Vědec Tomáš Cajthaml, který vede Laboratoř environmentální biotechnologie v Mikrobiologickém ústavu, je tak trochu cynik. Musí být, protože by se jinak zbláznil. Je jedním z mála lidí, kteří mají představu, jak moc toxického balastu je všude kolem a v předmětech denní spotřeby a jak se tyto látky pomalu, ale jistě hromadí v lidských tělech.

Ani ta nejvíc bio eko matka se nevyhne tomu, aby se v běžném každodenním fungování nesetkala s desítkami nebo stovkami různých toxických látek. Dobrá vůle třídit a recyklovat taky nemusí pomoct. „V recyklovaných plastech může být ještě více toxických látek, takže pro dítě, když si hraje s eko hračkou, je to ještě horší. Recyklování pomáhá přírodě, ale rozhodně nemusí vždy vám,“ říká Cajthaml. 

Když už jsme u těch dětí, hádejte, co je v matraci jejich postýlky. „Kvůli lidské paranoie jsou zhášeče hoření na podivných místech, třeba v dětských matracích.“ Možná by to zachránilo život Egonu Bondymu, který zemřel tak, že mu ve spánku upadlo cigáro, batolata ale obvykle nekouří.

„Některé toxické látky už zakázali, ale teď máme látky jiné, které škody nepáchají hned, ale spíš v dlouhodobém horizontu.“

Nabízí se otázka, jestli dnes, když máme spoustu regulací, je to se znečištěním horší nebo lepší než „za bolševika“, který se s chemií a životním prostředím nikdy moc nepáral. Odpověď je někde mezi. Není to horší ani lepší, je to jiné.

„Kdysi se používaly extrémně toxické látky: DDT, polychlorované bifenyly, chlorované pesticidy. A nesledoval to tu nikdo. Sice se o jejich nebezpečnosti vědělo, protože na Západě už byly dávno tabu. My jsme je začali regulovat obvykle až deset let po nich.“ Dnes už hlavně díky EU funguje řada ochranných mechanismů, které nás před řadou toxických látek chrání. Jenže teď máme látky jiné, které škody nepáchají hned, ale spíš v dlouhodobém horizontu. Navíc se lidstvo dále množí a zvyšuje spotřebu a s tím přichází větší zátěž pro planetu. „Ve světě chybí princip předběžné opatrnosti,“ povzdychne si Cajthaml, že se nové látky dostatečně netestují.

Po vstupu do EU jsme začali přebírat evropská pravidla a normy, od té doby je míra všudypřítomné toxicity zhruba na stejné úrovni. Katastrofické scénáře ale hrozí stále.

„Přišla nová generace kontaminantů, a ta je velmi nenápadná. Některé se hromadí v tkáních a ovlivňují lidský hormonální systém,“ vysvětluje Cajthaml. Říká se jim mikropolutanty, ale jejich dopad rozhodně „mikro“ není, protože jsou prakticky ve všech věcech denní spotřeby, které pronikají jak do nás, tak do životního prostředí. „Je pravděpodobné, že xenoestrogeny se podílí na tom, že každý pátý pár má potíže s početím a že u dívek nastupuje puberta dříve, než tomu bylo v minulosti.“

Mysleli jste si, že varování, že do všech lidí cpou ženské hormony, je konspirační teorie? Žádní ilumináti ani George Soros, kteří chtějí muže zbavit jejich maskulinity, v tom nejsou, ale jinak to bohužel pravda je a děje se to kvůli lidské ignoranci a hlouposti.

„Mezi mikropolutanty patří tzv. xenoestrogeny, které ničí náš hormonální systém. Je pravděpodobné, že xenoestrogeny se podílí na tom, že každý pátý pár má potíže s početím a že u dívek nastupuje puberta dříve, než tomu bylo v minulosti,“ konstatuje Cajthaml.

Xenoestrogeny jsou například změkčovače plastů ftaláty, ty napodobují ženské hormony estrogeny. Typický xenoestrogen, který ještě narušuje fungování štítné žlázy, je taky antibakteriální látka triklosan, která se běžně ještě nedávno vyskytovala jako přísada zubních past a kosmetiky. Do třetice je tu xenoestrogen bisfenol A. Ten se hojně nachází v plastových materiálech nebo epoxidových pryskyřicích. Bisfenol ovlivňuje jak hormonální, tak nervový systém.

Tragédie mikropolutantů spočívá v tom, že se i následkem malých koncentrací obtížněji rozkládají. Putují vodou, usazují se v sedimentech a vrací se zpět do potravního řetězce. „Nebudete v bezpečí ani někde v Beskydech na samotě, xenoestrogeny si vás najdou stejně, minimálně z věcí v domácnosti,“ říká Cajthaml.

„Kdykoliv se rozvíří prach ve vašem obýváku, dýcháte látky, které brání vzplanutí domácího textilu: lůžkovin, koberců nebo třeba matrací.“

Další průšvih jsou zpomalovače hoření, i když se druhy, které se používají, postupně mění. Sice vám po nich není špatně hned, ale časem se jejich toxicita v těle sečte, protože se tam hromadí. „Problematická je hlavně chronická toxicita. Látka nemusí být extra toxická, ale časem může člověku škodit,“ konstatuje Tomáš Cajthaml. Kromě matrací z dětských postýlek se nachází v kobercích, gaučích, televizích a laptopech. Kdykoliv se rozvíří prach ve vašem obýváku, dýcháte látky, které brání vzplanutí domácího textilu: lůžkovin, koberců nebo třeba matrací. „Občas některou látku zakážou, ale výrobci trochu pozmění její strukturu a vrátí ji zpátky na trh a jsme zase tam, kde jsme byli.“

Na závěr Cajthaml zmiňuje to nejhorší, perforované látky (PFAS). Říká se jim „forever chemicals“, protože prakticky neexistuje přirozený proces, který by je rozložil.

„Vazbu uhlík-fluor rozbijete až při teplotě okolo 1000 °C. Jsou naprosto všude – v teflonových pánvích, papírových krabičkách na jídlo, v kobercích, v kosmetice, v oblečení. Dlouhodobé důsledky jsou poruchy štítné žlázy, problémy imunity, neurovývojové poruchy a další. Je jich registrováno přes 10 tisíc a regulace je v nedohlednu,“ říká Cajthaml.