Mazací kultura se pomalu stává oblíbenou kratochvílí hnidopichů i u nás. Nesmíte prý o někom mluvit tak, abyste se ho nedotkli, nebo dokonce neurazili. Každý má právo na svoji osobitost, ale vy nemáte právo si z této osobitosti utahovat. 

Jaroslav Hašek napsal krátký, ale výstižný Doslov k prvnímu dílu svého Švejka. V něm se mimo jiné vyjádřil i ke slovníku svých hrdinů: „Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury typu sv. Aloise, o kterém se vypravuje v knize mnicha Eustacha, že když sv. Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se uspokojil. Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách. Užívaje ve své knize několika silných výrazů, konstatoval jsem letmo, jak se skutečně mluví.“ Tolik jeden z mála českých autorů světového formátu. Dnes by si ani neškrt, mazací úderka by ho obvinila ze všech možných zlořádů od rasismu po homofobii. Že napsal velkou knihu o svobodě, ve které je jediná nenávist vůči lidské omezenosti a tuposti, na tom by nezáleželo. A v tom je právě hlavní problém té mazací kultury.

Safety first

Někteří na Západě a tedy i u nás si myslí, že nejdůležitější pro člověka je bezpečí. Pod bezpečím si představují, že člověk nesmí být ohrožen někým jiným ani slovem. Ani z legrace, ani omylem, ba ani právem. Objeví-li se takové ohrožení na sociálních sítích, je třeba jej odhalit a vymazat. Protože člověk má právo na život v bavlnce. Jenže to nemá nic společného se skutečným životem. Takovýto přístup je nejen únik od opravdové diskuse, nejen snaha vyhnout se nepříjemnostem, které tím ale nezmizí, jen se tváříme, že nejsou – jako ten pověstný pštros s hlavou v písku, ale pouze tím vytváříme neexistující, umělý svět pohody a libosti, určený mně samotnému, mé omezenosti a mému sobectví.

Je-li sarkastická diskuse vykastrována již ve svém zárodku, naše myšlení se nebude vyvíjet.

Myšlenky se tříbí v diskusi. V diskusi nemilosrdné, otevřené, sarkastické, plné humoru bez hranic. Diskusi, která bolí. Zažili jsme to každý, kdo nahlas a veřejně přemýšlel i o jiných věcech, než co si vezme na sebe nebo co bude mít k obědu. Je-li tato diskuse vykastrována již ve svém zárodku, naše myšlení se nebude vyvíjet. Budeme se bát jiných myšlenek, protože mohou být nebezpečné, protože nás mohou ponížit, třeba tím, že zjistíme, že jsme se svými názory byli za hlupáky.

Svoboda vyjadřování buď je, nebo není

Chtít mazat někoho z diskuse jen proto, že jsou vám jeho názory nepříjemné, je špatně. Svoboda vyjadřování buď je, nebo není. Skutečně zlé myšlenky je třeba porazit. Vymažete-li je ze sociálních sítí, stejně nezmizí. Budou žít dál a čekat, až svobodná společnost zeslábne, aby byly vynesené na povrch s mnohem větší silou a nebezpečím, než měly na začátku. Je zajímavé, že každá nová generace se o tom musí přesvědčit sama. Ostatně jak v onom doslovu napsal Jaroslav Hašek: „Lidí typu nebožtíka Bretschneidra, státního detektiva starého Rakouska, potlouká se i dnes velice mnoho v republice. Neobyčejně se zajímají o to, co kdo mluví.“ 

Související…

Pátek Karla Křivana: Po Praze ani pěšky, ani na voze, zato s Cimrmanem
Karel Křivan