Když vám někdo skočí do řeči, je to jeden z nejjistějších způsobů, jak zabít smysluplnou konverzaci. A bohužel k tomu dochází častěji, než bychom chtěli. Stává se to všude, u rodinného oběda, na firemním mítinku, při rozhovorech rodičů s dětmi nebo mezi přáteli či partnery. Většinou to považujeme za nedostatek úcty a respektu: skáčeš mi do řeči, takže nejsem podle tebe tak důležitý, abys mě nechal dokončit to, co chci říct. Z hlediska psychologie nejde o záměrné projevování nadřazeného postoje, ale o podvědomé signály.

Nutkavá potřeba se vyjádřit hned teď

Spousta lidí vás přeruší ne proto, že by chtěli prokázat svoji nadřazenost, ale proto, že cítí nepřekonatelnou vnitřní potřebu zasáhnout hned. Myšlenka jim přistane v mozku, a než ji stačí zpracovat do přijatelného tvaru, už ji říkají. Většinou jim vlastní mozek podvědomě naznačuje: Když to neřeknu hned, zapomenu to. Zásadní roli hrají úzkost, obava a nejistota. Prostě nebudete čekat, protože to podle vás nejde, musíte to říct hned teď.

Někteří lidé odpovídají na otázky, které chcete položit, aniž byste je stihli formulovat. Jejich mozek už je prostě dál.

Někteří lidé, zvláště ti, kteří přemýšlejí rychle a trpí poruchami pozornosti, skáčou ostatním do řeči naprosto reflexívně. Odpovídají na otázky, které chcete položit, aniž byste je vyřknuli. Ne proto, že jim na vás nezáleží nebo že si vás neváží, ale proto, že jejich mozek už je prostě dál.

Budeš poslouchat!

Ne vždy je to samozřejmě takto jednoduché. Výzkumy opakovaně prokázaly, že lidé s vyšším postavením mají tendence skákat do řeči častěji. Šéfové přerušují podřízené, muži skáčou do řeči ženám, sebevědomí lidé skáčou do řeči těm rozvážnějším. V takovém případě je sdělení odlišné. Ten, který vstupuje do hovoru, prostě etabluje hierarchii: já rozhoduju, o čem se tady bude mluvit. A nemusí to také být ze zlého úmyslu. Často se tak děje podvědomě, nebo proto, že se to tak prostě dělá. Sociální vzorce chování jsou velmi silný faktor při mezilidské komunikaci. Těm, které jste přerušili, je to ale jedno. Prostě jste jim skočili do řeči, nenechali je doříct větu, což pro ně znamená, že je vlastně ignorujete.

Někdy je řešení až směšně jednoduché: prostě pokračujte v konverzaci. Nezvyšujte hlas, neomlouvejte se, prostě dokončete větu.

A aby toho nebylo málo, ne všechna přerušení musí být se zlým úmyslem. V některých rodinách a kulturách je skákání do řeči známkou důvěry a blízkosti. Když za někoho dokončíte větu, je to výraz úcty a porozumění, není to nadřazený nadhled. Problém nastává v okamžiku, když to obě strany vnímají jinak, kdy jedna nabízí úctu a pomoc, a druhá to vnímá jako narušení osobního prostoru. Je důležité si uvědomit, že záměr a dopad nemusí být vždy stejné. I přerušování, které má být projevem blízkosti nebo zájmu, může ve skutečnosti způsobit, že ten druhý přestane mít chuť mluvit.

Chceme být slyšet

Když se nám to stává opakovaně, může to v nás vyvolat (většinou mylný) dojem, že nás nikdo neposlouchá. Ti, kteří nemají z nejrůznějších důvodů dostatek sebevědomí nebo nejsou tak průbojní, přestávají mít chuť se vyjadřovat, a když už mluví, tak se to snaží co nejvíce zkracovat. V práci to může mít za následek, že si vás lidé přestanou prostě všímat a začnete být méně důležití. Ve vztazích to vyvolává zbytečné napětí. Sdělení je stejné: Já se o něco snažím, a je to úplně zbytečné.

Důležité je uvědomit si, o co nám jde. Nechceme vyhrát v imaginárním rétorickém souboji, ale pokračovat v rozhovoru. Někdy je řešení až směšně jednoduché: prostě pokračujte v konverzaci. Nezvyšujte hlas, neomlouvejte se, prostě dokončete větu. To většinou vyřeší situaci, aniž by docházelo ke zbytečné eskalaci napětí. Jindy pomůže jemné upozornění: „Jenom dokončím to, co jsem chtěl říct.“ Řekněte to bez emocí, neutrálně, žádné drama. Jen vymezení hranic.

Zajímá mě, co říkáš

Přerušování není chyba v komunikačním matrixu. Dokazuje, jak moc velkou roli v našem životě hrají mocenské pozice, nejistota, pozornost, ohleduplnost a umění komunikovat. Naučit se jednoduchá pravidla je jak o společenské etiketě, tak o schopnosti udržet pozornost. Když někoho necháte dokončit větu, není to vaše benevolence. Je to přirozený projev respektu: Zajímá mě, co říkáš, a chci to slyšet.