Dnešní děti nejsou z cukru. Potřebují však jiný přístup než dřív, říká psycholožka

Psycholožka a specialistka na typologii osobnosti Šárka Miková v rozhovoru pojmenovává hlavní problémy současné výchovy. Přemíru technologií, nedostatek frustrací, chybějící hranice, ale i neporozumění tomu, kým děti opravdu jsou. Vysvětluje, proč typologie osobnosti může rodičům i dětem změnit život, jak vzniká šikana i proč je tolik dětí smutných, přecitlivělých nebo výbušných. A především nabízí cestu ven skrze přijetí, respekt a vnitřní motivaci.

Jak dnes vnímáte chování dětí v porovnání s minulými generacemi? 

Nerada generalizuji, protože každé dítě je jiné, má vrozené dispozice, které výchovou nezměníme. Roli ale hraje i přístup rodičů. Dnešní rodiče mají spoustu informací, ale někdy jsou až příliš ochranitelští a chybí jim důslednost. Dětem pak schází zkušenosti s frustrací a jasnými hranicemi. Jiní naopak stále volí příliš autoritativní přístup. A mnohé děti mají příliš brzy přístup k digitálním technologiím, i když WHO doporučuje je do tří let vůbec nevyužívat.

Jaký vliv mají technologie, sociální sítě a tlak na výkon?

K tomu nemáme přesná data, ale vidíme nárůst dětí, které jsou smutné, osamělé nebo mají problémy se soustředěním. Často je za tím slabá schopnost regulovat emoce. Pokud dítě tráví hodiny u obrazovky, chybí mu spánek, pohyb, hra, kontakt s ostatními i čas na tiché bytí. Mozek si zvykne na rychlý dopamin a obyčejné věci ho pak nebaví. Pokud sleduje násilí, pornografii nebo jiné negativní výjevy, formuje se tím jeho obraz světa i vlastní psychický vývoj. A když je smutné, často sáhne po „digitálním dudlíku“, místo aby se učilo pracovat s emocemi. Právě to může být zdrojem té tolik zmiňované křehkosti.

Co by měli rodiče sledovat, aby poznali, že se s dítětem něco děje, i když na první pohled vypadá všechno v pořádku?

Každé dítě reaguje jinak. Důležité je všímat si změn. Může se uzavírat, přestat sdílet radost i starosti, nebo se naopak víc stavět do opozice. Mění se prospěch nebo vztahy s kamarády. Doporučuji ptát se i ve škole, jestli si učitelé nevšimli nějaké změny. 

Důležité je, jak na emoce reagujeme. Když se dítě hroutí, některé zůstává poblíž a touží po přijetí, jiné odejde. Ty první často stačí obejmout a chvíli mlčet. 

Jakou roli v tom hraje výchova a komunikace v rodině?

Zásadní. Mnohé začíná už v kojeneckém věku, kdy se tvoří citová vazba. Dítě si od útlého věku potřebuje vytvořit pocit vlastní hodnoty. Musí cítit, že je milováno takové, jaké je. Mnozí rodiče si myslí, že to dělají, ale často dítěti naznačují, že by mělo být jiné. Dítě pak potlačuje své potřeby, aby bylo přijato. V pubertě přichází problémy se sebevědomím. Někdo rebeluje, jiný se podřizuje skupině. Zdravá sebehodnota ale dává dítěti sílu být sám sebou, odejít z nevhodné party a stát si za svými hodnotami.

V čem podle vaší zkušenosti typologie osobnosti pomáhá rodičům lépe porozumět chování jejich dětí? 

Tento přístup pomáhá rodičům pochopit, proč se dítě vzteká nebo je smutné a jak na to reagovat. Umožňuje rozpoznat, jak dítě přirozeně přemýšlí, učí se a komunikuje. Rodiče díky tomu snáz podpoří jeho vnitřní motivaci, posílí jeho silné stránky a vyhnou se tlaku na chování, které odporuje jeho přirozenosti. Pomáhá jim uvědomit si, kdy dítě vychovávají spíš k obrazu svému, a tím mu podkopávají sebehodnotu.

Když nerozumíme projevům malého člověka, snadno mu dáme nálepku. Ten, kdo se ve čtyřech letech chová necitlivě, se automaticky psychopatem nestane. Ten, kdo rovná věci a bere vše doslova, nemusí být autista. Emočně výrazný jedinec není hysterický. A ten, kdo má problém s pozorností, nemusí mít ADHD. Nálepky rodičům možná uleví, protože snižují pocit viny, ale nepomáhají samotnému dítěti. Typologie nabízí lepší vysvětlení a praktický návod, jak daný typ osobnosti podporovat a vychovávat.

Může mít šikana souvislost s tím, že děti neumí vyjadřovat své emoce a frustrace?

Určitě. A ptát bychom se měli i na to, proč to neumí. Často proto, že to neumíme my, rodiče. Hněv a vztek nás zneklidňují, chceme je rychle ukončit. Ale vztek je klíčová emoce. Je reakcí na frustraci, ukazuje, co je nám nepříjemné, pomáhá nám nastavovat hranice. Vztekající se batole neumí říct, co mu vadí, tak bouchne. My pak reagujeme trestem a označíme dítě za agresivní. Místo toho bychom měli nastavit jasnou hranici, ale zároveň projevit pochopení. Dítě tak cítí, že je pro nás důležité. Zdravá sebehodnota vzniká z pocitu, že jsme přijímaní i se silnými emocemi. Dospívající nejsou agresivní proto, že jsme je v dětství málo trestali, ale protože jsme je trestali moc.

Co mohou rodiče udělat, aby děti lépe rozuměly svým emocím?

Ukazovat jim na vlastním příkladu, jak se emoce prožívají a zvládají. Malým dětem dávat najevo, že emoce bereme vážně a jsme tu pro ně. Starším dětem předávat, že za své emoce a jejich projevy neseme odpovědnost my sami. A také je učit rozumět svému typu osobnosti. Když dítě ví, co je pro něj přirozené, snáz porozumí tomu, co a proč cítí, a jak s tím naložit.

Důležité je, jak na emoce reagujeme. Když se dítě hroutí, některé zůstává poblíž a touží po přijetí, jiné odejde. Ty první často stačí obejmout a chvíli mlčet. Pak třeba říct: „Vidím, že tě to moc trápí.“ A počkat. Pokud začne obviňovat sebe nebo druhé, neměli bychom hned problém řešit, ale spíš podpořit jeho důvěru: „Já vidím holku, která zvládne spoustu věcí.“ A řešení nechat na chvíli, kdy se uklidní.

Když se šikana objeví, obvykle už řešíme následky. Oběti vyčítáme slabost, agresorovi krutost. Jenže za oběma postoji často stojí v dětství pošlapaná potřeba být přijat – nebýt trestán, hodnocen za výkony, ale být přijímán takový, jaký jsem. 

Některé děti si ale potřebují emoce zpracovat o samotě. Nechtějí mluvit ani být objímány. V takovém případě jim jen naznačíme, že jsme tu, kdyby něco potřebovaly. Objetí nabídneme až později, a když ho přijmou, mlčíme a necháme je v bezpečí prožít emoci. K rozhovoru se vracíme, až jsou klidné.

Jaké techniky mohou rodiče používat, aby děti lépe vyjádřily, co cítí, a neskrývaly se za negativní chování?

Děti se musí učit vnímat, co se v nich děje. Co jim říká tělo, jaké obrazy se jim vybaví, co cítí a na co myslí. Můžeme to ukazovat na sobě: „To jsem se lekla, když mi ten člověk vběhl do silnice! Buší mi srdce, před očima mám bouračku. Příště budu brzdit dřív.“ A podobně se ptát i dětí.

Důležité je, aby děti své náročné zážitky uměly zpracovat. Když je potlačí, vynoří se později. Můžeme si s nimi třeba večer povídat: „Řekni mi dvě věci, co se ti dnes staly, a jednu, co ne. Já budu hádat, co ne.“ Nebo modelovat, jak nad dnem přemýšlíme: „Co hezkého se mi dnes stalo? Co bylo těžké? Komu jsem pomohl?“ A vyzvat děti, aby se přidaly.

Jakou roli hrají vrstevníci a podpora z domova v tom, zda se dítě stane obětí, nebo agresorem?

Rozhodující je, jakou oporu dítě doma má a zda mu bylo od malička dovoleno být samo sebou. Pokud mohlo rozvíjet své silné stránky a bylo oceňováno za to, jaké skutečně je, buduje si zdravé sebevědomí. Takové dítě se umí opřít o vlastní hodnotu a nepotřebuje se vymezovat ani přizpůsobovat za každou cenu.

Naopak děti s narušenou sebehodnotou často používají obranné strategie. Ty, které tíhnou k přizpůsobení, snadno podlehnou tlaku okolí, neumí si nastavit hranice a vnímají se jako méněcenné – to z nich může udělat pasivní oběti. Někdy u nich vzniká i skrytá agrese: navenek působí mírně, ale manipulují, aby získaly uznání jinak.

Děti, které potřebují hodně svobody, ale byly za své projevy trestány, se mohou snažit vyniknout za každou cenu. Srovnávají se, soupeří, zdůrazňují chyby druhých. Když si svou hodnotu potřebují dokazovat mocí nad ostatními, může to vyústit až v šikanu – útokem maskují vnitřní nejistotu.

Když se šikana objeví, obvykle už řešíme následky. Oběti vyčítáme slabost, agresorovi krutost. Jenže za oběma postoji často stojí v dětství pošlapaná potřeba být přijat – nebýt trestán, hodnocen za výkony, ale být přijímán takový, jaký jsem. 

Jak se mohou děti navzájem podporovat v boji proti šikaně a jak jim rodiče mohou pomoci vytvářet zdravé vztahy?

Pro děti je to složité, protože touha patřit do skupiny je silná. Některé osobnosti přirozeně chrání slabší a pomáhají těm, kdo jsou vyčleněni, i když tím riskují vlastní přijetí. Když ale stojí proti oběti celá skupina nebo za útočníkem je podpora vrstevníků, je to velmi těžké. Proto je klíčové, aby ve školních kolektivech bylo dobré klima a zdravé vztahy se podporovaly různými aktivitami. První známky problémů je třeba okamžitě řešit. Ve školách fungují metodici prevence, kteří jsou na to vzděláváni, ale škola nesmí kvůli vlastní prestiži problémy skrývat.

Doporučuji začít pátrat u sebe. Nejde o to hledat alibi, ale nebrat si na sebe vinu za věci, které jsme nemohli ovlivnit.

Někteří rodiče mají pocit, že jejich dítě je „v nepořádku“, protože se nechová podle jejich očekávání. Jak byste jim poradila, aby své dítě viděli spíše jako jedinečnou osobnost s vlastními silnými i slabými stránkami?

Je běžné, že rodiče označují dítě za „divné“ nebo „nerozumné“. Nemá smysl je za to kritizovat, protože často nevědí, že se jim mohlo narodit úplně jiné dítě, než jaké si představovali. Když však poznají Teorii typů, často je to pro ně i dítě velká úleva. Uvědomí si, že nejsou špatní rodiče, jen potřebují znát správný přístup k určitému typu dítěte. To pomůže dítěti nejen teď, ale i v dospívání a dospělosti.

Může rodinná terapie pomoci, pokud chování dítěte souvisí s dynamikou v rodině?

Určitě ano, rodinná terapie je moc užitečná a doporučuji ji. Zkušenost ale ukazuje, že pokud rodiče znají své vzájemné typy osobnosti i typ dítěte, terapie má mnohem větší smysl. Snáze přijmou pohled druhého a pochopí, že chování dítěte není záměrné ubližování, ale projev vrozených potřeb, které je třeba v rodině sladit. To ale není vůbec jednoduché.

Jak vnímáte rodiče, kteří z problémů viní školu nebo společnost, ale nevidí, co vyplývá z rodiny? Jaký vliv má výchova a vztah s rodiči na chování dítěte?

Přiznat si, že jsme jako rodiče nepostupovali dokonale, je velmi těžké. Vyžaduje to velkou vnitřní sílu, protože zpochybnění vlastní výchovy narušuje naši identitu. Pokud má rodič zároveň slabší sebevědomí, bývá to ještě složitější, protože se bortí základy jeho sebeúcty. Na druhou stranu znám i rodiče, kteří doma dítě vychovávají skvěle, respektují jeho osobnost, a přesto se ve škole nebo školce objeví problémy kvůli přístupu učitelů nebo vedoucích kroužků. Neříkám, že máme dítěti cestu ušlapávat, naopak je potřeba budovat jeho odolnost, ale když cizí autorita dítě zraňuje, je třeba se dítěte zastat.

Jak mohou rodiče přehodnotit svůj přístup k výchově, když zjistí, že se jejich dítě dostalo do problémů?

Rozhodně není třeba svalovat vinu na dítě ani se topit v neproduktivním pocitu viny, že všechno je naše chyba. Jasně, mohli jsme něco dělat lépe, ale pokud propadneme myšlence, že je vše ztraceno, nijak tím dítěti nepomůžeme. Pravděpodobně jsme dělali to nejlepší, co jsme v tu chvíli uměli. Často jsme sami produktem výchovy, která nebyla dostatečně chápající nebo podporující. I když si to uvědomujeme a chceme to dělat jinak, v nevědomí neseme staré negativní zkušenosti, které nás stále ovlivňují. Mnoho dospělých má narušenou sebehodnotu a jejich vztahy tím trpí.

Proto doporučuji začít pátrat u sebe. Nejde o to hledat alibi, ale nebrat si na sebe vinu za věci, které jsme nemohli ovlivnit. Dnes už ale můžeme něco změnit. Můžeme se rozhodnout pracovat na sobě, třeba poznat svůj typ osobnosti nebo vyhledat terapii. Zároveň můžeme změnit přístup ve výchově. Zjistit, jaký typ osobnosti je naše dítě a v čem šel náš dosavadní přístup proti jeho přirozenosti. Je důležité přijmout, že jsme udělali chyby, umět se za ně omluvit a společně s dítětem hledat nové způsoby, jak spolu fungovat lépe.