Jsou mezi námi lidé, kteří děti milují. Pracují s nimi, hlídají je, tráví čas s dětmi přátel nebo příbuzných a někdy k nim mají velmi blízký vztah. Přesto sami rodiči být nechtějí. Ne proto, že by děti neměli rádi. Jen si svůj vlastní život s dítětem nedokážou nebo nechtějí představit.

„Mám děti ráda,“ zní jako věta, po které se obvykle čeká pokračování, „a jednou bych chtěla svoje.“ Jenže u některých lidí žádné takové pokračování nepřichází.

Zajímavě se na rozhodování o mateřství dívá studie izraelských socioložek Orny Donath, Nitzy Berkovitch a Dorit Segal-Engelchin. Autorky v kvalitativní studii sledovaly deset žen, které si nebyly jisté, zda chtějí být matkami. Jejich výpovědi ukazují, že vztah k mateřství nemusí být jednoznačný. Výzkum zároveň ukazuje, že společenské očekávání může vytvářet tlak na to, aby žena svůj vztah k mateřství co nejdříve vyřešila a rozhodla se „správným směrem“.

Děti ano. Rodičovství ne

Jedna z žen, které jsme oslovili, strávila pět let jako osobní asistentka u dětí s postižením. Péče o děti ji baví a rozhodně netvrdí, že by k nim neměla vztah. Přesto se rozhodla vlastní děti nemít.

Moje třída jsou moje koťátka. Je to jeden z důvodů, proč nechci svoje biologické děti.

„Děti mám moc ráda, ale je mi nepříjemná představa těhotenství a porodu. Mám také zdravotní limity a nemám kolem sebe příbuzné, kteří by mohli pomoci s hlídáním. Došla jsem tedy k tomu, že v mém případě vlastní děti nejsou reálné. Na jednoho člověka je to příliš velká zátěž a odpovědnost,“ říká Romana.

Mít rád děti není totéž jako chtít být rodičem. Rodičovství znamená nejen vztah k dítěti, ale také každodenní a dlouhodobou odpovědnost.

Děti učí. Vlastní nechce

Další z oslovených žen pracuje jako učitelka na základní škole. K dětem má podle svých slov velice dobrý vztah. Právě práce s nimi ale patří mezi důvody, proč vlastní biologické děti nechce.

„Vyhovuje mi práce se staršími dětmi. Učím na druhém stupni základní školy. Moje třída jsou moje koťátka. Mám s nimi kamarádský až rodinný vztah. A je to jeden z důvodů, proč nechci svoje biologické děti. Nemohla bych se věnovat všem těm mlaďochům, kterým se často z různých důvodů už nikdo moc nevěnuje,“ říká Marie. „Umějí být skvělí, vděční, moudří, úplně pitomí i hodně pouční. Kdybych měla dítě, na tři roky bych z toho vypadla úplně a to si neumím představit.“

Je to možná jeden z největších paradoxů celého tématu. Někdy člověk nechce vlastní dítě právě proto, že si uvědomuje, kolik pozornosti a péče děti potřebují.

„Jsem ráda, když je po pár dnech zase vrátím rodičům.“

Jiná žena popisuje svůj vztah k dětem úplně jinak. Je mezi příbuznými oblíbenou hlídací tetou. Malé děti miluje, ráda se o ně stará a společný čas si užívá. Jenže má svou hranici. „Zvládnu se o ně starat pár dní, a pak je zase vrátím rodičům.

Potřebuji spánek a svoje klidné místo, abych mohla existovat jako součást společnosti.

Je strašně náročné starat se o malé dítě neustále. Potřebuji si potom odpočinout a mít svůj klid. Kdybych měla svoje dítě, taky bych to nevydržela dlouho. Nedopadlo by to dobře ani pro mě, ani pro to dítě.“

Nejde přitom nutně o nedostatek lásky nebo ochoty pečovat. Naopak může jít o poměrně střízlivé uvědomění vlastních hranic.

Děti mají v jejím životě velké místo. Jen nejsou její

Šestadvacetiletá Dana se sama považuje za záměrně bezdětnou. S dětmi pracuje od školy, vede volnočasové aktivity a její partner má malou dceru. Sama se připravuje na práci s dětmi.

Děti tedy nejsou něco, čemu by se chtěla vyhýbat. Naopak jsou součástí jejího profesního i osobního života. Sama se věnuje malování, píše a hraje v kapele a říká, že děti jsou pro ni také velkou inspirací. Přesto vlastní biologické dítě nechce a těhotenství ani porod si nedokáže představit. „Je pro mě psychicky i fyzicky bolestivá představa těhotenství a porodu. Potřebuji spánek a svoje klidné místo, abych mohla existovat jako součást společnosti.“

Její zkušenost zároveň ukazuje ještě další rozměr tohoto rozhodnutí. Některé ženy při úvahách o mateřství nevycházejí jen ze svého vztahu k dětem, ale také z toho, co během života viděly u svých matek. „Často jsme musely vidět svoje matky v pozicích, které jsou společensky i finančně nevýhodné. Dnes vnímám pokrok v zodpovědnosti otců za děti, ale globální norma je stále pro ženy spíš nepříznivě nastavená,“ dodává.

Proč máme pocit, že děti jsou povinnost?

O rodičovství se často mluví jako o přirozené součásti dospělého života. Nejdřív škola, práce, partner, bydlení a potom děti. Otázka pak někdy nezní, jestli člověk děti chce, ale spíš kdy je bude mít. A pokud je nemá, okolí často řeší, proč tomu tak je.

 O rodičovství se často mluví jako o přirozené součásti dospělého života. Nejdřív škola, práce, partner, bydlení a potom děti. Otázka pak někdy nezní, jestli člověk děti chce, ale spíš kdy je bude mít. A pokud je nemá, okolí často řeší proč.

Možná ale není správná otázka: „Proč nemáš ráda děti?“ Spíš: „Proč bych měla chtít být rodičem jen proto, že mám ráda děti?“ Děti totiž mohou mít v životě člověka důležité místo, aniž by byly jeho vlastní.