Celý život se o někoho starala. Budou Vánoce a ona teď sedí sama nad telefonem a píše dospělé dceři, kterou půl roku neviděla, už několikátou zprávu za večer. První byla naštvaná, druhá smutná, třetí extrémně dlouhá: podrobně v ní rozebírala posledních dvacet let jejich života. Čtvrtá začíná slovy: „Nevím, co se stalo. Chtěla bych aspoň vědět, co jsem ti vlastně udělala.“

Na druhé straně města už to dcera nevydrží a vyťuká odpověď: „Mami, už jsem ti to říkala několikrát! Mluvíme o tom pořád dokola, tohle nemá vůbec cenu...“ Pak ale zprávu zase vymaže a snaží se na celou konverzaci zapomenout. Pochopitelně marně.

Pro jednoho začalo ticho, pro druhého skončily roky konfliktů a dusna

Čím dál tím více dětí se přestává se svými rodiči bavit. O nehezkém trendu existuje nekonečno svědectví na internetových fórech. V jedněch se sdružují děti, v druhých rodiče, navzájem se podporují a vina je samozřejmě vždy na těch druhých. Přerušení kontaktu iniciují v drtivé většině případů děti, rodiče zažívají obrovský šok, který ale často znamená: neposloucháte dost pozorně. Dospělé děti se snaží řešit vztah s rodiči roky, a to, že se s nimi přestanou bavit, je jen důsledek situace, když už nevědí kudy kam. Výsledek je ale stejný. Dvě znesvářené strany, které by spolu měly prožívat šťastný život, ale nedokážou spolu ani promluvit. A mezi nimi obrovská, nepřekonatelná propast. 

Výzkumnice Kristina Scharp, která se dlouhodobě touto problematikou zabývá, říká, že konec nebo přerušení vztahu není binární stav mluvíme spolu/nemluvíme spolu. Jde o různě dlouhý proces (často v řádu let), v němž se lidé se svými rodiči baví stále méně a méně. Mění se délka a počet návštěv, mezi jednotlivými telefony je neustále delší a delší pauza a dítě přestává mít pocit, že jsou rodiče součástí jejich života. Konec obvykle nezahrnuje žádné dramatické bouchnutí dveřmi. Někdy pro dítě existuje něco jako „poslední kapka“, ale jedna událost by sama o sobě odcizení nezpůsobila. Podle americké psychologické asociace nastává před odcizením dlouhá historie problémů, které jedna strana většinou vnímá úplně jinak než druhá. 

To je pro rodiče, kteří upřímně (a někdy neupřímně) nechápou, co se stalo, absolutně frustrující a nepochopitelné. Kde jsem udělal chybu, co se stalo, ptají se sami sebe zoufale a snaží se marně najít odpověď. Pokud vám syn nebo dcera přestali odpovídat, neznamená to ale automaticky, že jim na vás přestalo záležet a že jste špatný člověk. Místo obviňování a vzteku psychologové spíš doporučují introspekci.

Důvod nemusí být jen jeden

Internetové debaty o přerušených rodinných vztazích mají rády jednoduché rozdělení rolí. Na jedné straně „toxický rodič“, na druhé osvobozené dítě, kterému se po letech ulevilo. Nebo naopak nevděčné, kruté dítě, případně dítě, které zmanipuloval partner či terapeut. A někdy to může být také trend, třeba jako současná móda „nastavování hranic“. Je to woke výmysl a jsou prostě mladí lidé sobecky zhýčkaní a neváží si toho, co pro ně rodiče udělali, nebo je to naopak přirozený vývoj, kdy se děti nechtějí nechat omezovat často majetnickými tendencemi, kdy si rodiče osobují právo rozhodovat o jejich životě i dávno poté, co dospějí a osamostatní se?

Je to případ od případu jiné, jedna věc se ale opakuje s železnou pravidelností: osobní perspektiva jedné či druhé strany je na sociálních sítích vždy zkreslená a v absolutní většině případů neposkytuje pravdivý obraz toho, co se opravdu děje. 

Ve výzkumech se mezi důvody objevuje hlavně psychické, fyzické nebo sexuální násilí, zanedbávání, závislosti, problémy s duševním zdravím, dlouhodobé konflikty nebo hluboké hodnotové rozdíly. Další roli může hrát i rozvod rodičů a vztahová dynamika, která po něm vznikne. Výzkum, kterého se zúčastnilo více než tisíc odcizených rodičů, ukázal souvislosti mezi rozvodem, rodinnými vazbami a pravděpodobností pokračujícího odcizení či pozdějšího usmíření. 

Někdy ale opravdu rodič za nic nemůže. Na děti působí spousta toxických vlivů (ano, je to také módní slovo, ale v tomto případě krutě přesné) a dítě s nimi přeruší vztah proto, že je do té situace někdo vmanipuluje. Případů je spousta, nejznámější je asi kauza herečky Mileny Dvorské (slavné Marušky z pohádky Byl jednou jeden král). Její dcera Lucie odešla na začátku 90. let s náboženským fanatikem a Milena Dvorská pak dceru mnoho let neviděla. Jsou situace, a není jich málo, kdy dospělého člověka izoluje a manipuluje kontrolující partner, případně kdy se od rodiny stáhne během vážné psychické krize nebo závislosti. V takovém případě toho sami moc nezmůžete. Doporučení je hlavně nevyčítat a nespamovat zprávami, ale poradit se s odborníkem. Psycholog Joshua Coleman upozorňuje, že odcizení rodiče často hledají vysvětlení právě ve vlivu partnera dítěte, terapeuta nebo současné kultury péče o duševní zdraví. Teoreticky takové vysvětlení samozřejmě může být někdy správné, ale spíš je jen pohodlným způsobem pro rodiče, jak se se situací vyrovnat. 

Není fér odcizenému rodiči jednoduše říct: „Můžete si za to sami.“ Chybou rodičů je ale také prohlašovat fatalisticky „Někdo mi dítě vzal,“ nebo vyčítavě „Je to nevděčný spratek.” 

Rodič, který si vysloužil odcizení svým chováním, mohl opravdu v životě dělat maximum, kterého byl v dané době schopný. Je to jenom člověk. Třeba sám vyrůstal v domácnosti, kde se děti neobjímaly, za každou neposlušnost přišly fyzické tresty a jenom se kritizovalo, nikdy nechválilo. A nikdy se za to nikdo dítěti neomluvil. V online fórech často lidé píšou, že jejich rodiče se k nim chovali mnohem přísněji včetně fyzického násilí, ale oni je nikdy nezavrhli, protože je to přece rodina.

Pokud s dítětem rodič chce znovu navázat vztah, opravdu nepomůže defenzivní chování nebo výčitky ve stylu „udělal jsem pro tebe všechno a můj otec byl desetkrát horší“. Z pohledu rodiče jsou námitky racionální, dítě ale má zkušenost jinou. Přiznat chybu je pak velmi těžké. Když vynecháme kruté týrání, zneužívání a zanedbávání, pořád existuje spoustu důvodů, které právě ti, kteří se ho dopouštějí, málokdy dokážou připustit. Třeba „psychické násilí“, o jehož definici se lidé dohadují. Třeba vaše dítě vyrůstalo s neustálou kritikou, shazováním partnera, poznámkami o vzhledu, nerespektováním soukromí, výbuchy vzteku, manipulací prostřednictvím pocitu viny nebo rodičem, který se nedokáže omluvit bez „ale“, a nerespektováním hranic (mimochodem není OK číst patnáctiletému dítěti deníček, když tedy nemáte důvodné podezření, že chce spáchat sebevraždu).

Chce to čas. A nekonečnou trpělivost

Rodič v takové situaci často udělá přesně to, co žena z úvodu našeho článku: začne dítě zahrnovat zprávami. Vysvětluje, obhajuje se, připomíná všechno, co pro něj udělal, žádá odpověď. Jenže právě tím může dítě zahnat ještě dál. Psycholog Joshua Coleman odcizeným rodičům doporučuje nejprve obrátit pozornost k sobě. Zkusit si bez okamžité obrany položit otázku, co dítě říkalo už dříve a zda na tom nemůže být alespoň část pravdy. Pomoci může i rozhovor s terapeutem. Ne proto, aby rozhodl, kdo je viník, ale aby rodiči pomohl podívat se na celý konflikt jinýma očima.

Pokud pak přijde omluva, neměla by zároveň obsahovat obhajobu. Když dcera říká, že ji matka celý život kritizovala kvůli váze, věta „já jsem se jen bála o tvoje zdraví“ může být z pohledu matky naprostá pravda. Pro dceru ale znamená především to, že její zkušenost zase nikdo neposlouchá. Omluva typu „mrzí mě to, ale myslela jsem to dobře“ proto často vůbec jako omluva nefunguje. Vysvětlení dobrých úmyslů může přijít někdy později. Nejdřív je potřeba uznat, že druhému člověku něco ublížilo.

Ani dokonale formulovaná omluva ale neznamená, že se příští Vánoce zase všichni sejdou u jednoho stolu. Vztah, který se rozpadal několik let, obvykle nespraví jedna zpráva za deset minut. Dítě může potřebovat týdny, měsíce, někdy mnohem déle. A ano, je docela možné, že se mu po rodičích také stýská. To ale ještě neznamená, že je připravené se vrátit.

Výzkumnice Kylie Agllias popsala zkušenost odcizených rodičů jako chronickou a nejednoznačnou ztrátu. Dítě žije, rodič ví, kde možná bydlí, může vidět jeho fotografie na sociálních sítích, a přesto s ním nemá vztah. Taková situace může zasáhnout identitu člověka, jeho společenský život i psychickou pohodu. Není proto překvapivé, že rodiče střídají naději, vztek, bezmoc a zoufalou potřebu něco udělat.

 

Právě tady ale vzniká největší riziko. Z bolesti se snadno stane nátlak: další a další zprávy, telefonáty, výčitky, neohlášené návštěvy nebo snaha získat dítě na svou stranu prostřednictvím sourozenců, prarodičů a dalších příbuzných. V krajním případě může takové chování přerůst až ve stalking. Rodič má pocit, že bojuje za svůj vztah s dítětem. Dítě to může vnímat jako další důkaz, že jeho hranice rodič stále nerespektuje.

Vědci z Cornellovy univerzity v rámci projektu zaměřeného na rodinné usmiřování mluvili také s lidmi, kterým se po období odcizení podařilo vztahy znovu navázat. Žádný univerzální recept na usmíření neexistuje. Jedno doporučení se ale opakuje: pokud dospělé dítě jasně řekne, že kontakt nechce, respektujte to. Můžete se omluvit, pokud jste připraveni omluvit se bez dodatků a výčitek. Můžete dát najevo, že dveře z vaší strany zůstávají otevřené. A potom udělat něco, co bývá pro zoufalého rodiče možná nejtěžší ze všeho: přestat psát a nechat další krok na dítěti. Třeba jednoduše: „Mrzí mě, že jsem ti ublížila. Chápu, že teď potřebuješ prostor. Až budeš chtít, ozvi se. Budu tady.“

A pak skutečně počkat.