Ještě před několika lety byl social freezing tématem reprodukčních klinik. Dnes pronikl na sociální sítě, do ženských magazínů i mezi běžné rozhovory třicátnic. Reklamní slogany slibují klid, čas a možnost rozhodnout se později. Jenže mezi marketingovým obrazem a biologickou realitou zůstává propast, která se často ztrácí v jednoduchých větách o „pojistce na budoucnost“.

Social freezing neboli zmrazení vajíček je metoda, při níž si žena nechá odebrat a zmrazit vlastní vajíčka pro případ, že bude chtít otěhotnět až v pozdějším věku. Na rozdíl od zmrazení z medicínských důvodů, například před onkologickou léčbou, jde o rozhodnutí motivované životní situací. Nejčastěji tím, že žena zatím nemá partnera, chce nejprve dokončit studium, budovat kariéru nebo se na rodičovství necítí připravená.

Vajíčko není dítě ani pojistka

„Myslím, že řada žen si z marketingu odnese příliš optimistickou představu typu: Mám vajíčka v mrazáku, tedy mám vyřešené mateřství. Tak to bohužel není. Zamražené vajíčko není dítě ani embryo. Je to pouze potenciál,“ vysvětluje gynekolog a specialista na reprodukční medicínu MUDr. Štěpán Budka.

Social freezing zároveň není metodou léčby neplodnosti. Jeho cílem je uchovat kvalitnější vajíčka pro jejich případné budoucí využití v rámci asistované reprodukce. Samotné zmrazení proto neřeší problémy s plodností, které se mohou objevit později, ani nezaručuje budoucí těhotenství.

Právě v tom je podle něho největší rozdíl mezi marketingovým sdělením a medicínskou realitou. Úspěch závisí na celé řadě faktorů, především na věku ženy v době odběru, kvalitě získaných vajíček i jejich počtu. Každé vajíčko musí nejprve úspěšně přežít rozmrazení, být oplodněno, vytvořit kvalitní embryo, implantovat se v děloze a následně vést k donošenému těhotenství.

MUDr. Štěpán Budka

Gynekolog a specialista v oboru reprodukční medicíny. Ve své odborné činnosti se zaměřuje zejména na léčbu neplodnosti, obezity, prevenci a moderní ambulantní primární gynekologicko-porodnickou péči. Vedle klinické praxe se věnuje publikační a přednáškové činnosti, podílí se na mnoha mezioborových projektech a spolupracuje na vzdělávacích aktivitách v oblasti reprodukčního zdraví, metabolismu, endokrinologie a psychosociálních aspektů péče o pacienty.

Věk přitom zůstává faktorem, který současná medicína nedokáže obejít. Nejlepších výsledků dosahuje social freezing při odběru vajíček přibližně mezi 30. a 35. rokem života. Ženská plodnost sice klesá postupně už od třicítky, výraznější pokles nastává přibližně po 35. roce. Po čtyřicítce je účinnost metody již výrazně nižší a zmrazením vajíček lze zachovat jen omezenou část reprodukčního potenciálu.

Ani počet odebraných vajíček není zanedbatelný. Jedno vajíčko totiž neznamená jednu šanci na dítě. Pro co nejvyšší šanci na budoucí narození dítěte se proto většina center snaží získat přibližně 15 až 20, někdy až 25 zralých oocytů. To může podle věku ženy a její ovariální rezervy vyžadovat jeden i více stimulačních cyklů. Jak upozorňuje Budka, z běžně prezentovaného „preventivního zákroku“ se tak může stát několik měsíců trvající proces, který představuje fyzickou, psychickou i finanční zátěž.

Zmrazení vajíček totiž zachovává biologický věk samotného vajíčka, nikoli biologický věk ženy. Ani úspěšně rozmražená vajíčka proto neodstraňují zdravotní rizika spojená s těhotenstvím ve vyšším věku. To je i nadále spojeno s vyšším rizikem mateřských i porodnických komplikací, například vysokého krevního tlaku, těhotenské cukrovky nebo preeklampsie.

Podobné informace přináší i studie britských odborníků publikovaná v roce 2023 v časopise Journal of Clinical Medicine. Výzkumníci sledovali ženy, které podstoupily social freezing v londýnské nemocnici Guy's Hospital, a zároveň porovnali výsledky s předchozími světovými studiemi. Potvrdili, že nejlepších výsledků dosahují ženy, které si nechají vajíčka zmrazit přibližně mezi 30. a 35. rokem života, a zároveň se podaří uchovat dostatečný počet oocytů.

Výrazně vyšší šanci na narození dítěte měly ženy, které měly zmrazených alespoň 15 vajíček. Současně ale autoři upozorňují na méně známý fakt: ke svým zmrazeným vajíčkům se zatím vrátila jen malá část žen. Důvodů je více. Některé ženy mezitím spontánně otěhotní, jiné změní životní plány, nenajdou partnera nebo se nakonec rozhodnou děti nemít.

Technologie slibuje víc než biologie

O tom, že za vysokými očekáváními nestojí jen reklama klinik, ale také způsob, jakým se o social freezingu mluví, jsou přesvědčeni oba odborníci. Právě jazyk podle psychoterapeutky Lenky Pelechové výrazně ovlivňuje, co si ženy od této metody slibují.

My lékaři mnohdy za tento falešný pocit přímo můžeme právě proto, že ženu dostatečně neinformujeme.

„Označení pojistka je podle mě jedním z nejproblematičtějších aspektů celé komunikace kolem social freezingu. V psychologii víme, že jazyk zásadně ovlivňuje očekávání i způsob, jakým člověk situaci prožívá. Slovo pojistka automaticky vyvolává představu jistoty, bezpečí a zvládnutelné budoucnosti. Jenže social freezing žádnou jistotu nepřináší. Přináší pouze určité navýšení šance,“ vysvětluje psychoterapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče.

Co ženy skutečně odkládají

Podle psycholožky právě zde vzniká rozpor mezi tím, co ženy očekávají, a tím, co jim medicína skutečně může nabídnout. Zmrazení vajíček může přinést úlevu od tlaku biologických hodin a pocit, že mají více času na hledání partnera nebo budování kariéry. Zároveň ale může vytvořit iluzi větší kontroly nad budoucností, než jaká ve skutečnosti existuje.

Krátkodobou úlevu psychoterapeutka nezpochybňuje. Podle ní může social freezing ženám skutečně pomoci zmírnit úzkost z ubíhajícího času. Pokud se ale stane náhradou za řešení hlubších životních otázek, problém jen odloží.

„Žena může získat subjektivní pocit, že už není pod tlakem nebo že si budoucnost nějak zajistila. Ve skutečnosti ale žádnou jistotu nemá,“ upozorňuje Pelechová. Social freezing totiž podle ní často neřeší příčinu odkládaného mateřství. Mnohé klientky děti neodmítají, jen pro ně zatím nemají podmínky.

Když se plán rozpadne

Krátkodobou úlevu může podle Lenky Pelechové po letech vystřídat velmi tvrdý střet s realitou. Nejde přitom jen o neúspěšné umělé oplodnění, ale často o zhroucení celé představy budoucnosti.

„Žena může mít pocit, že udělala všechno správně. Investovala čas, peníze i své tělo, byla zodpovědná, a přesto dítě nepřišlo. Objevuje se silné sebeobviňování, přemýšlení nad tím, co mohla udělat jinak, i komplikované truchlení nad nenaplněnou představou biologického mateřství,“ popisuje psycholožka. V terapii se podle ní často neřeší jen nedobrovolná neplodnost, ale také narušená důvěra ve vlastní rozhodování. Některé ženy mají pocit, že uvěřily slibu, který byl optimističtější, než odpovídalo medicínské realitě.

Podobně otevřeně mluví i gynekolog Štěpán Budka. Připouští, že ani lékaři nejsou vždy bez viny. „My lékaři mnohdy za tento falešný pocit přímo můžeme právě proto, že ženu dostatečně neinformujeme,“ říká.

Podle Budky by každá žena měla před rozhodnutím vědět nejen to, co dnešní reprodukční medicína dokáže, ale také to, kde jsou její limity. Právě otevřená a realistická komunikace je podle něj zásadní, aby kolem social freezingu nevznikala falešná očekávání.