Zatímco v roce 1985 jste si z průměrné výplaty koupili 29 litrů tuzemského rumu, dnes je to již téměř 170 litrů stejného nápoje. Průměrný občan mohl propít měsíčně 1200 lahvových piv, dnes si jich může koupit téměř 3500, vyplývá z údajů Centra ekonomických a tržních analýz, které prezentoval jeho hlavní analytik Michael Fanta na odborném semináři „Společně za zdravější Česko“, který proběhl v pondělí v Poslanecké sněmovně.

 

Odborníci a politici prezentovali katastrofická data a představili, co se stane, pokud budeme problém ignorovat jako doteď. Problémy vidí ve třech hlavních oblastech: nízká spotřební daň. Prakticky neomezená dostupnost, kdy si chlast můžete koupit prakticky 24 hodin denně na každé pumpě a ve večerce. A také masívní reklama, často zaměřená na životní styl mladých. Například až 40 procent zisků amerického Diagea (jeden z největších globálních distributorů alkoholu) pochází od mladistvých, kteří by vůbec pít neměli.

20 % lidí vypije 60 % alkoholu v Česku. Alkohol stojí veřejné rozpočty až 55 miliard ročně, zatímco na daních se vybere sotva třetina. Téměř polovina patnáctiletých pije. A zatímco varování na cigaretách známe všichni, na alkoholu chybí. (Janka Michailidu)

„Místo ideologie potřebujeme důkazy a funkční opatření, která reálně pomáhají lidem vyhýbat se rizikům,“ říká předseda správní rady think-tanku Racionální politiky závislostí Jindřich Vobořil. „Pokud nám záleží na budoucnosti mladé generace, musíme si přiznat, že reklama na alkohol pouze normalizuje problém, který později zaplatíme ze zdravotního a sociálního systému,“ říká poslankyně Renáta Zajíčková a dodává: „Je zarážející, že jsme ochotni investovat miliardy do následků, ale váháme s regulací příčin. Vyšší daň podle obsahu alkoholu, omezení reklamy a návrat prostředků do školní prevence – to je minimum, které musíme udělat, pokud to myslíme vážně.“

Výzvu k ochraně veřejného zdraví a omezení dostupnosti alkoholu, kterou iniciovali think-tanky Ministr zdraví a Racionální politiky závislostí společně s českým zastoupením Světové zdravotnické organizace WHO, podepsalo 48 signatářů a stále přibývají další. „Výzvou chceme jasně připomenout, že zdraví obyvatel musí patřit mezi klíčové priority veřejné politiky. Alkohol je v Česku extrémně dostupný, levný a intenzivně propagovaný,“ uvedla ředitelka think-tanku Ministr zdraví Kateřina Hellebrandová.


Ostatně, o výzvě jsme ve Flowee psali poměrně nedávno. Jenže se upřímně řečeno obávám, že to bude platné jako mrtvému zimník. O problému se akademicky debatuje už spoustu let, ostatně s většinou lidí, kteří se v Poslanecké sněmovně na semináři sešli, se osobně známe. Na nutnosti něco s tím dělat se shodují politici napříč stranami a odborníci, ale speciálně v oblasti alkoholu se nezměnilo NIC. A zatímco odborníci počítají škody, odhlasovali jsme si zápis české pivní kultury na seznam nehmotného dědictví a aspirujeme na zápis na seznam UNESCO. Místo omezení pak Česko pití alkoholu doslova a do písmene dotuje, protože nulovou spotřební daň na víno nelze jinak než finanční podporou nazvat.

Tlaky od alkoholového i farmaceutického průmyslu jsou obrovské. Jejich důsledkem je i to, že zatímco v roce 1985 jste si z průměrné výplaty koupili 29 litrů tuzemského rumu, dnes je to již téměř 170 litrů stejného nápoje. 

A nikdo s tím nic neudělá. Představa chlastu jako součásti národní identity je v rukou reklamních odborníků a průmyslu s miliardovým obratem silnější než jakékoliv racionální argumenty. „Tlaky od alkoholového i farmaceutického průmyslu jsou obrovské,“ přiznává Jindřich Vobořil, bývalý protidrogový koordinátor. I jeho pozice se stala v minulém období předmětem politického boje. On sám je totiž známý svou neúplatností a pokusy převést agendu boje proti závislostem (mezi které takové to klasické české chlastání bez diskuse patří) pod zpolitizovaná ministerstva zatím nepadly na úrodnou půdu.

Malou nadějí je novela zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, podle které je ochrana zdraví před návykovými látkami (včetně alkoholu) věcí národní důležitosti, a poradní orgán včetně pozice národního koordinátora podléhá přímo Úřadu vlády. Záleží na tom, zda se podaří tento pozměňovací návrh protlačit, a také jak budou vypadat prováděcí předpisy. Revoluční zákon o psychoaktivních látkách, který Česko loni s velkou pompou schválilo a který začal platit od 1. ledna tohoto roku, stále nemá odpovídající prováděcí předpisy, což znamená, že je de facto nevymahatelný.

Aspoň malou útěchou je, že pro generaci Z už není alkohol tolik trendy. Jenže mladé lidi už nezajímá často ani sex, takže možná se celý problém vyřeší krásně po česku. Prostě to necháme vyhnít, než se boomeři uchlastají, a pro mladou generaci bude alkohol asi to, co pro nás sbírání známek. 

foto: Midjourney / Zdeněk Strnad