Je skoro jedenáct večer. Jeden z vás má chuť na sex. Druhý už počítá ovečky v ponožkách a flanelovém pyžamu. Na dobrou noc by si dal maximálně čokoládu. Nebo knížku. Zkrátka cokoliv, co nezahrnuje nahá těla a dvacet minut rytmického štípání bambusu.

Pokud váš vztah už dávno překonal fázi oslovování zdrobnělinami, není to zrovna exotická situace. Bylo by spíš podezřelé, kdyby se sexuální apetit dvou lidí hlásil po deseti nebo dvaceti letech ve stejnou chvíli.

Vedle jednoznačného „pojď na to, ať to stojí za to“ a stejně jednoznačného „teď ne, až jindy“ ale existuje ještě šedá zóna. Vy byste si dali čokoládu, protějšek vás. A nakonec si řeknete: proč vlastně ne.

Libido někdy dorazí až po výkopu

Ve vztazích děláme spoustu věcí, na které právě nemáme náladu. Jdeme na rodinnou oslavu. Posloucháme po třistapadesáté stejnou historku. Fandíme „našim‟ na fotbale. Třeba.

Nepovažujeme to automaticky za popření vlastní osobnosti. Někdy nám jednoduše dělá dobře, že můžeme udělat dobře někomu druhému.

U sexu jsme opatrnější. A máme k tomu dobrý důvod: tělesné hranice jsou něco jiného než dvě hodiny nudy s kulatým nesmyslem. Jenže chuť na sex není jako fotbalový zápas. Na písknutí nezačíná.

Nikdo nedluží partnerovi sex proto, že ho včera odmítl. Ani proto, že ho odmítl pětkrát. A už vůbec ne proto, že spolu žijí patnáct let.

Klinická psycholožka a sexuální terapeutka Marianne Brandonová rozlišuje mezi sexem, který člověk přetrpí, protože cítí povinnost nebo tlak, a sexuální velkorysostí: situací, kdy sice sám žádné velké pnutí necítí, ale partnerovi chce potěšení dopřát.

A počáteční vlažnost navíc nemusí vydržet. U takzvané responzivní touhy může přijít až v reakci na doteky, blízkost a vzrušení. Jinými slovy: někdy zkrátka potřebujeme nejdřív zahřát na provozní teplotu a teprve potom zjistíme, že nás ten zápas vlastně docela baví.

Velkorysost ≠ povinnost

Psychologové pro ochotu vnímat sexuální potřeby partnera používají pojem „sexual communal strength‟.

Studie publikovaná v roce 2015 sledovala mimo jiné lidi, kteří sami pociťovali menší sexuální touhu. Ti, kteří zároveň více zohledňovali sexuální potřeby svého partnera, častěji na sex přistoupili. U obou partnerů to navíc souviselo s větší sexuální i vztahovou spokojeností.

Na první pohled by se z toho dala vyrobit dost příšerná partnerská rada: Nechce se vám? Překonejte se.

Jenže právě to výzkum neříká. Důležité je, proč člověk souhlasí.

Další výzkum publikovaný v časopise Journal of Sex Research rozlišuje mezi autonomními důvody pro sex a motivací založenou na tlaku nebo povinnosti. To přesně je rozdíl mezi „chci ti udělat radost“ a „musím, jinak bude doma dusno“.

Můžu dnes bez následků říct ne? Pokud ano, pak může mít vaše ano skutečnou hodnotu.

Zvenčí to přitom může vypadat naprosto stejně. V obou případech někdo řekl ano. To první ano ale znamená: Dneska po sexu nijak zvlášť netoužím, ale těší mě, že ho chceš ty. To druhé spíš: Když odmítnu, urazíš se. Tak ať to máme za sebou. A tady už opouštíme území sexuální velkorysosti.

Dobré „ano“ potřebuje možnost říct „ne“

Ve vztazích se velmi snadno vytvoří neviditelné účetnictví. Nikdo ale nedluží partnerovi sex proto, že ho včera odmítl. Ani proto, že ho odmítl pětkrát. A už vůbec ne proto, že spolu žijí patnáct let.

Stejně důležité je, aby sexuální vstřícnost nešla pořád jen jedním směrem. Výzkum párů, které se potýkaly s nízkou sexuální touhou, ukázal důležitý rozdíl: zohledňovat partnerovy potřeby může být pro sexuální život prospěšné, ale dlouhodobě stavět jeho potřeby nad vlastní už nikoliv.

U párů procházejících obdobím po narození dítěte například výzkumníci zjistili, že pro spokojenost není důležitá jen ochota reagovat na partnerovu touhu po sexu. Podstatná je také opačná schopnost: respektovat chvíli, kdy partner sex nechce.

Hranice mezi oběma postoji může být v praxi nenápadná. Pomáhá jednoduché měřítko: Můžu dnes bez následků říct ne? Pokud ano, pak může mít vaše ano skutečnou hodnotu. Pokud po odmítnutí následuje uražené mlčení, výčitky, naléhání nebo několikahodinová domácí zima, svobodná volba se začíná někam vytrácet.

Nemusíte chtít stejně. Musíte mít možnost nechtít

Dobrý sexuální vztah nepotřebuje dva lidi, kteří mají pokaždé stejnou chuť. Potřebuje dva lidi, kteří dokážou zacházet s rozdílnou chutí bez ponižování, nátlaku a počítání zásluh.

Někdy tedy řeknete ne. Někdy budete chtít víc než partner. A někdy si možná řeknete: Mně se dneska nijak zvlášť nechce, ale pojď sem.

To poslední nemusí být rezignace ani povinnost. Může to být docela obyčejný projev náklonnosti. Pod jednou podmínkou, že stejně bezpečně můžete říct i dnes ne.