Zákazy, nařízení a lidé reptají. Psi ne, jsou (většinou) zvyklí poslouchat. Navíc se těší různým výjimkám od výkonných orgánů. I v době, kdy byl zákaz vycházení, mohli ven po jednadvacáté hodině. A dokonce se jejich zušlechťovací salóny otevírají dříve než kadeřnictví a barber shopy pro lidi.
To, že může ven i tak pozdě, je pro přítele člověka nejvěrnějšího důležité. Nemusí měnit své návyky, což je dobré pro jeho psychiku, a zároveň přináší další výhody. Psí kamarád či kamarádka na druhé straně ulice je dosažitelnější, protože nejezdí ty smradlavé věci, na které se tak krásně čůrá, když stojí u chodníku. Vodítko není nutné, i když pak odpadá ta legrace, že dva psíci po vzájemném očmuchávání vytvoří takový menší gordický uzel, který pak páníčkové marně řeší přehmatáváním, podlézáním a přeskakováním.
Klid na nové kontakty
Během procházky ve dne bývá tak čas na nějaké to „brýden“ (lidi) či si letmo čuchnout (psi). Pozdě večer se však navazují nebo utvrzují kontakty a vyměňují nejen pachové informace. „V Albertu maj teď máslo za dvacet dva,“ sděluje panička od Bobíka té, co má na šňůře Rambíka, ale vlastně všem ve čtyřčlenném hloučku, který jsme nepředpisově vytvořili na rohu u parku. „Koupila jsem si jich šest.“
Pohled paní od Bobíka vydržím, i když dobře tuším, že „u Karla“ bude ten malý sklepní bar, který má okénka u chodníku večer zakrytá těžkými dekami.
Muž s bíbrem a jakýmsi ušlechtile chlupatým křížencem, který se snaží bišonka Bobíka přátelsky povalit do trávy, se diví: „A to jako vymažete?“ Paní od Rambíka, trochu přerostlého drsnosrstého jezevčíka, ochotně vysvětluje. „Vy nejíte vánoční cukroví? Víte, kolik se toho másla spotřebuje? A já z ničeho jinýho nepeču, všechno je hned takový vláčnější. To tam hned ráno zajdu, stejně musím pro rum na vaječňák. Kdyby tak měli levnější vajíčka...“ povzdechne si a pouští Rambíka z vodítka. „Běž si taky hrát,“ a popostrčí jezevčíka nohou.
Ten ožije, stejně jako muž s bíbrem při zmínce o rumu. „Koupil sem si ho v Bille, taky ve slevě, litrovku. Co má člověk taky dělat, když jsou hospody zavřený,“ dodává skoro omluvně. „To si ani nezajdete ke Karlovi u nás v baráku?“ vyhrkne majitelka bišonka a hned se na mě trochu podezíravě zadívá.
Na tajňačku u Karla
My tu s Jonatánem celou dobu stojíme mlčky, protože nás do téhle společnosti přibrali teprve nedávno, a zatímco si říkají mezi sebou křestními jmény, já jsem „ten od Jonatána“. Jonatán taky nic neříká, protože je nakrknutej, že jsem ho nenechal do listí zahrabat na horší časy půlku rohlíku, kterou si poctivě ulovil. A navíc už má svůj věk. Pohled paní od Bobíka vydržím, i když dobře tuším, že „u Karla“ bude ten malý sklepní bar, který má okénka u chodníku večer zakrytá těžkými dekami a kam si asi Karlovi známí občas zaskočí „na prymulu“.
„Jsme takový pražský Noční vlci,“ poučil mě před pár týdny brýlatý muž s borderteriérem Žoržíkem.
Nenechám ticho padnout na chodník a ptám se bíbra, co že je to vlastně ten jeho Beny zač. „Čibotr,“ vypadne z něj a nacvičeně vzápětí vysvětluje: „Čimice, Bohnice, Trója. Je z útulku.“ Dámy už původ Beníka znají, ta od Rambíka dává znamení ke změně pozic, což v zásadě znamená přemístit se na protilehlý roh parku. Nerad tam chodím, protože tam jsou popelnice s bordelem, který zase miluje Jonatán, a já trnu, co zase vyhrabe.
Pocit sounáležitosti s touhle malou smečkou je ale rozhodující. „Jsme takový pražský Noční vlci,“ poučil mě před pár týdny brýlatý muž s borderteriérem Žoržíkem, když jsem byl poprvé pozván, abych se s Jonatánem k těmhle spiklencům připojil. Zasmál se tehdy a dodal, že večer už ven chodil akorát do hospody, ale že tohle večerní venčení má taky něco do sebe, hlavně že se doma nemusí hádat se svou polovičkou.
Pomalu se přesouváme parkem. Hádat se doma s nikým nemusím, ale stejně jsem rád, že k těmhle Nočním vlkům či do téhle noční psí smečky tak trochu patřím. A můžu mít i intimnější otázky. „Co je s Žoržíkem, že tady nejsou?“ nadhazuji. Bíbr se zasměje. „Jel za synem, aby mu pomoh vybrat psa z útulku, říkal, že prej ta snacha si může s tou jeho podat ruce. Syn si chce taky užít noční svobody, původně chtěl hrát, že má koronavirus, ale s tím by se nemoh kamarádit,“ šklebí se Bíbr.
Pes jako povolenka
„No, abyste chlapi nedrželi při sobě,“ durdí se naoko ta od bišonka. „Ale na internetu sem četla, že útulky se vyprazdňujou, spoustě lidí se nechce poslouchat tohle blbý nařízení, a tak si pořizujou psa. Jen aby si ho nechali i potom,“ povzdechne si. „Jo, aby ňáký potom taky bylo… Jsou to teda blbiny, jako těch pět set metrů od baráku, dál že prej chodit nemáme,“ přidává se ta od jezevčíka. „Jak to mám měřit?“
Na šňůru jde i Rambík a Beny, hormony jsou hormony. Jonatán si trochu zahrabe u popelnic a loučíme se.
„Přes džípíesku snadno, ale je to asi fuk, nikdy vo nás policajti nezavadili ani vokem. Ta džípíeska, to máte v mobilu,“ vysvětluje trpělivě Bíbr, ale je přerušen. „Bacha na kluky,“ nabádá panička bišonka. „Támhle de Marcela s Bárou a vona hárá. Hele, rači přechází ulici, jinak by přišla,“ doplňuje a připíná si Bobíka pro jistotu na vodítko.
Na šňůru jde i Rambík a Beny, hormony jsou hormony. Jonatán si trochu zahrabe u popelnic a loučíme se. Ještě slyším, jak ta od Rambíka ukazuje zbývajícím Nočním vlkům setmělá okna v rohovém baráku a říká, kolik je tam prázdných bytů. Jdeme domů a umiňuji si, že se na ty byty musím zítra zeptat. A taky na recept na ten vaječňák. Už aby byl zase večer...
Reklama
foto: Shutterstock