Veronika usedá na židli a pokládá přede mě parádní šálek s čajem. Pak si bere svůj obvyklý kafáč s logem firmy, u které nakoupila potápěčskou výbavu pro syna. Byla na něm bílou barvou nakreslená tropická ryba, která měnila barvu podle toho, jak klesala teplota nápoje uvnitř. „Pozornost podniku, říkali,“ povzdechne si.

Nebyly jsme v kontaktu od doby, kdy Tomáškovi byly 2 roky. A zatímco Veronika vykládala o tom, jak dnes Tomáš mutuje a jak se mu splnil sen o potápění v Indickém oceánu, přemýšlela jsem, kam zmizelo to tornádo, které za sebou kdysi nechávalo měsíční krajinu v sebevědomí mužů, kteří se odvážili s Veronikou nejednat na rovinu.

Viděla jsem to už tehdy, když byl Tomášek batole. Byla prostě jiná, ale přičítala jsem to jejímu mateřství, které jako vždy „v pohodě“ kombinovala s treky do hor, péčí o domácnost a výpomocí ve firmě Viktora, svého partnera. Teď ale naproti mně seděla žena, která měla v očích nedobře skrývaný smutek.

Celý to nedáš

Tomášek, dnes o půl hlavy vyšší než Veronika, má velké plány. Chce studovat mořskou biologii. Viktor byl od začátku proti, odmalička Tomáše tlačil do „věcí, které se mu jednou budou skutečně hodit“, tedy těch, které podle Viktora měly potenciál.

„Byl to jeden z důvodů, proč jsem od něj odešla,“ odpálila Veronika verbální bombu. A zmlkla. „Veru, hned za dveřma mi bylo jasné, že tenhle byt je pro tři moc malý,“ pokusila jsem se prolomit ticho. „Co se stalo, chceš o tom mluvit?“ „Moc ne,“ problesklo jí v očích tornádo. „Už jsem se v tom hrabala příliš dlouho. Ale jestli tě to vážně zajímá, pokusím se to zkrátit. Celý to nedáš.“

A už jsem nepřestala

Vztah Veroniky k Viktorovi byl jako ranní kafe. Po prvních doušcích cítila, že z ní spadla únava ze všech předchozích kotrmelců. Všechno se dělo tak samozřejmě, že ji vlastně návrh na společné bydlení ani nezaskočil. A Veronika kývla.

V tu dobu už jsem měla jenom kamarády, které jsem znala díky Viktorovi. Nikdo z nich mi nechtěl pomoct, prý se do toho nechtějí míchat.

„Vzpomínám si na to první ráno,“ začala. „Šli jsme spolu pro snídani, koupil si koláče. Sladký k snídani Viktor vždycky miloval. Těm koláčům to ale s Viktorem vydrželo, na rozdíl ode mě.“

Během pár týdnů společného bydlení kofein z prvních doušků vyprchal. „Dneska už je mi jasný, že jsem v tom tehdy byla úplně uvařená. Ale když se to děje, to prostě nevidíš dál než za to sevření v žaludku. Když se vrací domů.

Strašně brzy jsem musela udělat pokaždé o trochu víc, aby se na mě podíval stejně, jako se do dneška dívá na koláče. Člověk, který obdivoval mou nezávislost, najednou doma trousil rady o tom, jak se má správně mýt nádobí nebo jak mají být poskládaný boty v botníku.

Starýho Viktora už jsem zahlídla většinou jenom tehdy, když jsme někam šli. Mě si příliš nevšímal, zato si občas výrazně všímal jiných žen. Bylo mi to strašně trapný, ale tím víc jsem se upínala na ty hezký chvíle.

No a někdy v tu dobu jsem zjistila, že jsem těhotná. Nebyla to nehoda, s Viktorem jsme o dítěti mluvili. Jo, pořídila jsem si ho s ním v téhle situaci dobrovolně. Dneska to nechápu.

Ale pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem začala dělat o trochu víc, aby to bylo jako na začátku.

A už jsem nepřestala.“

Jen ležet a dýchat

„Po Tomově narození se to ještě zhoršilo. Viktor se kromě práce dál naplno věnoval svým koníčkům a postupně mi už jen oznamoval, kam jede a na jak dlouho. Ještě chvíli jsem měla snahu poskytovat mu full servis a na jednodenní akce jezdit s ním. Ale i tam se věnoval především svým přátelům, a když už jsem tam byla, vždycky mě žádal o drobné laskavosti, když „zrovna neměl čas“, nebo „měl pár minut do soutěže“.

Takže jsem i s kočárkem lítala. Tu přeparkovat narychlo zaparkované auto. Tu do supermarketu pro ovoce na svačinu pro tým. A Viktor mezitím odzbrojoval přítomné šarmem.

Tak jsem jezdit přestala. Aspoň jsem se doma starala jen o Toma, ne o všechny členy sportovního komanda.

Jenomže když jsem začala odmítat taky vyrážet s týmem na středeční posezení po večerním tréninku, Viktor začal být fakt protivnej. Trénink jim končil před devátou a já byla po celém dni lítání mezi Tomem, prací u Viktora a domácností ráda, že můžu jenom ležet a dýchat.

Viktor mi začal tvrdit, že jsem se změnila a pro náš vztah nic nedělám. Když mi pak po nějaké hádce vyčetl, že jsem dost rychle neshodila těhotenský kila, lhát si do kapsy už nešlo.

Tehdy jsi u nás byla naposled, to bylo těsně po tom. Ale bylo to moc čerstvý. Ještě úplně živý. Sama jsem nevěděla, co mám dělat. Nebo…co, to už mi začínalo být jasný. Ale jak, to jsem netušila. Svůj byt jsem prodala, neměla jsem se kam vrátit. A Viktor mi nenápadně naznačoval, že jestli se pokusím Toma odvést, udělá mi ze života peklo. A taky udělal.

Přežít další den

„Odstěhovala jsem se o víkendu, když Viktor zase odjel na závody. Věděl to předem. Do poslední chvíle jsem doufala, že se pokusí mě zastavit, nikdy to ale neudělal. Jediný, co řekl, bylo, ´Můžeme o tom mluvit, když se vrátíš do ložnice. Jestli chceš spát v obýváku, pro mě to znamená, že ses se mnou rozešla a není o čem mluvit´.

V tu dobu už jsem měla jenom kamarády, které jsem znala díky Viktorovi. Nikdo z nich mi nechtěl se stěhováním pomoct, prý se do toho nechtějí míchat. Pomohli mi kolegové z bývalé práce. Ve čtyřech jsme za jediný den přestěhovali všechen můj nábytek a vynosili ho do druhého patra nového bytu. Tom byl na hlídání.

Když se za nimi ale večer zavřely dveře, zůstala jsem tu s Tomem sama. Následující čtyři měsíce jsem fungovala na autopilota: nakrmit Toma, do práce, domů. Přežít další den.

Brečela jsem denně.

Viktor splnil svůj slib a nenechal na mně nit suchou. Spočítal mi, kolik peněz do mě během našeho vztahu investoval, a vyčíslil taky ´škodu, kterou jsem mu způsobila ve firmě´. Někteří klienti si totiž na komunikaci se mnou zvykli, a když se dozvěděli, že už u Viktora nejsem, vyhledali mě a chtěli ve spolupráci pokračovat. To mě zachránilo, založila jsem si živnost a pracovat jsem mohla z domu.

Jenomže Viktor na mě začal naléhat, že jsem ho poškodila, a od té doby za Toma platil cokoliv jenom tehdy, když potřeboval ukázat, jaký je skvělý otec.

Prý tím, co jsem mu ukradla, má na dlouho dopředu předplaceno.“

Ale Tom se potápí

Veronika vezme do ruky hrnek s tropickou rybou. Ta už dávno změnila barvu. „Tom je teď někde v Indickém oceánu,“ říká. „Posílá fotky.“

Na chvíli se usměje.

„Chtěl se potápět odjakživa.“

Přejede prstem po okraji hrnku.

„Něco si vydělal sám. Zbytek jsme dali dohromady.“

Napije se.

„Viktor říkal, že má předplaceno.“

Pokrčí rameny. Chvíli je ticho.

„Ale Tom se potápí.“

U ranního kafe se prostě zásadní životní rozhodnutí nedělají.