Každý člověk touží vykonat v životě nějaký hrdinský čin. Ale nikdy v historii to nebylo jednodušší než dnes. Dopoledne můžete vybudovat armádu, odpoledne s chirurgickou přesností dobýt kontinent nebo jinou planetu. A co je na tom nejlepší: nemusíte se přitom zvednout z postele. A upřímně řečeno, když si pořídíte pořádně tlusté závěsy, nepotřebujete k tomu ani denní světlo. No, a jednou za čas se vám stane, že se od vás očekává i něco jiného než virtuální hrdinství a silné výrazy zpoza klávesnice. Domluvíte si reálné rande, mise jde podle plánu, charisma jste si naboostovali o plus 3 a všechny vedlejší questy jste splnili na jedničku. Jenže když má přijít vyvrcholení celé kampaně (doslova a do písmene), tak najednou... nic.

To není pomsta žádného virtuálního bosse za to, že jste ho několikrát za sebou porazili. Vysvětlení je daleko jednodušší. A taky daleko trapnější. Prostě moc sedíte a málo se hýbete. Až takhle jednoduché to je. A není to jen pocit nebo moralizování vaší mámy. Loňská studie ukázala, že muži, kteří tráví pět hodin a více denně sledováním televize, videí nebo u počítače, mají téměř třikrát vyšší pravděpodobnost problémů s erektilní dysfunkcí než ti, kteří u obrazovek stráví méně než hodinu.

Pro zachování energie na osmačtyřicetihodinové hráčské maratony je životní styl závislého hráče super. S kvalitním výkonem v ložnici to bohužel kompatibilní není.

Prosezené hodiny, dny, týdny i měsíce za počítačem nebo s konzolovým ovladačem v ruce bez jakékoliv další fyzické stimulace (ne, na to, co děláte ráno ve sprše, teď nemyslíme) si prostě vybírají svou daň. Vaše tělo jede v úsporném režimu. Pro zachování energie na osmačtyřicetihodinové hráčské maratony je životní styl závislého hráče super. S kvalitním výkonem v ložnici to bohužel kompatibilní není.

Moderní hry jsou navrženy tak, aby vás neustále za něco odměňovaly. Splníte quest, dostanete bod a vylepšíte si postavu. Splníte ho na jedničku, dostanete body dva. A tak pořád dokola. Hry jsou jako dopaminové automaty. Stisknete tlačítko, něco se stane. Stisknete ho podruhé, stane se to znovu. Mozek se dostává do automatické smyčky instantní odměny a zapomene na to, že v reálném světě trvá splnění úkolu většinou déle než tři sekundy. V realitě to jde pomalu a výsledky nejsou zaručené. Občas se dokonce docela zásadně liší od toho, co čekáte. A hlavně nedostanete každých pár minut automaticky dávku dopaminu.

Když je tělo unavené, začíná prioritizovat. Dýchat člověk musí, jinak by umřel. Což o sexu neplatí, takže erekce? Až na to bude vhodnější čas.

Když si navyknete na rychloobrátkové digitální odměny, normální zkušenost se někdy zdá docela... nedostatečná. A to platí i v případě sexu. Ne proto, že by něco bylo automaticky špatně, ale protože předem nastavená očekávání ne vždy odpovídají realitě. Dopaminu prostě není tolik a není tak laciný jako v digitálním prostoru.

No, a teď si k tomu přidejte životní styl hardcore gamerů. Chodí spát nad ránem, živí se pizzou a energy drinky a o tělocviku slyšeli naposledy na základní škole. Jenže tělo není samoobsluha, kde má všechno své pevně stanovené ceny. Když je unavené, začíná prioritizovat. Dýchat člověk musí, jinak by umřel. Což o sexu neplatí, takže erekce? Až na to bude vhodnější čas. A to může být za hodně dlouho.

Abychom si správně rozuměli: hry nejsou špatné samy o sobě. Hry jsou zábava, nelikvidují organismus jako třeba kouření. Problémy začínají v okamžiku, kdy se hráči identifikují s postavami natolik, že žijí více v imaginárním než ve skutečném světě. Protože v imaginárním světě není k tříminutovému souboji v brnění a s mečem potřeba žádná velká fyzická námaha, stačí ve správný čas lehce stisknout tlačítko. Když se přestanete hýbat, nemáte dostatek spánku a online komunikace je pro vás přirozenější než ta reálná, vaše tělo se tomu přizpůsobí.

A to je na celé situaci vlastně to nejparadoxnější. Vaše tělo je v pořádku, nechybí mu žádný upgrade, není špatně nastaveno. Jen si musíte uvědomit, že pokud žijete hlavně online, nemůžete očekávat, že budete plně funkční i v reálném světě.