Je mi 55 let a mám dvě dospělé děti, které jsem si pořídila hodně mladá. Vychovávala jsem je převážně sama. Ano, otce mají, ale když bylo potřeba něco skutečně zařídit nebo zaplatit, dělal, že neexistuje. Říkala jsem si, že si za to můžu sama, protože jsem si ho vybrala. Nejsem první ani poslední. Těšila jsem se, že jednou děti dospějí a já budu moct žít svůj vlastní život – to, co jsem v mládí nestihla.

Dětem je sice přes třicet, ale mám pocit, že se beze mě neobejdou. Syn se před třemi lety rozešel s přítelkyní a vrátil se ke mně, do pokoje, který předtím fungoval jako Airbnb. Původně to mělo být jen na pár měsíců, ale zůstal dodnes. Má problémy s duševním zdravím a invalidní důchod a najít si v Praze nájem je dnes šílené. Pracuje a přispívá na chod domácnosti, ale o to víc generuje nepořádku v bytě.

Dcera má dvouletou holčičku a snaží se rozejít s partnerem, ze kterého se vyklubal narcis. Když je zle, jsem první člověk, kterému zavolá. Když se dcera zhroutí, což je zhruba jednou za dva měsíce, hlídám vnučku. Mám je obě samozřejmě hrozně ráda a nechci se tvářit, že se mě jejich život netýká. Ale začínají mi docházet síly i trpělivost. Když má dcera problém, jsem jediná, komu může věřit. Když je synovi špatně, jsem jediná, kdo ho podrží. To, že takový život asi není normální, mi došlo teprve nedávno.

Kamarádka, které jsem kdysi hodně pomohla, se dostala k penězům a pozvala mě na měsíc do Portugalska, všechno bych měla zdarma. Jenže se bojím, že by se mi tady mezitím všichni zhroutili. Není to fér. Proč bych neměla jet? Jsem zdravá, mám v práci nastřádanou dovolenou a děti jsou přece dospělé. Akorát je stíhá jedna krize za druhou a já mám pocit viny, že jsem je špatně vychovala.

Když nepojedu, budu smutná a naštvaná. Když pojedu, budu se celou dobu stresovat, jestli nenastane podstatná krize. Nevím, nechce se mi udělat jedno ani druhé.

Odpovídá terapeutka

Vypadá to, že jste ten typ člověk, který si nemůže odpustit někomu pomoci. Většinou se to lidem nevyplatí, ale vy jste dostala aspoň dovolenou zdarma. Zvykla jste si být člověkem, který je k dispozici, když ostatním hoří život. A vaše děti se naučily, že když hoří život, volá se máma.

To samo o sobě neznamená, že jsou nezodpovědné nebo že jste je špatně vychovala. Syn má skutečné zdravotní a finanční potíže, dcera řeší rozchod a malé dítě. Nejsou to problémy, které se dají vyřešit větou „tak se konečně postavte na vlastní nohy“. Jenže existuje rozdíl mezi pomáhat dospělým dětem v těžké situaci a být jejich permanentním krizovým manažerem. A vy jste se podle všeho stala tím druhým.

Myslím, že vaše představa, že „až se dětem zlepší život, budu mít konečně prostor pro sebe”, není úplně praktická. Kdy přesně nastane ten okamžik? Až bude synovi lépe? Až se dcera rozejde? Až bude vnučka starší? Až budou mít všichni dost peněz? Máte to nějak definované? 

Portugalsko není žádná životní zkouška, jestli jste dobrý člověk. Za mě určitě jeďte, i když výčitkám vašeho vnitřního hlasu se asi nevyhnete.

Takový den nemusí nikdy přijít. Vaše děti budou mít problémy i za deset let. Možná jiné než dnes, ale budou je mít. Stejně jako vy. Pokud je podmínkou vaší svobody, že nejdřív vyřešíte všechny ostatní, můžete čekat celý život.

Píšete, že jste pro obě děti jediný člověk, kterému mohou věřit. Možná ano. Ale je dobré rozlišit mezi „jsem jediná“ a „jsem jediná, o které všichni automaticky předpokládají, že pomůže“. Dospělý člověk může mít více lidí a služeb, o které se opře. Dcera může hledat jiné možnosti hlídání, syn jiné formy podpory. Neříkám, že máte děti odsunout. Jen že žádný člověk by neměl být jediným záchranným systémem pro celou rodinu.

Portugalsko není žádná životní zkouška, jestli jste dobrý člověk. Za mě určitě jeďte, i když výčitkám vašeho vnitřního hlasu se asi nevyhnete. Vaše děti už nejsou malé a vaší povinností už není být automatickou pečující osobou pokaždé, když si dcera prochází krizí. To samozřejmě neznamená říct dceři den před odjezdem: „Tak si nějak poraď.“ Řekněte jí to včas. Proberte, které dny běžně hlídáte a jak by mohla péči vyřešit jinak. Pomozte hledat řešení, ale ne na váš úkor.

Myslete na to, že pomáhat hledat řešení neznamená být tím řešením. Dceři ale určitě řekněte o plánu odjet dostatečně dopředu, aby se na to mohla připravit. 

Je možné, že  během vašeho pobytu v Portugalsku se skutečně stane nějaký průšvih. Syn bude mít špatné období, dcera problém, vnučka onemocní, ale s největší pravděpodobností to všechno nějak přežijí. Třeba zjistíte, že nejsou tak bezmocní, jak vypadají.

Začala bych s oběma dětmi mluvit i o tom, co bude dál. Synovo „pár měsíců“ trvá tři roky. To je dost dlouhá doba na rozhovor o tom, jak chcete společně bydlet za rok nebo za dva. A dcera potřebuje vědět, že vaše pomoc je pomoc, ne automatická součást jejího rodičovského plánu.

U každé další žádosti o pomoc si položte otázku, zda na to opravdu máte sílu. Vaše děti to sice nemají lehké, ale i přesto si s nimi musíte nastavit hranice. Nechcete přece celý život žít jenom kvůli ostatním. Takže si zabalte kufry do Portugalska a umlčte otravný vnitřní hlas, který se vám snaží namluvit, že jste sobecká.