Bylo pár minut po půlnoci a centrum města vypadalo spíš jako unavená společnice než místo, kde se ještě může stát něco důležitého. Proti muži v tramvaji si sedla žena. Obyčejný rozhovor o zpoždění se během několika zastávek změnil v debatu o práci, životě a zvláštních náhodách. O několik let později spolu sdíleli byt, hypotéku i dítě, které každé ráno budilo pláčem jejich sousedy.

Tvrdě pracujte a úspěch se dostaví?

Podobné momenty člověk často zpětně označuje za osudové. Jenže byly opravdu součástí nějakého předem napsaného scénáře? Nebo šlo jen o sérii obyčejných náhod, které lidský mozek později poskládal do smysluplného příběhu? Právě na téhle otázce stojí jeden z největších sporů moderní psychologie – řídí člověk svůj život sám, nebo je většina věcí jen výsledkem okolností, které nikdy nemohl ovlivnit?

Dnešní svět miluje jednoduchou odpověď. Sociální sítě, motivační podcasty i knihkupectví přeplněná literaturou o seberozvoji opakují stejnou mantru, všechno je v lidských rukách. Stačí dostatečně chtít, správně myslet, tvrdě pracovat a úspěch se dostaví. Kultura výkonu prodává představu člověka jako architekta vlastního osudu. To zní povzbudivě a řada psychologů se k téhle teorii i přiklání.

Představa svobodné vůle je jeden z nejnebezpečnějších mýtů lidstva.

Psycholog Julian Rotter už v 50. letech popsal něco, co je dnes pod každým druhým příspěvkem na sociálních sítích. Někteří lidé mají pocit, že svůj život drží pevně pod kontrolou. Když se něco pokazí, hledají cestu, jak situaci změnit. Jiní naopak věří, že jejich problémy způsobuje hlavně systém, politici, drahé energie, špatná doba nebo „ti nahoře“. Rotter tomu říkal „locus of control“, tedy odkud člověk vnímá kontrolu nad svým životem, z vnějšku nebo zevnitř od sebe samého. Odborník Tracey Marks to shrnul jednoduše. „Velká část úspěchu v životě není o inteligenci nebo talentu, ale o tom, jestli věříte, že máte kontrolu nad svým životem. Lidé s vnitřním locus of control dosahují lepších výsledků ve studiu, v práci i ve vztazích.“  Tracey k tomu dodává, že lidé, kteří se spoléhají naopak na nějaký vnější zásah osudu nebo zázrak, „častěji prožívají bezmoc, úzkost a depresi, protože věří, že jejich život řídí síly, které nemohou ovlivnit.“

Potřeba mít všechno pod kontrolou je naivní

Jenže moderní posedlost osobní odpovědností má i odvrácenou stranu. Pokud člověk uvěří, že má svůj život stoprocentně pod kontrolou, začne za všechno automaticky vinit sám sebe. Když nevyjde vztah, nejspíš se málo snažil. Když přijde vyhoření, neuměl správně odpočívat. Když selže podnikání, určitě někde udělal chybu. Právě tady se začíná lámat jednoduchá představa o osudu a svobodné vůli. Člověk totiž může dělat všechno správně, a stejně přijde něco, co převrátí život naruby během několika minut.

Stačí jediný telefonát. Lékařský nález, výpověď nebo autonehoda. Najednou se ukáže, jak směšně křehká je lidská potřeba mít všechno pod kontrolou, a my stojíme ráno v kuchyni s horkým kafem a přemýšlíme, kde se to celé pokazilo.

Americký neurovědec Sam Harris ve své knize Free Will rozbíjí tuhle iluzi svobodné vůle téměř chirurgicky přesným způsobem. Tvrdí, že svobodná vůle je do značné míry konstrukce lidského mozku. „Naše myšlenky a záměry vznikají z příčin, o kterých nemáme tušení a nad kterými nemáme žádnou vědomou kontrolu,“ píše Harris. Člověk si nevybírá své geny, rodinu, chemii mozku ani většinu okolností, které ho formují. Jen přichází do rozjetého příběhu a snaží se improvizovat. Jde o tvrdý determinismus. „Představa svobodné vůle je jeden z nejnebezpečnějších mýtů lidstva,“ uvádí. Podle něj totiž vede k tomu, že lidé cítí zbytečnou vinu a hanbu i za věci, které nikdy nemohli plně ovlivnit. Což neznamená, že neneseme žádnou odpovědnost za naše životy, autor spíš bourá představu, že úspěch nebo neúspěch jsou vždycky čistě otázkou správného nastavení mysli. Podle Harrise už jsou karty rozdané před naším narozením a ani padesát afirmací před spaním, kdy si budete přát úspěch nebo lásku, nemusí být k ničemu. Někdy je úspěch jen souhra okolností a stejně tak tragédie, které se nám dějí.

Vesmír ví, co dělá

Názor, že nejsme tak úplně pány vlastního domu, potvrzuje i teorie synchronicity podle Carla Gustava Junga. Když se vrátíme k našemu příběhu v tramvaji, Jung by v tom neviděl žádnou romantickou náhodu, ale síly vesmíru, které se spojily. Dva cizí lidé se potkali přesně ve chvíli, kdy byli psychicky připraveni vstoupit jeden druhému do života. Právě to je podstata synchronicity, významuplná náhoda.

„Synchronicita není jen náhoda. Je to smysluplná shoda událostí, která naznačuje, že mezi naší psychikou a vnějším světem existuje hlubší, neviditelná souvislost,“ zaznívá ve videu z YouTube kanálu Pursuit of Wonder, který se dlouhodobě věnuje filozofii a psychologii.

Video zároveň upozorňuje na další aspekt Jungovy teorie. „Nejvíce znepokojující na Jungově teorii synchronicity je, že naznačuje, že vesmír není slepý mechanismus, ale že má jakýsi vědomý nebo smysluplný rozměr, který interaguje s naší psychikou.“

A tak se dostáváme k různým pojetím toho, co může například stát za takovým setkáním s osudovým člověkem. Jedna verze příběhu říká, že mladý muž měl všechno ve vlastních rukách. Mohl dál zírat do telefonu, ale místo toho ženu v tramvaji oslovil. V tomhle pohledu je člověk aktivním tvůrcem svého osudu. Každé rozhodnutí otevírá nové možnosti a budoucnost vzniká z malých činů, které děláme každý den.

Pak je tu chladný pohled determinismu. Možná ani to oslovení nebylo skutečně svobodné. Možná ho k němu dovedla genetika, povaha, výchova, zkušenosti i nálada toho večera. Jeden velký dominový efekt, který se rozjel dávno předtím, než mladík vůbec do tramvaje nastoupil.

Existuje ještě ona třetí možnost, některé události jsou výsledkem neviditelné souvislosti mezi lidskou psychikou a okolním světem.  Dva lidé se nepotkali jen proto, že seděli ve správnou chvíli ve stejné tramvaji, ale protože byli připraveni vstoupit jeden druhému do života. Není to osud v pohádkovém smyslu, spíš zvláštní pocit, že některé okamžiky mají hlubší význam, který člověk pochopí až zpětně.

Možná nikdy úplně nezjistíme, kolik z našeho života skutečně držíme ve vlastních rukách a co se formuje mimo nás. Jestli jsme architekti vlastního osudu, pasažéři biologického stroje, nebo součást něčeho hlubšího, co zatím neumíme pochopit. A tak dál sedíme v nočních tramvajích, oslovujeme cizí lidi, nebo mlčky koukáme do oken, zatímco venku stéká déšť po skle, a mezitím se odehrává náš život.