téměř nepřítomný,“ popisuje své zkušenosti, které odpovídají typickým příznakům ADHD v dospělosti, jeden z komentujících pod videem Tima Billkeyho.

Billkey sice krátce, ale jasně vysvětluje, jak se projevuje porucha pozornosti v dospělosti. Jsou tři základní pilíře známé pod anglickou zkratkou PDF.

„Prokrastinace, rozptýlitelnost a zapomnětlivost, to jsou příznaky, které se s člověkem táhnou celý život. Nudné věci se strašlivě odkládají, zapomínání se děje na denní bázi a takový člověk je také extrémně rozptýlený. Klíčový je přitom kontext, v některých situacích funguje dobře, ale v jiných je roztěkaný a chaotický,“ říká psychiatr.

Nejde o lenost. Váš mozek funguje jinak

Porucha pozornosti není jen „špatná pozornost“.  Je to úplně jiný způsob, jakým mozek zpracovává informace, motivaci a emoce. ADHD není otázkou lenosti nebo nedostatku snahy. Tito lidé se naopak snaží víc než ostatní, jen jejich mozek hůře řídí pozornost, organizaci a schopnost se rozhodnout, co je v danou chvíli důležité. Chronický stres z neustálého snažení se soustředit na věci vyčerpává nervovou soustavu a mozek s ADHD je vlastně v neustálém stavu přetížení. Mysl neustále „přepíná“ mezi vnitřním světem myšlenek a vnějším úkolem, což se projevuje zmíněnou rozptýlitelností, prokrastinací a obtížemi s udržením pozornosti.

Deprese se u lidí s ADHD vyskytuje výrazně častěji než v běžné populaci. Ne proto, že by ADHD automaticky způsobovalo depresi, ale protože život s neléčeným ADHD je psychicky vyčerpávající.

Zajímavá je zkušenost  klinické psycholožky Vanessy Welch-Pembertonové, která se stejně jako rostoucí počet lidí s ADHD potýkala s příznaky, ale diagnostikována byla až v dospělosti. Tím, že se v jejím dětství o symptomy nikdo nezajímal, slýchávala onu známou větu, že se musí víc snažit.

„I když jsem nikdy nebyla hyperaktivní, vždy jsem byla neklidná a neposedná. Dlouhé sezení ve mně vyvolává silný vnitřní diskomfort. Snadno mě přestimulují zrakové, zvukové, čichové i hmatové podněty. Disneyland je pro mě noční můra,“ svěřuje se Pembertonová a zdůrazňuje, že rozptýlenost se střídá s hyperfokusem. Když dostane úkol, který ji zajímá, tak se do něj ponoří tak, že zbytek světa přestane existovat, a zanedbává další úkoly.

Edward Hallowell, psychiatr a autor knihy Driven to Distraction, píše: „Lidé s ADHD mají mozek jako Ferrari s brzdami na kolech od traktoru. Mají obrovský výkon, ale špatně ho dokážou řídit.“ Velkou roli v celém procesu hraje čelní lalok, tedy přední část mozku, která je zodpovědná za plánování, soustředění, kontrolu impulzů a rozhodování. U lidí s ADHD se tato oblast může vyvíjet pomaleji nebo fungovat méně efektivně. Proto se často stává, že člověk ví, co má udělat, ale stejně to neudělá, ne proto, že by nechtěl, ale protože jeho mozek nedokáže ten proces správně „spustit“. Funkční magnetická rezonance opakovaně ukazuje, že u dospělých s ADHD je v prefrontální kůře nižší aktivita a snížený průtok krve. To znamená, že mozku se nedaří efektivně „zapnout“ a udržet pozornost na úkolech, které nejsou okamžitě zajímavé nebo stresující.

Často se přidá deprese

Lidé s ADHD jsou často inteligentní, motivovaní, mají plány. Ale jejich mozek nedokáže stabilně „zapnout“ výkon – pokud úkol není dostatečně stimulující, objeví se deprese a úzkosti. Je to důsledek dlouhodobého nesouladu mezi požadavky světa a fungováním mozku. Mnozí se pak lečí kvůli úzkostně depresivním poruchám nebo poruchám příjmu potravy, ale bez znalosti skutečné příčiny problémů. Deprese se u lidí s ADHD vyskytuje výrazně častěji než v běžné populaci. Ne proto, že by ADHD automaticky způsobovalo depresi, ale protože život s neléčeným ADHD je psychicky vyčerpávající.

Mel Robbinsová, motivační řečnice, ve svém podcastu sdílí osobní příběh, který rezonuje s tisíci ženami po celém světě. Diagnózu ADHD dostala až ve 47 letech. Impulsem byla diagnóza jejího syna. Při čtení jeho zprávy si uvědomila: „Vždyť tohle jsem přesně já.“ Tento fenomén není náhodný. Celá generace žen, dnes označovaná jako „ztracená generace“, vyrůstala v době, kdy bylo ADHD vnímáno výhradně jako porucha neposedných chlapců, kteří vyrušují v hodinách.

Právě proto, že ADHD u žen zůstává léta skryté, vyvíjejí se sekundární problémy. Mel Robbinsová vysvětluje, že pokud žijete v neustálém chaosu a obviňujete se z neschopnosti, je logickým vyústěním úzkost. Spousta lidí přijde na své ADHD až v dospělosti, někdy náhodou, někdy díky dětem, někdy po letech pocitu, že „něco nesedí“. A najednou to celé začne dávat smysl.

Ve chvíli, kdy člověk pochopí, jak jeho mozek funguje, přestane s ním bojovat. Už se nesnaží být někým jiným a místo toho si začne vytvářet prostředí a návyky, které mu konečně hrají do karet. Se správnou diagnózou a podporou, ať už jde o léky, terapii nebo praktické změny v každodenním fungování, se věci začnou postupně skládat. A to je obrovská úleva.