Praktičtí lékaři v regionech stárnou a noví se na jejich místa nehrnou. Když se dosluhujících praktiků třeba na severu Čech zeptáte, proč dlouho po sedmdesátce ještě stále pracují, nejčastější odpověď zní: Když přestanu, nebude tu nikdo, kdo by lidi léčil. 

Čekárny praskají ve švech, na specializovaná vyšetření se čeká měsíce, což například u zubaře může být neskutečně nepříjemné. Jenže lidé v regionech často nemají jinou možnost. Řešení přitom musí mít především místní samosprávy a postup je jednoduchá win-win-win trojčlenka. Pro lidi, pro lékaře i pro místní politiky.

Když docent Svatopluk Býma hovoří o budoucnosti českého zdravotnictví v regionech, mluví klidně, ale s naléhavostí. Dobře ví, že bez aktivního zásahu do systému zůstane mnoho venkovských ordinací navždy prázdných. Situace je podle něj vážná, ale rozhodně ne bezvýchodná. Klíčem je podle něj propojení tří aktérů – lékařských fakult, státní správy a krajských samospráv. S docentem Býmou jsme hovořili na XIX. jarní interaktivní konferenci, kterou pořádala Společnost všeobecného lékařství.

Doc. MUDr. Svatopluk Býma, Ph.D.

Doc. MUDr. Svatopluk Býma, CSc. je významná osobnost českého zdravotnictví. Po studiu vojenské medicíny působil ve Vojenské lékařské akademii jako pedagog, prorektor a rektor. V roce 1994 se habilitoval v oboru veřejné zdravotnictví. Od roku 2003 je spojen s Lékařskou fakultou UK v Hradci Králové, kde dodnes vyučuje. Od roku 2002 vede Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, kterou zásadně profesionalizoval a mezinárodně proslavil. Prosadil vznik rezidenčních míst, rozvoj výuky praktického lékařství na všech lékařských fakultách i systém celoživotního vzdělávání. Je členem řady vědeckých rad a držitelem mnoha odborných ocenění. Významně se podílel na rozvoji primární péče v ČR i v rámci NATO.

„Stát dnes vypisuje 140 rezidenčních míst pro praktické lékaře. Jenže zájem absolventů je skoro dvojnásobný. Polovina z nich se tak k oboru praktického lékařství ani nedostane – ne proto, že by nechtěli, ale protože je nemá kdo vyškolit,“ vysvětluje.

Kraje jako motor změny

A právě zde mohou hrát klíčovou roli kraje. Podle Býmy mají k dispozici přebytkové rozpočty, vědí, kde jim lékaři nejvíc chybí, a hlavně – mohou mladé absolventy motivovat. „Kraj může uzavřít smlouvu s absolventem lékařské fakulty, nabídnout mu vyšší finanční ohodnocení, stipendium nebo příspěvek na bydlení – a zavázat ho, že bude po specializační přípravě působit v daném regionu. Je to nástroj, který stát sám o sobě nemá,“ říká docent. Zatím však ze strany hejtmanů na tuto výzvu odpovědi příliš nechodí. A přitom podle Býmy nejde jen o odborný problém, ale i o politickou příležitost. „Starosta, který zajistí v regionu praktického lékaře, udělá pro své voliče víc než ten, kdo se ohání obecnými hesly typu ‘šance pro všechny’.“

Starosta, který zajistí v regionu praktického lékaře, udělá pro své voliče víc než ten, kdo se ohání obecnými hesly typu ‘šance pro všechny’.

Když praktika nahradí chirurg

Dalším zdrojem personálního posílení mohou být i stávající lékaři, kteří se chtějí rekvalifikovat – například kvůli zdraví. „Chirurg s bolavými zády už nemůže stát osm hodin u stolu. Ale může se rekvalifikovat na praktického lékaře. Jenže když odejde na rok z profese, ztrácí příjem. I tady by měl být dotační nástroj,“ říká docent. A připomíná ještě jednu skupinu: lékaře ze zahraničí, například z Ukrajiny. „Ukrajinský lékař si musí udělat aprobační zkoušku, tedy dostat se na úroveň absolventa české fakulty. Pak může nastoupit na rezidenční místo. Už máme kolegy, kteří to zvládli. Jen je potřeba, aby rezidenční místa byla k dispozici a systém byl pro tyto lidi skutečně přístupný.“

Zdravotnictví s loginem a heslem

Druhou velkou výzvou je digitalizace. Zatímco pacienti si už zvykli na elektronické recepty nebo e-neschopenky, plně elektronizovaný systém, který by sdílel klíčové informace mezi ordinacemi a státy EU, zatím chybí. „Aby fungoval, musí být údaje o pacientech stoprocentně zabezpečené. To je zásadní. Zdravotní data jsou obrovský kapitál – a mohou být i nástrojem diskriminace, pokud se dostanou do rukou někomu jinému než lékaři nebo pacientovi. Musíme mít jistotu, že s daty bude nakládat jen ten, kdo má oprávnění. A že pacient bude vědět, kdo se na ně dívá,“ říká Býma.

Umělá inteligence ano, ale s lékařem

Další oblastí, která mění zdravotnictví, je nástup umělé inteligence. Podle některých názorů už dosahuje úrovně atestovaných lékařů. Ale i tady platí, že technologie musí zůstat pomocníkem, nikoliv náhradou lidského vztahu. „AI může být skvělý nástroj – třeba pro přípravu na návštěvu lékaře. Pacient přijde informovanější. Ale lékař musí být schopen ověřit informace, které AI generuje. Musí s ní umět pracovat a nebát se jí oponovat.“ Podle něj je cílem digitalizace to, aby lékař měl víc času na samotného pacienta – a méně na papírování. „Na diagnózu někdy stačí deset minut rozhovoru. Ale právě na ten rozhovor dnes často nezbývá čas.“

Od šuplíku ke stavebnici

Docent Býma usuzuje, že budoucnost elektronizace nemá spočívat v jednom velkém systému, ale ve funkčně propojených částech. „Medicína má tu výhodu, že může digitalizovat po segmentech. Už máme e-recepty, e-neschopenky, laboratoře se připojují, další budou následovat. Tak vzniká funkční mozaika. Snažit se udělat všechno naráz by vedlo k chaosu,“ vysvětluje.

Rok 2029, do kdy má být systém dle evropských pravidel funkční, je podle něj reálný. „Češi nikdy nejsou stoprocentní, ale převážná část se stihnout dá. A co je hlavní – výsledek musí mít smysl především pro pacienta.“