Plameny, které olizovaly strop, se šířily dál, přesto novoroční party pokračovala, hrála hudba, přítomní tančili a požár si natáčeli na mobily. Bilance 49 mrtvých a 116 zraněných po novoroční tragédii ve švýcarském klubu Le Constellation je hrozivé číslo. Lidé si kladou otázku, jak k tomu mohlo dojít, když všichni, kdo byli uvnitř, viděli, co se děje.

Další příběh staršího data, který je zdánlivě jiný, ale z psychologického hlediska velmi podobný, se odehrál v zábavním podniku v Curychu. V přeplněném nočním klubu se mladý muž po krátké potyčce zhroutil na zem, ležel tam několik minut, zatímco kolem něj lidé dál pili, tancovali a někteří dokonce natáčeli situaci na mobily. Záchranka byla zavolána až s velkým zpožděním. Muž nakonec zemřel na následky vnitřního krvácení.

Čím víc lidí, tím menší šance na pomoc

V obou případech se lidé dívají na ostatní, a protože nikdo nepanikaří, předpokládají, že situace není vážná. Do toho faktor davu, čím je více účastníků u nouzové situace, tím je menší pravděpodobnost, že někdo něco udělá. Možná už jste někdy slyšeli o tzv. bystander efektu neboli efektu přihlížejícího. Nejspíš si říkáte: „Tohle se mě netýká. Já bych pomohl.“ Jenže data jsou nemilosrdná. Výzkum publikovaný v Psychological Science v roce 2020 ukázal, že i lidé, kteří se považují za morálně citlivé, selhávají v davových situacích výrazně častěji, než si sami připouštějí. Jinými slovy: dobré úmysly nejsou vakcína proti bystander efektu.

Lidé se dívají na ostatní, aby zjistili, jak mají reagovat. Pokud nikdo nepanikaří, předpokládají, že situace není vážná.

Termín vstoupil do psychologie v šedesátých letech a zpopularizovali ho dva američtí psychologové John Darley a Bibb Latané, kteří si kladli jednoduchou, ale znepokojivou otázku: proč lidé nepomáhají, když nejsou sami? Ve své slavné studii z roku 1968 ukázali, že čím více svědků krizové situace je přítomno, tím menší je pravděpodobnost, že někdo zasáhne. Paradox davu, kolektiv, který by mohl být silou, se mění v alibi nečinnosti.

Jako kostka cukru v čaji

Impulzem k těmto výzkumům byl tragický případ mladé ženy z New Yorku. V roce 1964 byla Kitty Genoveseová brutálně napadena a zavražděna nedaleko svého bytu v Queensu. Jak tehdy psala média, její volání o pomoc slyšely desítky svědků, nikdo z nich ale desítky minut nezasáhl. 

Psychologické vysvětlení efektu přihlížejícího je přitom překvapivě lidské. Jedním z klíčových mechanismů je takzvaná difuze odpovědnosti. Když jsme sami, cítíme, že odpovědnost leží plně na nás. Když jsme v davu, odpovědnost se rozpustí jako kostka cukru v čaji. K tomu se přidá pluralitní ignorance a tragédie na sebe nenechá čekat.

Návštěvníci švýcarského baru se „chovali normálně“

Fenomén nazývaný psychology pluralitní ignorance popsal už před více než 100 lety psycholog Floyd Allport. A byl potvrzen na základě řady experimentů.

Představte si, že sedíte v místnosti, kde ucítíte kouř, a vedle vás je tlačítko alarmu. Co uděláte, když tam budete sedět sami, a jak naopak zareagujete, když budou kolem vás další lidé, kteří ale nebudou dělat nic? Experiment kouř v místnosti dopadl tak, že pokud byl člověk sám, tak vcelku racionálně tlačítko zmáčknul, když byli okolo další lidé, velká část účastníků zůstala sedět v zakouřené místnosti několik minut, kašlala, dusila se, ale kouř nenahlásila. Experiment přímo ve videu vysvětluje psycholog Dominick Abrams: „Lidé se dívají na ostatní, aby zjistili, jak mají reagovat. Pokud nikdo nepanikaří, předpokládají, že situace není vážná.“ K tomu zdůrazňuje, že konformita v nouzové situaci může vést k tomu, že nikdo nejedná. „Kdyby se jednalo o skutečný požár, lidé by byli ve skutečném nebezpečí,“ zdůrazňuje psycholog, aniž by tušil, o jak moc prorocká slova se jedná.

Kontext, prostředí a sociální normy dokážou přetvořit chování i jinak empatických lidí.

Když se vrátíme do současnosti, lidé ve švýcarském podniku sice cítili kouř, viděli oheň, ale personál podle dostupných videí nic nedělal, tak si návštěvníci nejspíše řekli: „Asi je to v pohodě.“ „Kdyby šlo o něco vážného, už by někdo reagoval.“ V nouzové situaci, kde je více pasivních lidí, jednoduše nereagujeme. „Lidé mají problém správně posoudit rizika. To je ještě těžší ve chvíli, kdy se nacházejí ve skupinové dynamice: lidé slaví a pijí. Chování na videích mi připadá spíše jako normální stav věcí než výjimka,“ řekl forenzní psycholog Jérôme Endrass pro deník Blick. Proto nikdo nepanikařil, předpokládali, že situace není vážná, a nejspíše měli za to, že se jednalo o součást show nebo efekt.

Podobný mechanismus popsala i švýcarská psycholožka Michaela Pfundmairová, která se dlouhodobě věnuje studiu sociálního chladu ve městech. Ve studii z roku 2019 upozorňuje, že anonymní prostředí s vysokou senzorickou zátěží, což jsou kluby, bary, festivaly, výrazně snižuje schopnost lidí rozpoznat, že jde o skutečné ohrožení.

Bojíme se být trapní, a tak raději neuděláme nic

A jak je to z psychologického pohledu s mužem, který zemřel uprostřed tancujícího davu? Lidé měli pocit, že se jedná o něco, co se jich netýká. Psychologové tomu říkají difúze odpovědnosti neboli rozptýlení odpovědnosti. Mozek v davu funguje jinak. Když nikdo nereaguje, začne se situace jevit jako méně vážná.

Jak upozorňoval sociální psycholog Philip Zimbardo, autor slavného stanfordského vězeňského experimentu, nejde o selhání charakteru, ale o sílu situace. „Nezajímají mě špatná jablka, ale špatné sudy,“ řekl Zimbardo v rozhovoru pro APA Monitor. Kontext, prostředí a sociální normy dokážou přetvořit chování i jinak empatických lidí.

Naše individuální odpovědnost mizí a u efektu přihlížejícího nám záleží na společenské rovnováze. Co kdybychom udělali něco špatně nebo se spletli. Společenská rovnováha podvědomě v takovou chvíli vyhrává nad morální povinností. Není to tedy o lidské hlouposti jako spíš o nejistotě. O tom, že se bojíme udělat chybu, vyčnívat, být trapní. Jenže mezi trapasem a lidským životem je přece jen rozdíl.

Stačí jeden člověk

V knize The Lucifer Effect (2007) Zimbardo opakovaně zdůrazňuje jeden klíčový bod, nejhorší zlo na světě není aktivní zlo, ale pasivní nečinnost. „Největší zlo není to, co dělají zlí lidé, ale to, co dobří lidé nedělají,“ řekl pro TED v roce 2007. V rozhovoru pro Stanford Magazine v roce 2011 Zimbardo řekl: „Naše doba potřebuje hrdiny víc než kdy dřív. Ne ty s pláštěm, ale obyčejné lidi, kteří v kritické chvíli řeknou ‚ano, já pomohu‘“.

Zajímavé je, že k prolomení tohoto bludného kruhu často stačí jediný člověk. Když jeden svědek jasně pojmenuje problém a konkrétně osloví ostatní, šance na pomoc dramaticky roste. Když nemůžete pomoci sami, řekněte to nahlas. Když můžete, zvedněte telefon.

.