Vaše hodné „děťátko“ se vám najednou proměňuje před očima. Na jednu stranu pořád dítě, na druhou už skoro dospělý. Dospívání není náročné jen pro rodiče, ale i pro děti, které hledají samy sebe. A často tak vznikají konflikty, které jsou mnohdy naprosto zbytečné.                                                                       

Puberta je zkrátka zvláštní období, kterým si ale každé dítě musí projít. Je to podobné jako období vzdoru. Jenže tentokrát už nejde o hračky a první malé vzdory. Jde o hledání vlastní identity, o první skutečné oddělení od rodičů a o nejistotu, kterou si děti často nechávají pro sebe. I proto bývá tohle období tak vyhrocené a plné nedorozumění.

Jak pubertu pochopit a přežít, vysvětluje psycholožka Šárka Miková.

Puberta bývá často popisovaná jako období konfliktů a vzdoru. Co se vlastně v dospívajícím dítěti děje a proč je tato fáze vývoje tak bouřlivá?

Dospívání je trochu jako přecházet vratký most nad propastí. Na jedné straně stojí jistota rodiny, na druhé, nejistota samostatného života. Dítě přitom řeší dvě zásadní otázky: „Kdo jsem?“ a „Kam směřuji?“ Aby na ně našlo odpověď, musí se částečně odpoutat od rodičů, názorově, hodnotově i emočně. Současně se mu výrazně reorganizuje mozek.

Paradoxně právě děti, které mají s rodiči bezpečný vztah, si dovolí vymezovat se nejvíc.

Emoční centrum je velmi aktivní, zatímco části mozku zodpovědné za plánování a kontrolu impulzů ještě dozrávají. Proto někdy reaguje přehnaně, riskuje nebo dělá věci, které si dospělí neumějí vysvětlit. Ve skutečnosti ale trénuje dospělost, zkouší, co může dělat, kam až může zajít a jak na to svět zareaguje.

Mnoho rodičů má pocit, že když se jejich dítě v pubertě výrazně změní, udělali někde ve výchově chybu. Proč to tak ve skutečnosti být nemusí?

Rodiče často říkají: „Tohle přece není naše dítě.“ Jenže právě proměna chování je v dospívání normální. Dítě, které bylo ještě nedávno poměrně předvídatelné, začne zpochybňovat pravidla, zkoušet nové role a někdy i provokovat. Je to podobné, jako když se malý kluk učí chodit, také u toho často padá.

V pubertě ale „padá“ v oblasti vztahů, emocí a rozhodování. Důležité je uvědomit si jednu věc, chování se může měnit velmi dramaticky, ale základní osobnost dítěte zůstává. Pokud dítě například vždy potřebovalo svobodu a akci, v pubertě to bude ještě výraznější. Pokud bylo citlivé a přemýšlivé, může víc řešit vztahy nebo smysl života. Puberta tedy často neznamená selhání výchovy, ale přirozený vývoj osobnosti.

Říká se, že puberta je období, kdy se dítě loučí s dětstvím. Jak tento proces z psychologického hlediska probíhá?

Dítě se postupně přestává definovat jen jako „syn nebo dcera svých rodičů“. Začíná si vytvářet vlastní identitu, přemýšlí, jaké má místo mezi lidmi, co je pro něj důležité a jak chce žít. Velkou roli v tom hrají vrstevníci. Zatímco rodina představuje jistotu, vrstevníci jsou prostor pro experimentování. Dospívající mezi nimi zkoušejí nové role, názory i způsoby chování.

Často přitom řeší paradox, chtějí být sami sebou, ale zároveň nechtějí být sami. Proto někdy splynou s davem a jindy se naopak snaží být úplně jiní než ostatní. Hledání rovnováhy mezi jedinečností a přijetím skupinou patří k hlavním úkolům dospívání.

Proč mají puberťáci často potřebu se vůči rodičům vymezovat, i když s nimi měli dříve velmi blízký vztah?

Vymezování je psychologický nástroj, jak si vytvořit vlastní identitu. Kdyby dítě jen přebíralo názory rodičů, nikdy by nezjistilo, co si opravdu myslí ono samo. Proto v pubertě často slyšíme věty typu: „Ty tomu nerozumíš“ nebo „Dneska už to takhle nefunguje“.

Šárka Miková

Psycholožka s více než třiceti lety praxe, maminka tří dětí. Je autorkou úspěšných knih Milovat nestačí, Nejsou stejné a Ani mámy nejsou stejné, které vycházejí z její vlastní Teorie typů. Ta pracuje s 16 typy osobnosti a jejich vrozenými potřebami. Ve své praxi se dlouhodobě věnuje podpoře rodičů i dětí. Pomáhá jim lépe porozumět sobě samým i vzájemným vztahům, a to s ohledem na rozdílné způsoby prožívání, chování a potřeb.

Rodičům to může připadat jako nevděk, ale ve skutečnosti jde o důležitý krok k samostatnosti. Paradoxně právě děti, které mají s rodiči bezpečný vztah, si dovolí vymezovat se nejvíc, protože vědí, že vztah tím nezničí. Je to podobné, jako když se horolezec při výstupu opře o jistící lano, může se od něj odtlačit, protože ví, že ho udrží.

Jakou roli v pubertě hraje temperament nebo osobnost dítěte? Proč některé děti procházejí pubertou relativně klidně, a jiné velmi dramaticky?

Velkou roli hraje vrozená struktura osobnosti. Některé děti mají silnou potřebu svobody a akce, ty často zkoušejí hranice otevřeně. Jiné potřebují stabilitu a jasná pravidla, takže pro ně může být puberta spíš obdobím úzkosti a nejistoty.

Analytické typy začnou všechno logicky rozebírat a zpochybňovat autority, zatímco citlivější děti mohou intenzivně prožívat vztahy a hledat hlubší smysl věcí. Proto může puberta u jednoho dítěte vypadat jako série konfliktů a experimentů, zatímco u jiného jako období vnitřního hledání. Neexistuje jedna „normální puberta“, každé dítě jí prochází způsobem, který odpovídá jeho osobnosti.

Jaké chyby dělají rodiče puberťáků nejčastěji, i když mají ve skutečnosti dobrou snahu situaci zvládnout?

Častou chybou je, že rodiče reagují příliš emotivně a berou chování dítěte osobně. Když dítě zvýší hlas nebo řekne něco nepříjemného, rodič má pocit, že ztrácí autoritu nebo že ho dítě přestalo respektovat. Pak často reaguje dvěma extrémy, buď začne ještě víc kontrolovat a přitvrzuje, nebo naopak rezignuje a nechá dítě úplně bez hranic. Ani jedno nefunguje. Dospívající potřebují kombinaci svobody a regulace.

Jejich mozek ještě nedokáže dobře ovládat impulzy, takže potřebují dospělého, který drží směr, ale ne jako velitel, spíš jako průvodce na cestě. Někdo, kdo jde vedle dítěte, ne před ním s příkazy v ruce. Pomáhá mu orientovat se, upozorňuje na rizika a zároveň mu nechává prostor dělat vlastní zkušenosti.

Co může rodičům pomoci udržet si s dospívajícím dítětem vztah a důvěru, i když doma zrovna létají jiskry?

V konkrétní chvíli, kdy doma opravdu létají jiskry, je důležité nepřilévat olej do ohně. Mozek dospívajícího je v emocích a další tlak situaci zhoršuje. Pomáhá na chvíli ustoupit, dát emoce vychladnout a vrátit se k rozhovoru později. Zároveň je dobré oddělit dvě věci, respekt k dítěti jako k člověku a nesouhlas s jeho chováním.

Můžeme říct například: „Rozumím, že jsi naštvaný. Ale takhle spolu mluvit nebudeme.“ Tím dítěti ukazujeme hranice, ale neohrožujeme jeho důstojnost. Dospívající velmi citlivě vnímají, jestli je bereme vážně, a právě to rozhoduje o tom, jestli se k nám budou vracet i s těžkými věcmi.

Jak poznat, že chování dospívajícího je ještě běžnou součástí puberty, a kdy už by měli rodiče zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

Výkyvy nálad, impulzivita nebo větší citlivost jsou v dospívání normální. Je to období, kdy se dítě učí pracovat s emocemi a někdy to připomíná horskou dráhu. Zpozornět je na místě tehdy, když změny trvají dlouhodobě a výrazně zasahují do života dítěte, například když se úplně stáhne z kontaktu s lidmi, ztratí zájem o věci, které ho dříve bavily, nebo se objeví silné úzkosti, deprese, sebepoškozování či závislosti. V takových chvílích není ostuda vyhledat pomoc.

Naopak, čím dříve se problém řeší, tím větší je šance, že se dítě vrátí na svou vývojovou cestu.