Jedním z takových dárců je profesionální hasič David Srbený. Když mu z registru zatelefonovali, že v jeho případě je vysoká shoda vlastností kostní dřeně s potenciální příjemkyní, neváhal. „Daroval jsem krev už dřív, takže jsem neměl obavy. Jasně, slyšel jsem různé fámy – že to bolí, že vás to vyřadí z provozu, že se něco bere z kostí. Ale i kdyby – za záchranu života to rozhodně stojí.“

David daroval krvetvorné buňky osmnáctileté dívce s leukémií. Neví, kdo byla. Neví, jak to dopadlo. „Řekli mi jen, že jí bylo osmnáct. A že moje buňky jí mohly pomoct. To je pro mě dost. I když bych si přál vědět víc, vím, že to bylo správné rozhodnutí.“

Odběr už dávno není, co býval

Představa o darování kostní dřeně jako o bolestivém zákroku v narkóze už dávno neplatí. „Devadesát pět procent našich dárců dnes daruje pomocí separátoru – přístroje, který odděluje potřebné buňky z krve. Je to podobné jako darování plazmy,“ vysvětluje Marie Kuříková, vedoucí Českého registru dárců krvetvorných buněk při IKEM.

Je to podobné jako při odběru krve, jen vám napíchnou obě ruce. Jednou vám z těla odčerpávají krev, druhou pak krev zase vrací. Ta mezitím prošla separátorem, který z ní získá látky potřebné pro nového příjemce.

David Srbený: "Ten pocit, že někomu zachráníte život, je k nezaplacení."


Přímo na místě, kde se odběr koná, to podle Davida vypadá jako při běžném vyšetření. „Ráno mě vyzvedla sanitka, sestřičky mě přivítaly, připravily, napojily na přístroj, daly mi sluchátka a pustily rádio. Ležel jsem asi čtyři a půl hodiny. A pak mě zase odvezli domů. Jednoduchý, rychlý a s lidským přístupem.“ 

Před samotným odběrem si pět dní píchal injekce do břicha. Ty pomáhají uvolnit krvetvorné buňky do krevního oběhu. „Poslední dva dny jsem byl trochu unavený a zpomalený, ale jinak to šlo zvládnout úplně v pohodě. Nepotřeboval jsem žádné léky ani neschopenku.“

Do registru za pět minut

Do registru se může zapsat každý zdravý člověk ve věku od 18 do 40 let. Stačí jednoduchý výtěr z ústní sliznice nebo malý odběr krve.

„Zápis je opravdu rychlý – zabere jen pár minut. Vzorek pak putuje do laboratoře, kde ho zanalyzujeme a uložíme do mezinárodní databáze,“ vysvětluje Kuříková. Mnoho lidí se ale domnívá, že když se zapíší, odběr je automatický. „To je častý omyl. Jen asi deset procent registrovaných se někdy opravdu stane dárci. Ale každé nové jméno zvyšuje šanci, že někomu jinému zachráníme život.“ 

Právě mladí dárci jsou přitom klíčoví. „Nejenže mají zdravější buňky, ale mohou být v registru déle – až do padesáti let. A čím dřív se přihlásí, tím déle mohou někomu potenciálně pomoci.“

Každý případ je unikát

Najít dárce není otázka náhody, ale extrémně přesné shody v tzv. HLA znacích. „Když transplantační centrum vyhledá několik potenciálně vhodných dárců, začneme s nimi znovu komunikovat. Zjišťujeme jejich aktuální zdravotní stav, dostupnost a ochotu. Někdy se stane, že dárce změnil bydliště nebo už nemůže darovat. Proto je důležité, aby byl registr velký a aktivní,“ říká Kuříková.

Marie Kuříková: "Odběr nebolí. Devadesát pět procent našich dárců dnes daruje pomocí separátoru, je to, jako když darujete krev. Jen nemáte napíchnutou jednu ruku, ale obě."


David měl štěstí, byl vhodný kandidát a vše proběhlo bez komplikací. „Komunikace byla super. Nikdo vás do ničeho netlačí. Jen vás pečlivě informují o tom, co bude následovat. Všechno bylo srozumitelné, lidské, přirozené. A hlavně – měl jsem pořád pocit, že dělám správnou věc.“

Buňky cestují po světě

Víc než polovina českých dárců pomáhá pacientům v zahraničí. A podobně i čeští pacienti dostávají buňky ze zahraničí.

„Funguje to jako celosvětová síť, která propojuje registry napříč kontinenty. V databázi dnes máme miliony jmen – a díky tomu můžeme zachránit lidi, kteří by jinak šanci neměli,“ říká Kuříková. Sama kdysi převážela odebrané buňky osobně. „Jednou mě skoro nepustili do letadla, protože si mysleli, že ta izotermická krabice je bomba. A jindy na mě letadlo počkalo,  věděli, co nesu. Byly to nervy, ale taky momenty, kdy si člověk uvědomí, že doslova drží něčí naději v rukou.“  

Samotný dárce ovšem nikam necestuje. Odběry probíhají na transfúzních stanicích v Česku, například v IKEM. Buňky pak putují v přesně stanoveném režimu do cílové nemocnice. Všechno je dokonale načasováno.

Strach zabíjí. Odvaha zachraňuje

„Lidé mají z darování zbytečný strach. Nejde ani tak o bolest jako o představu bolesti,“ říká Kuříková. „Většina našich dárců nám po odběru říká, že to bylo mnohem jednodušší, než si představovali.“ 

Podobnou zkušenost má i David. „Vážně jsem čekal, že to bude náročnější. Ale ne. Pět injekcí, čtyři hodiny u přístroje, jeden krásnej pocit. Kdyby se mě znovu zeptali, šel bych do toho znovu.“ A dodává: „Pokud jste zdraví a mezi osmnácti a čtyřiceti, běžte do toho. Není to nic hrozného – a někomu tím můžete dát šanci, kterou by jinak neměl. Možná někomu, kdo ještě ani nezačal žít. A to je něco, co vám nikdo nevezme.“

Chceš darovat šanci na život? Udělej první krok:

Je ti mezi 18 a 40 lety?
Jsi zdravý?
Stačí se zaregistrovat na webu www.darcovstvikostnidrene.cz nebo při darování krve.

Zápis zabere pár minut. Odběr pár hodin. Ale to, co tím někomu dáš – může být celý další život. A někde možná právě teď někdo čeká – na tebe.

foto: Zdeněk Strnad, Profimedia