Na sociálních sítích přibývají videa, ve kterých se po letech znovu usmívají lidé, kteří už nežijí. Umělá inteligence dokáže rozpohybovat jedinou fotografii a vytvořit iluzi krátkého návratu. Pro někoho je to dojemná vzpomínka, pro jiného znepokojivý zásah do truchlení. Psychologové i filozofové proto začínají řešit otázku, jestli nové technologie pomáhají vyrovnat se se ztrátou, nebo mění způsob, jakým si své blízké pamatujeme.

Kde končí vzpomínka a začíná fantazie?

Umělá inteligence už dnes neumí jen rozpohybovat staré fotografie. Dokáže vytvářet i obrazy okamžiků, které se nikdy nestaly. A tím mění i samotný význam vzpomínek.

Na snímku je maminka, která objímá malého chlapečka. Usmívá se, jako na každé rodinné fotografii. Jenže tentokrát se po několika vteřinách pohne. Zamrká, zasměje se a lehce ho pohoupe v náručí. Video nikdy nevzniklo. Celou scénu vytvořila umělá inteligence.

Podobným způsobem dnes ožívají tisíce starých fotografií. Stačí několik kliknutí a statický snímek se promění v krátkou scénu, která působí překvapivě živě.

Zakladatel Redditu Alexis Ohanian po zveřejnění napsal, že vůbec nečekal, jak silně na něj několik vteřin dlouhá animace zapůsobí. Připomněla mu objetí jeho maminky, která zemřela před lety. Přiznal, že video přehrál asi padesátkrát. Nebyl sám. Během několika dnů jeho příspěvek viděly desítky milionů lidí a rozpoutal debatu, která dalece přesahuje svět technologií.

Na sociálních sítích dnes vznikají celé skupiny, kam lidé posílají fotografie svých zemřelých rodičů, partnerů nebo prarodičů. Správci je pomocí umělé inteligence rozpohybují a během několika vteřin vrátí úsměv, pohled nebo jemné kývnutí hlavou. To, co ještě nedávno připomínalo filmovou fikci, se stává novou podobou vzpomínání.

Tato videa působí tak silně. Nepřicházejí totiž do prázdného prostoru. Psychologové dlouhodobě popisují, že mnoho lidí po smrti blízkého spontánně zažívá pocit jeho přítomnosti. Mozek ještě nějakou dobu počítá s tím, že milovaný člověk přijde domů, zavolá nebo vstoupí do místnosti. Umělá inteligence tuto zkušenost nevytváří. Jen jí dává obraz.

Proč nás několik vteřin pohybu tolik zasáhne?

Na první pohled jde jen o několikavteřinové video. Ve skutečnosti se ale dotýká jedné z nejsilnějších lidských emocí. Touhy ještě jednou spatřit člověka, který už odešel.

Neurovědkyně Mary-Frances O'Connor, která se dlouhodobě zabývá truchlením, vysvětluje, že lidský mozek po smrti blízkého člověka potřebuje čas, aby přijal novou realitu. Ještě dlouho očekává, že dotyčný přijde domů, zvedne telefon nebo odpoví na zprávu. Právě proto mnoho lidí po ztrátě partnera nebo rodiče instinktivně sahá po telefonu s myšlenkou, že mu zavolá, nebo má pocit, že ho zahlédlo v davu. Truchlení je podle ní proces, při kterém se mozek postupně učí žít ve světě, kde už milovaný člověk není.

Umělá inteligence vstupuje do procesu truchlení způsobem, který jsme dosud neznali. Z jediné fotografie vytvoří pohyb, z hlasové nahrávky nový hlas a z digitálních stop rozhovor, který působí téměř skutečně.

Tento pocit přitom není ničím výjimečným. Psychology Today shrnuje výzkumy, podle nichž podobnou zkušenost popisuje přibližně 47 až 82 procent truchlících. Někteří mají pocit, že zesnulého zahlédli koutkem oka, jiní slyší známý hlas, cítí jeho vůni nebo mají silný dojem, že je stále nablízku. Psychologové dnes tyto prožitky nepovažují za známku psychické poruchy, ale za běžnou součást truchlení. Mozek se totiž postupně učí přijmout realitu, že člověk, který byl dlouhá léta součástí našeho života, už není přítomen.

Právě tady začínají otázky, na které zatím nikdo nezná jednoznačnou odpověď.

Paměť není pevný archiv

Kriminální psycholožka Julia Shaw upozorňuje, že lidská paměť nikdy nefungovala jako přesný archiv. Vzpomínky se průběžně mění, doplňují a přepisují. Umělá inteligence podle ní tento proces výrazně urychluje. Dokonce ji označuje za „dokonalý stroj na vytváření falešných vzpomínek“.

Výzkumy ukazují, že už jediný obrázek upravený pomocí AI může změnit to, jak si lidé původní událost pamatují. Někteří si pak s velkou jistotou vybavují detaily, které se nikdy nestaly. Ne proto, že by si vymýšleli, ale protože lidský mozek si při každém vybavení vzpomínku znovu skládá.

Když tedy necháme umělou inteligenci rozpohybovat starou fotografii, nevzniká jen nové video. Mění se i způsob, jakým si minulost vybavujeme. Z obyčejné animace se stává něco mnohem víc než jen digitální hračka.

Pomáhá AI truchlit, nebo truchlení prodlužuje?

Filozofka Cristina Voinea upozorňuje, že dnešní technologie často slibují jediné: bolest lze zmírnit nebo obejít. Ale truchlení má svůj hluboký význam. Nejde pouze o smutek, ale o postupné přeuspořádání vlastního života po ztrátě člověka, který byl jeho součástí. Neučíme se zapomenout. Učíme se žít jinak.

Odborníci proto zůstávají opatrní. Technologie může vytvářet dojem, že vztah se zesnulým stále trvá. Hranice mezi vzpomínkou a přítomností se pak stává méně zřetelnou a přijetí reality může být obtížnější.

Na druhé straně zaznívá i opačný pohled. Lidé odjakživa hledali způsoby, jak si své mrtvé připomínat. Uchovávali fotografie, schovávali dopisy, poslouchali hlasové záznamy nebo navštěvovali hroby. Umělá inteligence tak může být jen další kapitolou stejné lidské potřeby neztratit spojení s těmi, které jsme milovali.

Ve skutečnosti tu nejde ani o fotografie, ani o umělou inteligenci. Když si necháme rozpohybovat tvář člověka, který odešel, chceme si na okamžik znovu vybavit pocit, jaké to bylo, když byl součástí našeho života.

AI vytváří novou minulost

Zatím si většina lidí nechává rozpohybovat fotografie tak, jak skutečně vznikly. Umělá inteligence ale umí mnohem víc. Dokáže člověka zestárnout, vytvořit úsměv, který nikdy neexistoval, nebo ukázat, jak by vypadal o dvacet let později. Může vytvořit okamžiky, které se nikdy nestaly. Maminku jako babičku. Dítě, které se dožilo dospělosti. Společnou oslavu narozenin, k níž už nikdy nedošlo. V tu chvíli už AI neobnovuje minulost. Začíná vytvářet budoucnost, která se nikdy nestala.

Skutečná otázka zní, co od umělé inteligence vlastně očekáváme. Stačí nám pár vteřin vzpomínky? Nebo hledáme způsob, jak si blízkého člověka uchovat o něco déle?

Technologie dnes umí rozpohybovat starou fotografii téměř dokonale. O tom, jestli se z ní stane útěcha, nebo iluze, ale stále rozhoduje člověk.