Zapomenuté dětství. Vzpomínky, které zmizely z hlavy, ale zůstaly v těle

Existují lidé, kteří si vybaví zážitek z doby, kdy jim byl rok a půl, ale také ti, kteří nevědí o svém dětství skoro nic. Paměť je nespolehlivá i u dospělých, natož u malých dětí, které pro většinu toho, co zažívají, postrádají slova. Cítí se jako Alenka v říši divů, tedy kdyby Alenka neuměla mluvit. Různé výzkumy ukazují, že u některých lidí se jazyk a paměťové struktury tvoří velmi brzy, u jiných zase pozdě, ale nejčastější věk pro první vzpomínku jsou tři až tři a půl roku.

Podle rozsáhlé studie z roku 2021 vedené psycholožkou Carole Peterson mohou první vzpomínky sahat až do věku dvou a půl let. Studie obsahovala výpovědi tisíce dětí, které se porovnávaly s vyprávěním rodičů (za předpokladu, že rodiče nelžou). Ve studii se přišlo na to, že lidé první vzpomínku špatně datují. Myslí si, že tehdy byli starší než ve skutečnosti. Další výzkumy ukazují, že děti jsou schopné vybavit si události dokonce už ve dvou letech, ale že tyto vzpomínky v průběhu dětství postupně mizí, neudrží si je do dospělosti. Podle Patricie Bauer si ale převážná většina dětí nepamatuje nic z doby před třetím rokem života. 

Výjimky samozřejmě existují a některé působí dost neuvěřitelně. Na redditu v diskuzi r/science uživatel u/I_hate_Swansea zmiňuje, že si jako šestnáctiměsíční batole zapamatoval, kde jeho dědeček schovával sušenky – detail, který později vyrazil dech i jeho matce. Sušenky nejspíš byly tak intenzivní smyslový zážitek, že si je uživatel zapamatoval i bez hotového mozku – oblasti hipokampu a prefrontální kůry, které jsou pro ukládání autobiografických vzpomínek nepostradatelné a u malých dětí bývají málo vyvinuté. Batolatům taky často chybí i sebeuvědomění – dítě do zhruba dvou let nechápe, že je samostatná bytost. Děti sice zážitky prožívají a krátkodobě ukládají, ale tyto vzpomínky dlouhodobě neudrží. První ukotvené příběhy o sobě, které jim vydrží do dospělosti, si lidé začínají tvořit obvykle až v předškolním věku.

Typicky časovanou vzpomínku na redditu popisuje uživatelka u/NemesisErinys. Ta si vybavuje přesný okamžik, kdy jí byly tři roky a její matka odjížděla do porodnice – pamatuje si, jak si oblékla Mickey Mouse tričko ještě za tmy a jak jí pak položili do klína novorozenou sestru. Hezká, úplně normální vzpomínka, kterou byste si přáli mít.

„Tělesná paměť“

Ve většině případů platí, že pokud děti nemají dostatek slov k tomu, aby si své zážitky mohly „zarámovat“ do příběhu, jejich hlava je nedokáže zakódovat ve srozumitelné podobě. To ale neznamená, že by zapomínaly úplně – nepamatuje si to jejich hlava, ale pamatuje si to tělo –  a pozor, tohle opravdu není žádný ezo bullshit. „Tělesné“ vzpomínky se promítají do fyzického a psychického zdraví, i když o nich lidé nemají ani potuchy.

Kdyby většina „tělesných vzpomínek“ z dětství byla ve stylu „občas se sice po…, ale většinou jsem v teple, bezpečí a někdo hodný mě pořád krmí“, bylo by to super. Reálně se ale na lidech mnohem víc podepisují negativní okolnosti a události – řev rodičů ve vedlejší místnosti, pokousání psem, osamocení v horkém autě.  V nemálo případech tyto tělesné vzpomínky zahrnují i fyzické týrání a sexuální zneužívání.

Statistiky uvádějí, že jedna ze 4 dívek a jeden z 20 chlapců zažije (a pamatuje si) sexuální zneužívání. Pak jsou tu ještě ty děti, které si ho nepamatují, a ano, někteří pedofilové se orientují i na kojence. Někteří predátoři si vybírají děti, které neumí mluvit, systematicky. Jejich oběti se označují jako preverbální. Většina takových případů se pochopitelně prozradí jen díky lékařským nálezům nebo přiznání pachatele.

Trauma, ať už zapomenuté nebo ne, se propisuje do „paměti“ našich nervů a svalů a v budoucím životě se může projevit různě – kromě psychiatrických potíží jsou to i  imunologické poruchy a nevysvětlitelné bolesti, únava a další psychosomatická onemocnění. Trauma, které se odehraje v raném dětství, zůstává v těle i tehdy, když se vědomá vzpomínka pokřiví nebo zmizí.

Jeden uživatel redditu popsal, že byl jako malé dítě napaden psem, ale na samotný útok si nevzpomíná – jeho tělo však reaguje přetrvávajícím, hlubokým strachem ze psů. Neurověda i psychologie jednoznačně potvrzují, že tělo si trauma pamatuje jinak než mysl a může to ovlivnit celý život. Ilustruje to to třeba jedna tragédie sexuálního zneužívání předškolních dětí, na kterou se náhodou přišlo. V roce 2010 v Amsterdamu zjistili, že v jednom dětském centru docházelo k systematickému sexuálnímu zneužívání dětí mladších dvou let. Vědci pak několik let sledovali dopady na jejich životy. Ukázalo se, že i když si děti samy na hrůzné zážitky nevzpomínají, u některých z nich následky zůstávají zapsané v jejich chování a psychice, jiné děti, asi 40 % z nich, vyvázly bez následků.

Ještě je tu jedno ale. Někdy se může stát, že si člověk nepamatuje z dětství skoro na nic. Uživatel u/k3kat_aljabn popisuje, že nemá žádné vzpomínky před šestým rokem života a jen pár i po něm. Psychologové upozorňují, že paměťové stopy z raného dětství mohou být aktivně potlačené, opět pokud jsou spojené s něčím extrémně traumatickým. Vysvětlení může být i méně dramatické, třeba rozdílný vývoj mozkových struktur, které se na ukládání autobiografických vzpomínek podílejí.

Pokud jste teď paranoidní, že vás jako batole někdo zneužil, nejste sami.

Reklama