Když 6. června přijel na pražské hlavní nádraží francouzský vlak TGV, byla z toho obrovská sláva. U prezentační soupravy se tísnily davy lidí, které trpělivě čekaly v řadě na příležitost prohlédnout si interiér zasloužilého bývalého rychlostního rekordmana. A nutno říci, že bylo na co se dívat. Zvenčí vypadá TGV i přes úctyhodný věk hypermoderně a interiér vlaku by mohl směle soupeřit s těmi opravdu nejmodernějšími vozy, které se v současnosti na českých kolejích pohybují.

Správa železnic, která má výstavbu vysokorychlostní trati v Česku na starosti, připravila opravdu výraznou prezentaci. Pohledný vlak tak mohli vidět lidé na trati mezi Děčínem, Prahou a Brnem, kde se, pravda, pohyboval o něco pomaleji, než se na rychlovlak sluší a patří.

Tady všude mohli TGV v Česku vidět. Rychlostní rekord to ale nebyl (foto: Profimedia)


A u slova „pomaleji“ bych se rád pozastavil. U nás jde totiž všechno tak nějak „pomaleji“ než by se slušelo a patřilo. Pomiňme fakt, že o finančně velmi nákladných vysokorychlostních tratích se v Česku hovoří už od osmdesátých let minulého století. Stačí se podívat na to, jak dlouho se u nás důležité dopravní stavby staví.

České NIMBY

Připomeňme jen dálnici do Českých Budějovic, pražský okruh nebo dálnici z Brna do Vídně, kde po třiadvaceti letech od schválení trasy nechávají silničáři znovu posoudit vliv stavby na životní prostředí. V Česku totiž může podávat námitky proti stavbám kdokoliv, a délka trvání přípravy stavby samotné se tak neúměrně prodlužuje. Stavba jako taková už zase takový problém není. Ale dostat celý proces do fáze, kdy se poprvé kopne do země, to je to, oč tu běží, tedy spíš kráčí...

Pokud chceme, aby česká vysokorychlostní železnice byla součástí takzvané klíčové železniční sítě, musí se stihnout do roku 2030.

Není to ale zdaleka jen český problém. Princip NIMBY čili „not in my backyard“ znamená „dělejte si to, kde chcete, ale ne u mě“. Poprvé se tento termín objevil v osmdesátých letech v Kalifornii, kdy majitelé malých domků na okrajích měst začali bránit výstavbě velkých bytových komplexů. V Česku se NIMBY princip promítá do povolování dopravních staveb a rychlostní železnice není výjimkou. Protestují proti ní jak starostové obcí, přes které má vysokorychlostní trať vést, tak zemědělci, podle kterých jim trať zničí nejlepší půdu, a pochopitelně také ekologická organizace Arnika, podle které bude rychlovlak mimo jiné moc hlučný.

Interiér TGV je moc hezký. Jako fakt. Jednou ho třeba otestujeme i v Česku (foto: Profimedia)


Pro urychlenou výstavbu ovšem hovoří jeden zásadní argument a to jsou peníze. Pokud chceme, aby česká vysokorychlostní železnice byla součástí takzvané klíčové železniční sítě, musí se stihnout do roku 2030. Což vzhledem k tomu, že stavba nejenže ani nezačala, ale není ani pevně stanovená trasa, může být trochu problém. Podle Správy železnic, která rychlotrať právě i prostřednictvím kampaně s TGV propaguje, by měla první část být v provozu do roku 2028, jiní odborníci ale odhadují, že v roce 2028 může stavba teprve začít.

Do terénu už sice vyrazili geodeti, jen se předtím zapomněli zeptat těch, přes jejichž pozemky má trať vést, zda tam vést může. Což vzbudilo samozřejmě rozruch. Zde se dá předpokládat, že už se nebude jednat jen o NIMBY, ale o celkem pochopitelný vzdor: Když už nepovažujete za důležité se mě ani zeptat, tak máte smůlu.

Soumrak české železnice?

Aby ale nedošlo při čtení těchto řádek k omylu: Byl bych samozřejmě nesmírně rád, kdyby z mé strany k omylu došlo. Vysokorychlostní tratě potřebujeme i proto, že bez nich bude česká železnice čelit možným existenčním problémům. A to při důrazu na ekologický aspekt dopravy bude další hřebíček do rakve environmentální situace.

Naše železnice je jednoduše přetížená a vysokorychlostní vlaky jsou řešením jak osobní, tak nákladní dopravy, což v důsledku znamená posílení průmyslu a rozvoj regionů. Jenže jsme v Česku, kde se na racionální argumenty hraje maximálně tak v médiích, tedy s důrazem na slovo „hraje“. A do tohoto lehce skeptického konceptu pak propagace vysokorychlostní tratě čtyřicet let starou soupravou vlastně zapadá.

Takže pokud se za deset let svezu do Brna rychlodráhou za hodinu, budu příjemně překvapen. Jen se trochu obávám, že by nám mezitím pěkně pomalu mohl ujet vlak.

Související…

Středa Vojtěcha Mikoláše: Praha potřebuje náměstka pro detaily. A řešit je hned
Vojtěch Mikoláš

foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek