Nedávno jsem mluvila s novinářským bardem z New York Times. Zajímalo mě, jaké bylo reportování v dobách psacích strojů a pevných telefonních linek, kdy nejrychleji člověk poslal zprávu telegrafem. Jedním slovem téměř v pravěku. Místo zábavných historek mi ale nakonec v hlavě utkvělo něco úplně jiného. „Být novinářem dřív znamenalo co nejvíce splynout s davem, aby člověk mohl popsat skutečnou realitu a ne tu, kterou na něj někdo nastraží. Dnes bychom měli ideálně mít svou fotku u každého článku a nádavkem napsat článek o psaní článku,“ glosoval suše situaci.

Žijeme v době, kdy nevídanou mírou záleží spíše na tom, kdo co dělá, než co kdo dělá. Kult quasiosobností dosahuje závratných výšin. Opravdu, opravdu, opravdu nechci moralizovat, jen mi to přijde tak paradoxní, že se z toho musím vypsat.

Představte si, že dost možná nejužitečnější schopností je sebeprezentace a nejužitečnější vlastností je být natolik sebevědomý, že potlačím jakékoli pochybnosti o sobě samém? Nevyhnutelným důsledkem je celosvětová přehlídka prázdných skořápek, nemyslíte? Naší kultuře nevévodí lidé, kteří dokážou nejoriginálněji myslet, inovovat, nejlépe psát či dělat nejkrásnější fotky, ale ti, kteří umí cokoliv a hlavně nejlépe sám sebe prodat.

V kruhu mých známých se vyskytuje jedna osoba, na niž mají všichni ostatní podobný názor. Všude, kam přijde, rozdává rozumy pochycené od ostatních, pořádně nic neudělá, všechny zaúkoluje, nádavkem je občas seřve a odejde. Paradoxem je, že právě tato osoba je veřejně nejznámější, dostává nejvíce práce a nezasvěcení věří, že je ta nejkompetentnější. Je totiž absolutně nejlepší v sebeprezentaci.

Vivienne Westwood, punková královna a módní návrhářka, tvrdí, že člověk by měl vždy usilovat o to, aby byl tou nejlepší verzí sebe sama, aby společnosti odevzdával to nejlepší, čeho je schopen. Jen tak se může naše kultura vyvíjet a posouvat. Kam se ale posuneme, když většinu času trávíme přemýšlením nad tím, jak se zviditelnit? A ten zbytek tím, že to všechno věšíme na sociální sítě. Jsou vůbec ti, jejichž jména nejvíce skloňujeme, hodni toho, abychom je znali? Něco přece umět musí, když mají postavení, obdiv i peníze, říkáme si. A kde zůstali ti, co prostě pracují a nechtějí či neumí trávit čas tím, jak tuto práci zpropagovat?

foto: Pexels.com