Jejich vztah začal na internetové seznamce pro LGBTQ+ komunitu, kde si hned od první osobní schůzky byli jisti, že našli svůj domov v sobě navzájem. Oběma je 41 let a životní energii nacházejí v cestování, divadle, astronomii, historii i zahradničení, koníčcích, které je nejen baví, ale také je spojují.

Od začátku vztahu věděli, že chtějí založit rodinu. A to se jim podařilo. Dnes společně vychovávají dcerku Terezku, která jim svým sportovním duchem i dramatickým nadáním každý den přináší radost. 

V následujícím rozhovoru s Gabrielem se dozvíme, jak probíhal dlouhý a náročný proces adopce, jak zvládají rodičovské radosti i starosti a jak vnímají svou roli v očích společnosti. Jejich příběh ukazuje, že rodina není jen o tom, jak vypadá, ale hlavně o tom, kolik lásky a porozumění v ní najdeme.

Jaký byl proces osvojení vaší dcery? Co všechno tomu předcházelo a jak jste to prožívali?

Na samotný proces adopce jsme se připravovali poměrně důkladně, protože jsme věděli, že v některých částech naší republiky jsou lidé více nakloněni LGBTQ+, jsou informačně lépe vybaveni a mají zkušenost. Chtěli jsme, aby samotný proces probíhal co nejhladčeji, protože někteří z našich známých řešili spoustu problémů.

Byli jsme připraveni na složitý a náročný proces, ale naštěstí jsme na té cestě potkávali úžasné lidi – od pracovnice na OSPOD, sociální pracovnice naší dcery až po samotný soud. Stejně tak na přípravách byly úžasné lektorky a i samotní účastníci. Stala se z nás skvělá parta a dodnes se společně vídáme, jezdíme spolu na víkendy a sdílíme zkušenosti, pomáháme si a podporujeme se.

Já jsem byl s Terezkou na rodičovské, tak mám blíže tomu „přísnějšímu“ a partner tomu, „co víc povolí“, ale není to nic extrémního. Oba jsme hraví, každý po svém.

Chtěli jsme miminko starší šesti měsíců, protože jsme si chtěli být jistí právní volností dítěte. Měli jsme strach, že bychom museli dítě vrátit. To bychom určitě neunesli. 

Můžete popsat ty chvíle, kdy vám zavolali, že budete rodiči? Jak jste to prožívali?

Byl to okamžik, kdy se nám naprosto změnil život. Pamatuji si na ten „kouzelný telefon“ z magistrátu. I když jsme po celou dobu doufali, že se brzy dočkáme, jakmile to přišlo, nemohli jsme tomu uvěřit. Mísila se v nás radost, štěstí, ale také obavy, jestli to všechno zvládneme. Těžko se to popisuje. 

A jak jste coby dva muži zvládali péči o miminko? Tím samozřejmě nechci vůbec podceňovat muže. Ale přeci jen, ty začátky jsou vždycky těžké, to víme všichni.

Myslím, že péči o miminko jsme zvládali naprosto v pohodě. Samozřejmě jako „prvorodiče“ jsme měli obavy, abychom vše zvládli, ale přišlo nám vše naprosto přirozené. Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli, jak v sobě máme od přírody zakódovaný „program rodič“. Okamžikem, kdy jsme si dcerku přivezli, se spustil.

Jak vypadá vaše běžné ráno? Kdo vstává první, kdo chystá snídani, kdo dělá copánky?

Ráno vstává první ten, kdo dcerku odváží do školy. Záhy se ale budí druhý z nás a pak je to sousled vzájemně navazujících činností, které si přirozeně rozdělíme. Když jeden připravuje snídani, druhý se snaží Terezku probudit, jeden pak plete copánky, druhý ji odveze do školy.

Jsou mezi vámi nějaké přirozené rozdíly v přístupu k rodičovství? Třeba jeden přísnější, druhý hravější?

V přístupu k rodičovství máme s Danielem stejné hodnoty a panuje mezi námi soulad. To si myslím, že je důležité. Na druhou stranu je pravda, že každý máme svá specifika, což je pro děti důležité, a učí se tím do života. Ať už jde o strategie, jak jednoho nebo druhého o něčem přesvědčit, nebo když jeden z nás něco nepovolí, tak si ověřuje, jestli druhý povolí, nebo nikoliv. 

Školku i školu jsme si vybírali podle referencí našich přátel a důležité pro nás bylo, aby ti, kteří v ní pracují, byli otevření a neměli problémy s různorodostí.

Stejně tak tím, že já jsem byl s Terezkou na rodičovské, tak mám blíže tomu „přísnějšímu“ a partner tomu, „co víc povolí“, ale není to nic extrémního. Oba jsme hraví, každý po svém, takže když dcerka tráví někdy čas s jedním z nás, tak si jej užije jinak, než když je sama s druhým tatínkem.

Říká vám dcera jinak, nebo jste prostě oba táta? Jak jste si to nastavili?

Oba jsme tatínkové. A vždy, když chce jednoho konkrétního z nás, tak připojí k oslovení „tati“ nebo „tatínku“ jméno.

Jak na vaši rodinu reagovalo okolí – rodina, přátelé, školka, škola? Byla někde bariéra, nebo spíš vlna přijetí?

Naše blízká rodina i přátelé o našem záměru osvojení věděli už od prvopočátku a byli pro nás neuvěřitelnou oporou a těšili se společně s námi. Školku i školu jsme si vybírali podle referencí našich přátel a důležité pro nás bylo, aby ti, kteří v ní pracují, byli otevření a neměli problémy s různorodostí. A to se nám podle mě podařilo. Stejně tak jsme si vybírali i pediatričku, která je naprosto skvělá, a je s námi na stejné vlně. Bariéru jsme nikde nepocítili, měli jsme zatím na lidi štěstí.

Setkali jste se někdy s negativní reakcí – a jak jste ji zvládli?

Když jsme jako rodina pohromadě, nikdy jsme se naštěstí s otevřeně negativní reakcí nesetkali. Občas se nám ale stává, že z pohledů lidí vycítíte, že se na chvíli zarazí a tápou, jak nás „zařadit“. Je pak skoro až zábavné sledovat ten okamžik, kdy jim to dojde, a v hlavě si to srovnají.

Mluvíte s dcerou o tom, že její rodina je jiná než většina? Nebo to vůbec neřeší a bere to jako samozřejmost?

Již od útlého dětství jsme jí vysvětlovali, že rodina má mnoho podob – může ji tvořit máma a táta, dva tátové, dvě maminky, ale také jen jeden rodič nebo třeba babička s dědou. Tím, že od narození vyrůstá v naší rodině, je to pro ni naprosto přirozené. Samozřejmě že děti ve školce i škole mají otázky, ale my se nebojíme o tom otevřeně mluvit. Naopak. Setkali jsme se i s velmi milou reakcí, kdy spolužák před námi řekl: „Ty se máš, ty máš dva tatínky.“ Usmáli jsme se tomu s dojetím.

Společně jste už téměř osmnáct let, to je krásná řádka let. Co podle vás stojí za tím, že váš vztah tak dobře funguje?

Kromě toho, že jsem přesvědčený, že to máme vepsáno ve hvězdách, si myslím, že klíčové je sdílení stejných životních hodnot a společných cílů. Důležitá je pro nás také otevřenost, schopnost naslouchat si a komunikovat. Právě v těžkých chvílích se ukazuje, jak pevné je vaše pouto. A my jsme za těch osmnáct let zvládli leccos a to nás posílilo.

Zmínil jste, že se chcete vzít právě teď, po tolika společných letech. Co pro vás tenhle krok znamená?

Kdyby bylo možné uzavřít manželství už dříve, udělali bychom to bez váhání. Protože ale naši zákonodárci zatím manželství pro všechny neschválili, můžeme alespoň využít možnost partnerství. A to má pro nás v tuto chvíli zásadní právní význam. Možnost, aby si partner mohl osvojit naši dceru, a tím se oficiálně stane jejím druhým rodičem. Je to krok, který zajistí právní jistotu celé naší rodině.

Rodina není jedna šablona. Jsou matky samoživitelky, prarodiče, kteří vychovávají vnoučata, i dva tátové nebo dvě mámy.

Partnerství nám sice nepřináší stejná práva jako manželství, ale v tuto chvíli je to jediný způsob, jak můžeme právně ochránit naši dceru. A to je pro nás nejdůležitější.

Co vás na druhém pořád dojímá i po tolika společných letech?

Je to jeho pochopení, neochvějná opora, hluboká láska, jeho houževnatost, neústupnost v důležitých věcech a v neposlední řadě to, jak bezmezně miluje naši dceru. To mě dojímá dodnes.

Chtěli byste něco vzkázat mužům, kteří po dítěti touží, ale bojí se, že na to „nemají právo“ nebo že to společnost neunese?

Pokud v sobě cítíte opravdovou touhu stát se otcem a víte, že by to naplnilo váš život smyslem, jděte do toho. Ale musíte po tom toužit oba. V tomto směru není prostor pro kompromisy, tady je nutná naprostá shoda. A co se týká společnosti, nenechte se brzdit představou, co „někdo unese nebo neunese“. Jde o váš život a vaše štěstí. Nikomu tím neublížíte. Naopak, můžete dítěti dát lásku, bezpečí a domov. A co je víc?

Jak byste odpověděli lidem, kteří vaši rodinu nechápou nebo ji zpochybňují?

Řekl bych jim, ať se pozorně rozhlédnou kolem sebe. Rodina není jedna šablona. Jsou matky samoživitelky, prarodiče, kteří vychovávají vnoučata, i dva tátové nebo dvě mámy.

Pokud je v té rodině láska, bezpečí a respekt, pak plní přesně to, co má. A všechno ostatní je jenom předsudek.

Uvažujete ještě o rozšíření rodiny, nebo máte pocit, že jste teď úplní?

Tak, jak jsme nyní, se cítíme jako naprosto úplná a celistvá rodina. Neplánujeme, že bychom se ještě rozrůstali. Máme vše, co jsme si přáli, a za to jsme vděční.