Přestaňte dětem taxikařit a posluhovat. Potřebují překážky

Ztrhaní rodiče dělají dětem poskoky, taxikáře, kuchaře i sponzory. Ráno odvoz do školy, po práci nákup, rozvoz na kroužky, večer večeře. O víkendu maminka běhá s vysavačem, zatímco dítě leží v pokojíčku a hypnotizuje mobil.

Problém není v dětech. Problém je v systému, který jsme jim vytvořili.

Rodiče jim překážky odstraňují tak důsledně, že v životě nikdy nezažijí pocit „já to nezvládl, tak se musím snažit víc“. Místo toho se naučí: „Když něco nejde, přijde máma nebo táta a zařídí to.“

Malé děti se nevychovávají, ale opečovávají

Životní odolnost dětí se buduje od útlého věku a v pubertě už se cokoliv těžko dohání. Není to nic, co bychom měli v genech, jestli bude dítě zvládat nástrahy života, nebo se zhroutí, když mu ujede tramvaj, záleží především na nejbližší rodině a jejich přístupu.

Dnes máme na jedné straně generaci, která vyrůstala v prostředí „škoda každé rány, která padne vedle“ a mladší, kteří obvykle dostanou vše, na co ukážou. Oba přístupy jsou extrémy a mají k ideálu daleko. Studená a tvrdá výchova formuje člověka, který se obává vyjádřit své potřeby nebo emoce. Kde by se to ostatně naučil? V dětství se o jeho potřeby nikdo nezajímal, a když se rozbrečel, tak dostal ještě přidáno. Z toho se lehce rodí úzkosti nebo deprese. Na straně druhé život na růžovém polštářku, kdy dítě nemusí čelit žádné frustraci, způsobuje stejné problémy. Pokud děti příliš chráníme před každým drobným neúspěchem, můžeme mu ve skutečnosti ubírat jednu z nejdůležitějších životních schopností – psychickou odolnost.

Odolnost nevzniká z dokonalého dětství bez problémů. Vzniká z malých překážek, které dítě zvládne – a z vědomí, že když přijde něco těžkého, dokáže si poradit.

Jak vychovat odolné dítě? Jinak se přistupuje ke dvouletému batoleti, jinak k někomu, kdo už stojí na prahu puberty. Úplně malé děti, zhruba do jednoho roku, se ještě nevychovávají, ale výhradně se opečovávají. Aby bylo dítě jednou odolné, musí v raném věku zažít nepodmíněnou lásku, bezpečí a také to, že jsou jeho potřeby naplněny. Nejde jen o to, že je nakrmené nebo přebalené, patří sem i potřeby psychické. Nejznámější teorie, která to popisuje, je teorie připoutání od Johna Bowlbyho, kterou dále rozpracovala Mary Ainsworthová.

Dítě se rodí s potřebou „bezpečného přístavu“ někoho, kdo ho v těžkých chvílích uklidní. Když to funguje, vytvoří si vnitřní model světa: „Lidé jsou spolehliví, já to zvládnu.“ Tohle je základ odolnosti neboli rezilience. Bezpečné připoutání dítěti dává odvahu.

Dětem se nepodléhá ani se jim neposluhuje

V batolecím věku, to je zhruba do tří let, se buduje autonomie. Asi znáte ty scény, kdy se dítě vzteká na ulici a na všechno říká „já sám“. Tady často dochází k prvním rodičovským přešlapům. Aby oni sami nemuseli čelit stresu, tak se raději vyhýbají všem situacím, kdy by mohlo k projevům vzdoru dojít – neberou dítě na nákup nebo do veřejných prostor a sami nedělají nic, co by v dítěti mohlo výbuch vzteku spustit. Nebo nechají batolátko si vyvztekat, co zrovna „potřebuje“. Tady čokoládu, tam hračku. Rodiče se sami snaží nějak zvládnout období, kdy mají nervy na pochodu a neuvědomují si, že přímo podporují fixaci vzdoru. Dítě se naučí, že vždy dostane, co chce.

V předškolním věku děti potřebují hlavně přiměřený prostor pro svou samostatnost. Představte si čtyřletou Amálku. Stojí před botníkem, snaží se nazout gumáky. Levá noha se zasekne, pravá se převrhne, gumák letí na zem. Amálka na chvíli ztuhne, podívá se na maminku. Maminka je v klidu a řekne: „Vidím, že to jde těžko. Zkus to ještě jednou, já jsem tady.“ Nevrhá se na zem, aby to za svou dceru udělala, ani ji nehubuje, že je nešikovná. Je u ní jako bezpečný přístav, ale Amálka to musí zvládnout sama, případně jen s malou dopomocí.

To je ideální stav, realita je ale vždy složitější, někdy se pospíchá, jindy dojde rodiči trpělivost, to se může stát. Každopádně rodič svému dítěti neposluhuje konstantně. Britský psychiatr Michael Rutter byl průkopníkem ve výzkumu resilience a přinesl zásadní myšlenku. Odolnost se nerodí z absence problémů, ale z jejich zvládání. To je zásadní posun v myšlení o výchově, který snad už vetší část rodičů zaregistrovala, přesto není výjimkou, když vidíme, že tatínkové stále vozí své dospívající děti do školy autem, aby děti měly větší pohodlí, a maminky tahají synům těžké tašky, aby jim ulehčily. Dítě ale nepotřebuje život bez překážek. Potřebuje přiměřené výzvy a zároveň zažít, co znamená nést důsledek svého rozhodnutí nebo selhání.

V mladším školním věku se dítě učí, že svět je náročný, ale má v sobě sílu ho zvládnout. Příliš mu nepomůže, kdy rodiče běží hned do školy, aby orodovali za synka, když Kubíček dostane pětku. Kubíček totiž jednoho dne vyroste a zažije těžké okamžiky, které bude muset zvládnout sám.

Možná ho vyhodí z práce, rozejde se s ním partnerka nebo mu zemřou rodiče. Přirozeně chceme děti chránit, ale podle výzkumů může přehnaná ochrana paradoxně zvyšovat úzkost a snižovat schopnost zvládat stres.

Americký sociální psycholog Jonathan Haidt, který se dlouhodobě zabývá vývojem mladé generace, to ve své knize The Coddling of the American Mind popsal velmi přímo: „Velkou ironií kultury bezpečí je, že když děti chráníme před každým malým rizikem, můžeme je připravovat o schopnost zvládat ta velká.“ Vysvětlení je jednoduché. Pokud dítě nikdy nezažije frustraci, konflikt nebo selhání, nemá kde trénovat emoční regulaci. A právě ta je jedním z klíčových stavebních kamenů resilience.

Dalším úskalím je, že když dětem příliš organizujeme život, můžeme jim nevědomky vzít prostor, kde se učí zvládat svět. Je skvělé, že chodí na angličtinu, šachový kroužek a k tomu mají atletiku. Ale děti si hlavně potřebují hrát, spolu a bez dozoru rodičů, ideálně někde venku. Psycholog Peter Gray vysvětluje, že když děti nemají pocit, že ovlivňují svůj život a vše řídí rodiče nebo škola, ztrácejí odolnost a roste riziko úzkostí a depresí.

„Ve srovnání s předchozími generacemi tráví dnešní děti mnohem méně času venku a také výrazně méně času ve volné hře bez dohledu dospělých. Tento dramatický pokles samostatnosti a spontánní hry venku patří k největším změnám v dětství za posledních padesát až šedesát let,“ uvedl Gray.

Reklama

Podle něj jsou děti evolučně nastavené tak, aby se učily prostřednictvím hry a vlastních zkušeností. Pokud dospělí převezmou celý proces učení a řešení problémů, děti přicházejí o příležitosti rozvíjet samostatnost, emoční regulaci i psychickou odolnost.

Právě v dětství se mozek učí reagovat na frustraci

Kdybychom to měli shrnout, těžko budou fungovat rady „tyhle dvě věci dělejte a budete mít odolné dítě,“ jak se občas můžete dočíst. Odolnost je proces, který se formuje roky a v různých obdobích je k tomu zapotřebí různých nástrojů. Podle legendární studie americké psycholožky Emmy Wernerové jsou v základu důležité klíčové tři faktory: alespoň jeden stabilní vztah s dospělým, pocit kompetence a příležitosti převzít odpovědnost. Když to přeložíme z jazyka psychologie, tak děti potřebují někoho, kdo v ně věří, a zároveň prostor něco zvládnout samy.

Vývojová psychologie se v jednom shoduje: základy resilience vznikají především v dětství. Právě tehdy se mozek učí reagovat na frustraci, neúspěch a nejistotu. Právě dětství je období, kdy se vytváří jakýsi vnitřní „návod na život“. Mozek se učí, jak reagovat na frustraci, jak regulovat emoce a jestli je svět spíš bezpečné místo, nebo hrozba. Když dítě opakovaně zažívá situace, které zvládne, i když nejsou snadné, vzniká pocit kompetence. 

Odolnost nevzniká z dokonalého dětství bez problémů. Vzniká z malých překážek, které dítě zvládne – a z vědomí, že když přijde něco těžkého, dokáže si poradit.