Jeden můj známý se na mě nedávno obrátil s žádostí o zastupování, neboť jistého pracovníka ostrahy na vlakovém nádraží označil před dalšími čekajícími ve frontě na lístky za „pikolíka“. A tento zřízenec došel k závěru, že tímto byla pošpiněna jeho čest a vážnost. Nelenil a zažaloval mého známého pro urážku na cti. Ale onen pracovník ostrahy nebyl žádný VIP, takže chtěl jen omluvu, ale co takový VIPák lobista Ivo Rittig? Ten nedávno zažaloval bulvární časopis Blesk, že o něm publikoval nactiutrhační články v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. A svoji čest si ohodnotil na 1 milion korun.
Reklama
Lidé jsou v poslední době vůbec nějak přecitlivělí. Dříve, ještě za bolševika, žalob pro urážku na cti bylo minimálně. Zřejmě se tehdy lidé své cti programově zbavovali tím, že ji přenesli ve prospěch práce nutné k vybudování komunistické společnosti. Jak si jinak vysvětlit tehdejší pozdrav „čest práci“?
Chráněná osobnost
S žalobami pro nactiutrhání se v poslední době skutečně roztrhl pytel. A tak jsem si řekl, že provedu myšlenkový ponor do problematiky „čest člověka“, abych si i já ujasnil, co to čest vlastně je, jak vzniká, kde v nás přebývá a zda ji máme všichni stejnou. To vše z mého oblíbeného právně-spirituálního pohledu.
Dnes se krásný archaický pojem „nactiutrhání“ v právu už moc nepoužívá, je nahrazen a lingvisticky neutrálně rozmělněn v pojmu „ochrana osobnosti“.
Na počátku bylo slovo, tak praví Bible. Začněme tedy lingvistikou. Musíte uznat, že samotné slovo „nactiutrhání“ je krásné české slovo. Utrhnout se takto dá „pěkně česky“ nejen jablko ze stromu, ale – jak vidíme – i čest. Co to vlastně je nactiutrhání neboli utrhání na cti v obecném lidském povědomí? Nactiutrhání neboli latinsky difamace spočívá v ublížení na cti druhé osoby urážkou, nadávkou, vydáním v posměch atd.
A co na to právo? Dnes se krásný archaický pojem „nactiutrhání“ v právu už moc nepoužívá, je nahrazen a lingvisticky neutrálně rozmělněn v pojmu „ochrana osobnosti“. No, budiž. Nebudeme již starosvětští. Důležitější v tomto mém právně-spirituálním přemítání je však jiná věc. Jako zvláštní živočišný druh nadaný vědomím (a občas i rozumem) jsme se kdysi bez bázně a hany vybíjeli v úsilí o zdroje a teritorium. Dnes to děláme sice pořád (někdy jemněji), ale hlavně proti tomu máme sankční regulativy v podobě morálky a práva. A ochrana osobnosti se dnes dostala na piedestal té nejvyšší ochrany, kterou právo může dát. Východiskem pro tuto nejvyšší právní ochranu je poznání, že osobnost člověka není něco, co nám dává „dobrotivý“ stát či konstituuje právo, ale že vzniká nezávisle na právu. Je to tedy hodnota mimoprávní.
Slovo „já“ představuje největší omyl i nejhlubší pravdu podle toho, jak je použito.
Má se tedy za to, že každá lidská osobnost duchovně pramení mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává jako právně významnou (nemajetkovou) hodnotu a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky. Protože osobnost je hodnotou primárně mimoprávní, není sama o sobě právním řádem definována. Obsahové vymezení pojmu osobnost se tak přenechává psychologii a sociologii. Osobnost člověka jako předmět soukromých práv zahrnuje vše, čím se člověk projevuje navenek ve vztahu ke svému okolí, a to jak po stránce fyzické, tak po stránce duchovní a duševní.
Osobnost člověka, tedy jeho základní složky jako důstojnost, čest a vážnost, je zařazena mezi přirozená lidská práva (alespoň v euro-atlantické civilizaci), která jsou vlastní každému člověku od jeho narození. Z toho vycházejí i různé mezinárodní úmluvy na ochranu lidských práv, což se promítlo i do české Listiny základních práv a svobod, kde je černé na bílém psáno: „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“
Čest a vážnost
Každý asi intuitivně cítí, co je čest a vážnost. Nejsou to však stejné pojmy, existují mezi nimi jisté odlišnosti. Zatímco pojem cti vyjadřuje spíše vlastní vnitřní náhled člověka na ocenění sebe sama a jeho postoj k vlastním elementárním životním hodnotám a představám, pojem vážnosti je naopak více spjat s uznáním člověka v okolí, s jeho postavením ve společnosti a prokazováním úcty ze strany ostatních. A významově je prakticky totožný s termíny dobrá pověst, respektive dobré jméno člověka.
Základní právo na čest a vážnost uplatňujeme ve všech životních sférách života, zakládáme si na tom v soukromých vztazích (rodina, přátelé atd.), ale i ve sféře společenské, občanské a profesionální. Jestliže důstojnost člověka je z hlediska lidských práv něco, co má každý člověk ve stejné míře, respektive má lidské právo na ochranu své důstojnosti, ať je běloch či černoch, katolík nebo ateista, muž či žena, známý zpěvák nebo bezdomovec, lidé si ve své vážnosti a cti rovni nejsou. Hodnota osobnosti konkrétního člověka spočívající v jeho cti a vážnosti se může v průběhu života také různě měnit v souvislosti s jeho rozličným působením ve společnosti.
A k čemu jsou nám čest, vážnost a důstojnost? Kromě toho, že na těchto hodnotách si v životě zakládáme a jsme velmi citliví, když nám do nich někdo jiný zasahuje, lze tyto hodnoty ještě nějak využívat? Právní řád stanoví, že každý má právo využít své osobnosti k zajištění vlastních potřeb a zájmů. V právní vědě jsem zaznamenal dokonce tuto definici: Osobnost jako ke štěstí zacílený živoucí duchovní, duševní a tělesný celek, jehož jádrem je jedinečné sebeuvědomělé já (duch). V této definici mě zarazilo hlavně slovo „štěstí“. A také jsem si položil otázku: Co je vlastně tím sebeuvědomělým „já“, které dle této definice je zacíleno na štěstí? To vše mě přivedlo k přemostění do oblasti spirituality. I zahájil jsem spirituální průzkum k nalezení odpovědi, jak se vnímá pojem „osobnosti“ ve spiritualitě.
Spirituální identita
Pojem „osobnost“ se ve spiritualitě sice také hojně vyskytuje, ale zdůrazňuje se její nejpodstatnější atribut a tím je „identita“. Osobnost je tak charakterizována identitou jedince. Tento závěr však sám o sobě nic zvláštního neříká. Důležitější je vědět, jak identita vzniká, co je jejím obsahem, jak se prožívá uvnitř člověka a jak se projevuje navenek, a jaký to má pro člověka význam či smysl. Žasneme nad tím, jak se v průběhu života dokážeme měnit, a přece zároveň zůstáváme pořád stejní. Z hlediska psychologie se naše identita tvoří stále znovu, utváří se v našich vztazích, ve všech vazbách se světem. Dnes – v postmoderní době – se však náš pocit identity pojí hlavně s pocitem vlastní hodnoty.
Identita je pro člověka v jeho běžném životě naprosto zásadní věc, i když – jak si dále vyjasníme – poněkud klamná či iluzorní věc. Alespoň z pohledu spirituálního. Asi lépe si to ozřejmíme, když místo podstatného jména identita budeme používat slovo identifikace neboli česky ztotožnění se. Slovo identifikace je odvozeno z latinského idem, což znamená „totožný“ nebo „stejný“, a facere, což znamená „dělat“ nebo „činit“. Takže když se s něčím identifikuji či ztotožňuji, „činím to stejným jako já“. Dávám to do spojitosti se svou osobou, a tím ji zahrnuji do své „identity“.
Kdo je „já“?
Ale nyní přichází ta nejzásadnější otázka spirituálního vnímání světa. Kdo je tím, kdo to zahrnuje do své identity? No přece „já“. A kdo je to „já“? Na tomto místě si dovoluji přitakat úvahám jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní spirituality Eckharda Tolleho, který prohlašuje, že slovo „já“ představuje největší omyl i nejhlubší pravdu, podle toho, jak je použito. V běžné mluvě je to dle něj nejen jedno z nejpoužívanějších slov (společně s odvozenými tvary mě, mně, moje atd.), ale také slovo nejvíce zavádějící.
Slovo „já“ nám dává falešný pocit identity, tzv. ego. To je však falešné já. To, na co obvykle myslíte, když říkáte „já“, nejste „vy“. Jako malé dítě si toto ještě neuvědomíte. Avšak od určitého věku se všechny myšlenky dítěte začínají točit kolem „já“: postupně se ztotožní s určitým pohlavím, svým hmotným tělem a majetkem, národností, rasou, náboženstvím a profesí. „Já“ se také začne ztotožňovat s určitými rolemi – matka, otec, manžel, manželka, nabytými vědomostmi a názory, tím, co má rádo a nemá rádo, a také s věcmi, které se mu staly v minulosti.
Od toho všeho člověk odvozuje svoji identitu jako základ své osobnosti. Tolle dále říká: To nejste vy, kdo mluví, když říkáte nahlas nebo v duchu „já“, ale určitý aspekt mentální konstrukce, vaše egoické já. V buddhismu se tomu říká „jáství“. Identifikace vaší egoické mysli se svým tělem, majetkem, postavením a různými rolemi má však jeden zásadní negativní efekt: přináší často nespokojenost, bolest, utrpení. Důvod, proč to bolí, souvisí se slůvkem „moje“ a je strukturální, uzavírá Tolle. Když tedy řekneme „já“, většinou z nás mluví ego, ne my sami. Každé ego však neustále bojuje o přežití. Aby si udrželo „já“ myšlenky, musí vytvářet také jejich protipól, tzv. myšlenky typu „ti druzí“, „ostatní“.
A co je to pravé „Já“, když ne to, s čím se naše mysl neustále identifikuje? Tím je (dle Tolleho, ale i buddhismu) naše čisté vědomí, které si uvědomíme tehdy, když se přestaneme ztotožňovat se svými myšlenkami, kdy přestaneme být obsahem své mysli a staneme se jejím pozorovatelem. Naše skutečná identita je čisté vědomí a ne formy, se kterými se mysl ztotožňovala.
Hájení ega
A co z toho všeho vyplývá pro naše úvahy o právní ochraně osobnosti? Z toho vyplývá, že osobnost člověka, jehož základem je identita či identifikování se se všemi možnými formami, přináší z hlediska spirituality v konečném důsledku spíše bolest, neuspokojení a toto identifikování se je vlastně považováno za nežádoucí pro autentický duchovní rozvoj člověka. Což je však poněkud něco jiného, než jak uvažuje o osobnosti člověka právní řád, který – jak jsme se řekli výše – vychází z toho, že osobnost je něco, co člověk má k dispozici „ke svému rozvoji a naplnění svého štěstí“, a proto osobnosti poskytuje tu nejvyšší právní ochranu.
Právo chrání v podstatě jen naši nižší identitu, která je spojena s egoickou myslí, s naším falešným Já.
Problém je v tom, že v našem běžném životě jsme naučeni tomu (resp. naše egoická mysl to tak má v sobě), že považujeme naši identitu za něco nedotknutelného, co je také jako hodnota právem chráněno a jakékoliv útoky jiných lidí proti naší cti, vážnosti a důstojnosti jako součásti této identity jsou z hlediska práva považovány za jednání v rozporu s právem.
Čest a vážnost člověka je převážně propojena s tím, co si naše egoická mysl přeje a co potřebuje posilovat. Jde tedy o identifikace s myšlenkovými konstrukcemi, s tím, jak jsem chytrý či jak jsem krásná, jak jsem bohatý, jaký jsem to mediálně známý štramák, jakou že kabelku od Louis Vuitton nosím…
Svět masek
Toto vše vnímáme jako součást naší osobnosti, identity a nedáme na to nikomu sáhnout či to nějak kritizovat nebo pošpinit. Ale faktem je, že toto vše jsou naše masky, popřípadě role, které hrajeme. Je zajímavé, že latinské označení osobnosti persona znamená původně masku (per sonare – zníti přes), což krásně symbolizuje to, že – jak říká známý český psychiatr Cyril Höschl – v různých prostředích své masky odkládáme a nasazujeme si jiné.
Navlékání převleků či nošení masek má zamaskovat jisté slabiny a nedostatky, jindy zase docílit osobního prospěchu. V každém případě to však také – z hlediska spirituality – zavdává podnět k budoucím negativním karmickým následkům a na straně druhé se člověk vzdaluje sám od sebe, brání mu to v komunikaci s jeho skutečným Já.
V každém člověku tedy existují dvě složky, jeho skutečné pravé Já a nižší osobnost, v jejímž rámci většina současného lidstva prožívá svou pozemskou existenci. Jelikož je však naše nižší osobnost (neboli to, co člověk považuje za střed sebe sama) iluzorní povahy, je třeba hledat cestu k osvobození z klamu vlastní osobnosti.
Reklama
To však stěží půjde prostřednictvím žalob na ochranu osobnosti, protože právo chrání v podstatě jen tu naši nižší identitu, která je spojena s egoickou myslí, s naším falešným Já. Jakmile někdo nebo něco narušuje „posvátnou hranici“ jeho osobních zájmů, cítí se ohrožen a často utíká k právu, které by ho mělo ochránit a jeho prostřednictvím se mu dostat zadostiučinění.
To, co říkám, neznamená, že z hlediska spirituality si teď můžeme všichni vzájemně nadávat, nactiutrhat se a s veselou myslí a úsměvem to akceptovat. Soukromí a vše, co je s tím spojeno, je skutečně hodnotná doména našeho života a právo je zde od toho, aby nás chránilo před protiprávními zásahy do něj. Na druhé straně je otázka, do jaké míry nás uspokojí omluva, třeba zveřejněná v tisku na základě rozsudku, že? Zase to uspokojí jen tu naši egoickou mysl, naši tzv. identitu.
Obecně asi nejideálnější cestou z hlediska spirituality v tomto směru je uvědomění. Uvědomění čeho? Že lpění na našem falešném Já, na naší takzvané identitě, nás ve světle pomíjivosti věcí stejně neuspokojí a přináší více bolesti než štěstí.
foto: archiv Petra Vyroubala, zdroj: Petr Vyroubal