„Nezapomeň zavolat tomu instalatérovi.“
„Jo.“

O dva dny později: „Volal jsi tomu instalatérovi?“
„Ještě ne.“

„Vždyť jsem ti to říkala už v pondělí.“

A tak mu to ve středu připomenete znovu. Ve čtvrtek se raději zeptáte, jestli už je to vyřešené, a v pátek instalatérovi nakonec zavoláte sama, protože tohle přece není normální. Mezitím mu připomenete narozeniny jeho vlastní matky, najdete klíče, které leží přímo před ním, a přesunete ponožky z prostoru deset centimetrů vedle koše na prádlo do koše na prádlo.

Večer si lehnete do postele vedle dospělého muže a přemýšlíte, kdy přesně se mezi vámi vytratila původní přitažlivost. Jenže touha má svoje zákonitosti a mezi mámou a synem se jí zpravidla příliš nedaří.

Ne, samozřejmě nemluvíme o skutečném příbuzenském vztahu. Jde o partnerskou dynamiku, do které některé dvojice nenápadně sklouznou. Jeden začne plánovat, připomínat, kontrolovat, opravovat a předvídat. Druhý si postupně zvykne, že to někdo dělá. Do role manažerky domácího provozu přitom často sklouzne žena, zatímco z partnera se postupně stává člověk, kterému je potřeba říct, co je zrovna na programu. A pak se oba diví, kam se původní jiskra poděla.

Jedno dítě navíc

Pocit „mám doma přerostlé dítě“ není jen hláška z ženských fór. V roce 2022 se na něj podívaly výzkumnice ve studii publikované v Archives of Sexual Behavior. Zajímalo je, jestli může existovat souvislost mezi nerovným rozdělením domácích povinností a sexuální touhou žen žijících v dlouhodobých vztazích s muži.

Dospělost není schopnost dokonale plnit instrukce druhého člověka.

Z výzkumu vyplynulo, že ženy, na kterých ležela větší část domácích prací, uváděly nižší sexuální touhu po partnerovi. Nešlo přitom jen o únavu z praní, vaření a zařizování. Důležitou roli hrálo i to, nakolik žena svého partnera vnímala jako člověka závislého na její péči. V dotazníku se objevilo například tvrzení: „Někdy mám pocit, že můj partner je jako další dítě, o které se musím starat.“ Čím silnější tento pocit byl, tím nižší touhu ženy uváděly. Roli tedy nehraje jen to, kolik toho doma děláte, ale také kým se pro vás během toho partner postupně stal.

Realita, nebo iluze?

Jenže je tu i druhá strana. Můžeme totiž celkem snadno dojít k přesvědčení, že partner bez našeho dohledu nezvládne vůbec nic. Jenže někdy není problém v tom, že by to tak skutečně bylo. Problém je, že to nezvládá tak, jak bychom to chtěly my.

Chceme, aby zařídil dovolenou, ale po dvou dnech už nevydržíme čekat a otevíráme Booking. Chceme, aby nakoupil, ale pak nechápeme, proč koupil zrovna tenhle jogurt. Chceme, aby se postaral o dítě, ale zároveň mu vysvětlujeme, co má dítěti obléct, kdy má jíst a v jakém pořadí se co dělá. A když se do úkolu nepustí ve chvíli, kdy bychom se do něj pustily my, začínáme nervóznět.

Znám to sama. Můj partner má například úplně jiný vztah k termínům než já. Zatímco já jsem zvyklá věci řešit okamžitě, on je nechává na dobu, kdy už podle mě „hoří“. Faktem ale zůstává, že nakonec vše důležité zařídí a termín stihne. Jen ne podle mého harmonogramu.

To, že jeho styl organizace je vlastně funkční, se mi ještě více ukázalo asi před dvěma roky. Tehdy jsem byla zhruba měsíc nemocná a neschopná vylézt z postele. Říkala jsem si, že opravdu nevím, jak beze mě zvládne celou domácnost a ještě svou práci. O to víc mě překvapilo, že každý den bylo navařeno, uklizeno a partner se navrch dokázal postarat i o mě.  Člověka pak chtě nechtě napadne, kolik věcí skutečně musí kontrolovat – a kolik jich kontroluje hlavně proto, že je zvyklý mít je pod kontrolou.

Já přece vím, jak se to dělá

Samostatnou kapitolou je péče o děti. Psychologie v tomto směru popisuje pojem maternal gatekeeping, tedy zjednodušeně chování, kterým matka podporuje, nebo naopak omezuje zapojení otce do péče o děti. Může jít právě o kritizování jeho způsobu péče, nastavování velmi vysokých standardů nebo přesvědčení, že ona sama ví nejlépe, jak se mají věci dělat.

Je těžké toužit po muži, kterého celý den vychováváte. Stejně těžké ale může být toužit po ženě, vedle které si připadáte jako někdo, komu není radno svěřit ani nákup jogurtů.

Výzkumy dávají maternal gatekeeping do souvislosti s mírou zapojení otců, zároveň ale upozorňují, že jde o obousměrnou a poměrně složitou dynamiku. Není tedy fér z ní vyvodit jednoduché „ženy si za neschopné muže mohou samy“.

Zároveň to samozřejmě neznamená, že každý muž, kterému žena neustále něco připomíná, je ve skutečnosti skrytý mistr samostatnosti. Někdy jeden partner opravdu nechává většinu odpovědnosti na druhém, nedodržuje dohody a spoléhá na to, že ho někdo zachrání. Rozdíl se nejlépe pozná ve chvíli, kdy přestaneme zachraňovat.

Co kdyby?

Pokud máte pocit, že svého partnera takzvaně „matkujete“, možná není potřeba začínat další vážnou debatu o dělbě práce. Zkuste nejprve malý experiment: u věcí, za které odpovídá on, přestaňte být jeho externí pamětí.

Než zasáhnete, zkuste si položit pár otázek. Co se skutečně stane, když mu to nepřipomenu? Chci, aby byl úkol hotový, nebo aby byl hotový přesně podle mě? A opravdu jsem mu předala zodpovědnost, nebo jsem mu jen dovolila provést moje instrukce?

Odpověď může být nepříjemná na obě strany. Možná zjistíte, že bez vašeho neustálého dohledu skutečně některé důležité věci nefungují. Pak je na místě mluvit o nerovném rozdělení odpovědnosti. Ale možná, když na týden přestanete připomínat, kontrolovat a předbíhat, zjistíte, že děti jsou živé, pes dostal najíst, složenky jsou zaplacené a svět se stále točí.

Možná tedy doma nemáte neschopného muže, ale jen člověka, který některé věci dělá jinak, později nebo méně dokonale, než byste je udělala vy. A pokud chceme partnera, ne další dítě, musíme mu také nechat prostor být dospělým. Dospělost totiž není schopnost dokonale plnit instrukce druhého člověka.

Ano, je těžké toužit po muži, kterého celý den vychováváte. Stejně těžké ale může být toužit po ženě, vedle které si připadáte jako někdo, komu není radno svěřit ani nákup jogurtů.