Sedmdesát let. V lidském životě je to hranice, kdy se ohlížíme zpět – někdy s melancholií, jindy s údivem, že některé věci jsme vůbec přežili. V medicíně je to ale doba, která dokáže proměnit zázrak v rutinu. Když byla 10. prosince 1955 ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze provedena první hemodialýza, nikdo netušil, zda se ten křehký pokus stane začátkem nové éry, nebo jen krátkou epizodou v boji o život pacientů se selháním ledvin. Přístroje tehdy připomínaly spíš improvizovanou chemickou dílnu než medicínu, jak ji známe dnes. Péče byla dostupná jen pro několik „vyvolených“ – mladších, silnějších, v dobré kondici. A přesto právě tato nenápadná chvíle vyznačila bod zlomu, od kterého se začala psát moderní nefrologie.

„Byla to doba, kdy dialýza znamenala spíš naději než jistotu,“ vzpomíná MUDr. Jana Lachmanová, emeritní primářka Kliniky nefrologie, která byla u rozvoje české dialyzační péče téměř od úplného začátku. Viděla první pacientku napojenou na stroj velikosti kotle, zažila i chvíle, kdy se nemocniční pokoj měnil v improvizovanou dílnu, a sestry i lékaři vytvářeli vybavení, které prostě nebylo k dostání. A přesto o té době mluví s něhou a respektem. „Pacienti byli neuvěřitelně stateční. Věděli, o co jim jde. A my s nimi.“

Paní doktorko, pamatujete si na okamžik, kdy jste se s dialýzou poprvé setkala?

Ano. Viděla jsem úplně první dialýzu u pacientky tady ve VFN. Bylo 10. prosince 1955 a přístroj, na který jsme ji napojovali, vypadal spíš jako obrovský hrnec na noze než jako lékařské zařízení. Byla to těžká, surová technika – ale zároveň neuvěřitelná naděje. Tehdy se jednalo o výjimečný výkon. A já si pamatuji ten pocit: „Tohle může zachránit život.“

To, co dnes bereme jako samozřejmost, byla před sedmdesáti lety malá revoluce. Z metody pro pár vyvolených jsme se dostali k péči pro všechny.

Kdybyste měla tehdejší „umělou ledvinu“ popsat dnešnímu čtenáři… jak vlastně vypadala?

Byla to spíš mechanická soustava než přístroj. Dva válce, mezi kterými se musel ručně navíjet salofán. Ten se pak vsadil do kovového pouzdra a utěsnil. A aby to všechno fungovalo, museli jsme mít i obří nádrž – opravdu kotel – se sedmi sty litry dialyzačního roztoku. Ten se pak čerpal a rozváděl do přístroje. Když jsem nastoupila na oddělení, ta nádrž tam pořád byla. Zaberete půl místnosti jen na to, abyste mohli jednoho člověka léčit.

To zní jako práce, která vyžadovala nejen vědomosti, ale i fyzickou sílu a odvahu. Jaké to bylo pracovat v takových podmínkách?

Bylo to hodně improvizované. Dialyzační místnost byla malá, přístroje obrovské. A místa začalo být tak málo, že jsem jednou musela strčit svou postel až do kouta, jen abychom se tam všichni vešli. Nikdo si neumí představit, jak jsme zápasili s prostorem, elektřinou, materiálem. A přesto jsme věděli, že musíme pokračovat – protože pacienti neměli jinou možnost.

V začátcích byla dialýza určena hlavně pro pacienty v akutním stavu. Kdy se začalo uvažovat o dlouhodobé hemodialýze?

Až když se objevil první trvalý cévní přístup. Ze začátku jsme museli pokaždé znovu preparovat tepnu a žílu – což samozřejmě nejde dělat opakovaně, těch žil není nekonečno. Zlom nastal, když se v Americe objevila tzv. golfová jehla. Jedna hadička do tepny, druhá do žíly. Pro nás to byl obrovský krok. A ještě větší pokrok představovala arteriovenózní fistule – přímé spojení tepny a žíly. Ta už umožnila pacientům žít na dialýze měsíce a roky. To, co dnes bereme jako samozřejmost, tehdy byla malá revoluce.

Pamatujete si na konkrétního pacienta, který vás zvlášť zasáhl?

Ano. Muže z roku 1976, bylo mu 28 let. Měl těžkou anémii, a když dostal nový lék, který tehdy byl úplná novinka, řekl mi: „Dvakrát jsem v životě vyhrál. Poprvé, že jsem se vůbec dostal na dialýzu, protože nebyla místa. A podruhé, že jsem dostal tenhle lék.“ Takové věty vám zůstanou v hlavě napořád. A pak je tu příběh ženy, která se po nešťastné lásce otrávila sublimátem. Způsobilo to akutní selhání ledvin. Dostávala dialýzu obden a nakonec se úplně uzdravila. Po padesáti letech jsem s ní ještě mluvila. Ten příběh má pro mě dodnes obrovskou sílu.

Mluvila jste o tom, že dříve byli pacienti nesmírně ukáznění. Čím to podle vás bylo?

Věděli, že jde o život. A věděli, že my bojujeme spolu s nimi. Nebylo tolik informací, nebyly sociální sítě, neexistovalo „googlit si diagnózu“. Ale byla tam obrovská důvěra. Z deseti pacientů bylo devět neuvěřitelně disciplinovaných. Dnes máme samozřejmě jiné možnosti, jinou generaci pacientů, jiný životní styl. Ale tehdejší statečnost – ta se nedá zapomenout.

Dnes dialýza trvá čtyři až pět hodin. Jak dlouho trvala tehdy?

Osm až deset hodin. Proto jsme dělali dvě směny – pondělí/čtvrtek, úterý/pátek – a pak se přidala ještě sobota. A když mezitím přišel akutní pacient? Prostě jsme zavolali: „Pane inženýre, dnes dáme přednost jemu. Vraťte se po večeři.“ A oni to akceptovali. Protože věděli, že jednou může někdo přednost dát i jim.

Změnila se za těch sedmdesát let i skladba pacientů?

Obrovsky. Dříve jsme dialyzovali lidi do padesáti let – a i ti měli omezení, pokud šlo o další choroby. Dnes máme pacienty nad osmdesát, diabetiky, polymorbidní pacienty. Technika nám umožnila léčit lidi, kteří by dříve vůbec neměli šanci.

A technika samotná? Co se změnilo nejvíc?

Bezpečnost. Dřív jsme měli hrůzu z toho, že spadne hladinka v přístroji a nasaje vzduch. Dnes vás přístroje chrání ze všech stran. Sledují tlak, průtok, objem, vše. Dialýza je nejen kratší, ale i mnohem šetrnější. A přitom si stále pamatuji, jak jsem přišla na sál a automaticky pohledem kontrolovala hladinky – zvyk z minulosti se nezapomíná.

Když se ohlédnete zpět – co vás na tom vývoji dojímá nejvíc?

Že z metody pro pár vyvolených jsme se dostali k péči pro všechny. Že pacient, který by dřív zemřel během několika dní, dnes žije roky, může pracovat, cestovat, vidět vyrůstat své děti. A také to, že dialýza není konec. Dnes mnoho pacientů míří k transplantaci. To je skutečný dar – možnost začít znovu. A vědomí, že jsme k tomu někoho dovedli, je k nezaplacení.