Jakkoli hrozné představy o sextingu máme, většinou je to docela normální věc. Co normální není, je reakce společnosti na uniklé fotografie. Místo aby obětem pomáhala, dává jim cejch pachatele.

Související…

Jak moje dcera začala sextovat
Jana Abelson

Když do vyhledávače zadáte ‘sexting’, čeká vás příval varování a příběhů, v jaké noční můry může vyústit „sdílení intimních konverzací a fotografií na chatu“. Tolik definice sextingu. Tenhle příval jen občas přeruší odkaz na nějaký „kosmočlánek“ s radami, jak se stát expertním sexterem. Mnozí lidé mají sexting za čiré šílenství, i když v něm někteří vidí příslib „milostných dopisů“ 21. století. Tak či onak je výměna intimních vzkazů a dráždivých obrázků mezi adolescenty poměrně rozšířená.

Bezpečné sextování

Debata ale příliš často míří jen jedním směrem, totiž k výzvám ke zdrženlivosti za každou cenu, aby se dotyční vyhnuli ostudě, až se jejich vzkazy dostanou k někomu třetímu. Nejvíc by přitom pomohlo, kdybychom všudypřítomnost nahých obrázků v dětských telefonech jednoduše vzali na vědomí a namísto snahy o jejich vymýcení stvořili srozumitelná pravidla, jak bezpečně sextovat.

Sexuální výchova stále vězí ve 20. století – při hodinách se nasazují kondomy na banány a vypočítávají se smutné osudy dívek.

Stálá palba moralizujících rodičů („Jak by tě něco takového mohlo  napadnout?“) naučila teenagery nechávat si své online aktivity (a nejvíce ze všeho sexting) raději pro sebe. I tak si můžeme být celkem jisti, že je to rozšířená praxe.

Až polovina teenagerů

Podle studie, která pochází už z roku 2014, je podíl sextujících teenagerů v Česku druhý nejvyšší z 20 porovnávaných zemí (10,2 %) hned po Švédsku (11,5 %). V obou zemích je též nejmenší rozdíl mezi hochy a děvčaty. Zatímco ve většině zemí jsou dívky o něco zdrženlivější (v Česku 10,1 %), ve Finsku, Dánsku a Norsku sexterky početně převažují. Jiné (možná o něco anonymnější) studie ukazují, že v USA sextuje přesně třetina 16 až 17letých a polovina 18 až 24letých.

Sexuální výchova na celém světě přitom vězí pořád ve 20. století – při hodinách se nasazují kondomy na banány a vypočítávají se smutné osudy dívek, jež se nechají opít banánem. Jen málo pozornosti je věnováno spletitostem vztahů, tedy konkrétně tomu, jak je vůbec možné udržet intimní vztah na velkou vzdálenost, co dělat, když váš miláček ze střední školy zamíří na univerzitu, a jak v takovém vztahu udržet spontaneitu (aniž byste přímo propadli S&M praktikám).

Tím, jak v porovnání s předešlými generacemi klesá počet sexuálně aktivních teenagerů, roste potřeba nového měřítka, nového přechodového rituálu k dospělosti.

A právě v těchto spletitých vztahových situacích do života navíc vstupuje sexting. Na jeho příkladu by bylo přitom možné starším teenagerům ilustrovat, jak lze rozvíjet důvěru v trvalém vztahu, jak prozkoumávat vlastní sexualitu a jako bonus získávat větší sebedůvěru ve vlastní tělo.

Čím je dnes sexting pro dospívající? Především symbolem společenského statusu. Tím, jak v porovnání s předešlými generacemi klesá počet sexuálně aktivních teenagerů, roste potřeba nového měřítka, nového přechodového rituálu k dospělosti. 

Problém jsou zákony

Doopravdy bizarní situace ovšem panuje v oblasti práva – a to skoro ve všech zemích vyspělého světa. Zatímco patnáctiletí Češi a Češky se mohou zcela legálně oddávat sexu, shromažďování lechtivých fotografií partnera v telefonu je z hlediska zákona „přechovávání dětské pornografie“ a v případě jejich odesílatele jde dokonce o šíření pornografie. V očích zákonodárců se teenageři experimentující s intimitou nijak neliší od pedofilů, což v některých případech v USA vedlo k jejich zanesení na seznamy sexuálních delikventů.

Chudák rypoš lysý se stal nedobrovolně obsahovou náhražkou sextingu


Jestliže se předešlé řádky snažily sexting polidštit, neznamená to, že by záliba nenesla svá rizika. Intimní snímky čas od času skutečně unikají do éteru, nejčastěji přičiněním adresáta, jenž se chce pomstít za nechtěný rozchod. Oběť potom zhusta čeká odsuzující reakce ze všech stran: „Ta děvka si za to může sama.“ A v extrémních případech to může vést až k sebevraždě.

Skutečnost, že je něco online, ještě neznamená, že je to připravené ke zveřejnění.

Sociální stigma obklopující sexting je natolik veliké, že třetina jeho provozovatelů v jednom průzkumu hlásila, že za poslední rok pocítili známky deprese (snad v hrůze z provalení), zatímco u dětí neprovozujících sexting to byla jen šestina. Každý desátý sexter oznámil úvahy o sebevraždě (u dětí, jež sexting neprovozují, to byl jen každý třicátý). Nic z toho však není ani tak argumentem proti samotnému sextingu, jako proti nedokonalé právní ochraně obětí a malé spolupráci technologických firem.

Jako první fordka

Expertka na sexting (nikoli „expertní sexterka“, jak sama ráda vtipkuje) a badatelka Amy Hasinoffová  přirovnává situaci k roku 1908, kdy Ford uvedl na trh svůj první tovární model T. Jak rostla nehodovost, lidé byli stále znepokojenější oběťmi na životech, takže se snažili změnit chování řidičů různými omezeními – zavedením rychlostních limitů a pokut. A teprve po čase zjistili, že mohou modifikovat samotné vozidlo. Postupně se objevila nárazuvzdorná přední skla, bezpečnostní pásy a na sklonku 20. století první airbagy.

Jestliže k novým technologiím přistoupíme podobně, tak by se pojem revenge porn (v Rusku pro tento termimus  technicus mají krásný výraz „pornomsta“) mohl rovněž stát minulostí a digitální prostor bezpečnějším a privátnějším místem. Sporným bodem není sexting, nýbrž digitální soukromí a jeho narušování. „Skutečnost, že je něco online, ještě neznamená, že je to připravené ke zveřejnění,“ opakuje Hasinoffová.

Ve snaze o vlastní bezpečnost můžeme na žádosti o intimní snímky odpovídat tím, že namísto nich pošleme fotografii rypoše lysého.

Podstatné je podle ní tlačit na společnosti jako Google, aby projevovaly větší ochotu stahovat obrázky, které byly uloupeny a uploadovány bez souhlasu postižených osob. Než k tomu dojde, můžeme ve snaze o vlastní bezpečnost odpovídat na žádosti o intimní snímky tím, že namísto nich pošleme fotografii rypoše lysého. V angličtině se mu říká mole rat (neboli nahá krysa). Rypoše si do své kampaně proti sextingu zvolila nezisková organizace Canadian Center For Child Protection. Pokud někomu odpovíte fotografií „nahého“ hraboše z východní Afriky, který dokáže přežít až 18 minut bez kyslíku a je odolný proti rakovině, nebude podle autorů kampaně potřeba dlouhého vysvětlování. „Buďte si jistí, že většina adresátů pochopí, o co jde,“ říkají.

foto: Shutterstock, zdroj: Kampaň Kanadského centra pro ochranu dětí