Marcela (34):  Žiju s manželem a půlročním synem na západě Česka. Pocházím z východního Slovenska, kde dodnes bydlí moji rodiče. Už před Vánoci na mě tlačili, ať přijedu „domů“ ukázat syna, jejich vnuka. Nejde jen o peníze za cestu, i když pro nás je to víc než čtyři tisíce. Hlavní je strach. Bojím se tam jet. Bojím se vlastních rodičů, i když už jsem dávno dospělá. Když jsem byla malá, naši se doma pořád hádali. Táta si vybíjel zlost na mámě a ta potom zase na mně. Křik byl na denním pořádku, občas padla i facka. V sedmnácti mi řekli, že buď půjdu na vysokou a postarám se sama, nebo ať jdu pracovat do skladu. Máma tehdy dostávala výživné od mého biologického otce, ale většinu peněz si nechávala. Mně dala jen minimum. Šla jsem na vysokou, ale později jsem se kvůli o patnáct let mladšímu mentálně postiženému bratrovi vrátila domů, abych pomohla. Přerušila jsem školu, starala se o něj, ale rodiče se ke mně chovali čím dál hůř. Po jedné hodně vyhrocené hádce jsem našla kufry před dveřmi.

Vyčítají mi, že jsem nevděčná a že jim dlužím za to, že mě vychovali. Teď mi řekli, že když nepřijedu na oslavu šedesátin nevlastního táty, tak už pro ně neexistuju.

Od patnácti pracuju, všechno jsem si vždy platila sama. Teď mám poprvé pocit jistoty – mám partnera, dítě. Rodiče se o vnuka začali zajímat, až když se to dozvěděli od známých. Píšou mi několikrát týdně, že mě mají rádi a že mám přijet. Sami k nám jezdit nechtějí, prý kvůli bratrovi. Když váhám, vyčítají mi, že jsem nevděčná a že jim dlužím za to, že mě vychovali. Teď mi řekli, že když nepřijedu na oslavu šedesátin nevlastního táty, tak už pro ně neexistuju. Nechci o rodinu přijít, zároveň se mi na ty narozeniny nechce jet, zvlášť když to staví tak, že buď přijedu, nebo konec. Existuje nějaký kompromis? Nechci svému dítěti brát prarodiče, ale mám pocit, že bych tím ublížila hlavně sobě.

Psycholožka Bibiana odpovídá:

To, co popisujete, není rozmar ani přehnaná citlivost. Je to reakce těla a psychiky na prostředí, ve kterém jste dlouhodobě nebyla v bezpečí. Když se bojíte jet „domů“, vaše zkušenost vám něco důležitého sděluje. Jako dítě jste měla mít kolem sebe dospělé, kteří vám měli poskytovat pocit bezpečí, chránit vás, podporovat a pomáhat vám růst. Z toho, co popisujete, vyplývá, že jste toho v tomto směru zas tak moc nedostala. To, že vás rodiče „živili a šatili“, nebyla laskavost, ale jejich povinnost. Nic jim nedlužíte, ani fakticky, ani citově, a neexistuje ani žádný morální nebo snad tradiční závazek.

Na tlak se nedá odpovídat vstřícností, protože ta bude vnímána jako slabost. Kompromis znamená, že obě strany respektují hranice. To se tady zatím neděje. Máte právo říct: Teď nepřijedu. Bez vysvětlování, bez obhajování, bez slibů do budoucna.

Vyhrožování přerušením vztahu není pozvánka ke kompromisu. Je to obyčejný psychologický nátlak a vydírání. A na tlak se nedá odpovídat vstřícností, protože ta bude vnímána jako slabost. Kompromis znamená, že obě strany respektují hranice. To se tady zatím neděje. Máte právo říct: Teď nepřijedu. Bez vysvětlování, bez obhajování, bez slibů do budoucna. Pokud vás někdo má rád, musí to přijmout. Pokud ne, pak to není vztah, který stojí na důvěře a lásce, ale na něčem daleko hrozivějším. Rozumím tomu, že je pro vás těžké smířit se s povahou vašich rodičů a s tím, že nejsou schopni vztahu, jaký byste si přála. Chápu, že naděje umírá poslední, dávejte si ale velký pozor, když byste chtěla znovu a znovu vstupovat do situací, které vás zraňují. Nejde jen o vás, ale také o vašeho syna.

Možná přijde chvíle, kdy budete chtít kontakt znovu navázat – a možná taky ne. Obojí je v pořádku. Teď je ale důležité, abyste se opřela o to, co už jste si vybudovala: vlastní rodinu, vlastní život. A postupně, ideálně s odbornou podporou, se učila nastavovat hranice bez pocitu viny. Vaše dítě nepotřebuje prarodiče za každou cenu. Potřebuje klidnou, dostupnou a psychicky přítomnou mámu. A tu mu teď dáváte právě tím, že chráníte sebe sama. I když to někdy bolí.